Tomáš Garrigue Masaryk předčítá Washingtonskou deklaraci dne 26. října 1918 v Independence Hall ve Filadelfii v USA. Foto: Volné dílo
Do vyhlášení samostatnosti v Praze zbývalo deset dní, když československý zahraniční odboj představil světu vlastní prohlášení nezávislosti. Washingtonská deklarace z 18. října 1918 vysvětlovala, proč Češi a Slováci odmítají další soužití s habsburskou monarchií, a zároveň popisovala stát, který chtějí vybudovat. Čtenář v ní našel příslib volebního práva žen, ochrany menšin, pozemkové reformy i odluky církve od státu.
Vznik deklarace provázel spěch posledních válečných týdnů. Masarykův původní rukopisný koncept pochází již z noci ze 13. na 14. října 1918. Koncept prošel ještě několika úpravami a na výsledném znění se podíleli i Masarykovi američtí spolupracovníci a přátelé – například sociolog Herbert Adolphus Miller či sochař Gutzon Borglum. Byť se dokument běžně nazývá Washingtonskou deklarací, uzavírá ho údaj, že byl vydán v Paříži, a to z jednoduchého důvodu. Tam totiž sídlila československá prozatímní vláda, jejímž jménem byl dokument vydán.
Washingtonská deklarace, 18. října 1918. Foto: Archiv MZV
Woodrow Wilson a demokracie
Deklarace vstupovala na scénu ve chvíli, kdy se rozhodovalo, zda Rakousko-Uhersko přežije v pozměněné podobě. Císař Karel I. totiž vydal 16. října manifest o přestavbě rakouské části monarchie na spolkový stát. Uherska se zamýšlená federalizace týkat neměla, což ponechávalo Slovensko pod dosavadní uherskou svrchovaností. Pro československý odboj, usilující o společný samostatný stát, taková nabídka řešení nepřinášela.
Masaryk přitom připravoval prohlášení už před zveřejněním manifestu. V dopise Robertu Lansingovi z 16. října předložil první návrh a vysvětlil, že rozhodnutí vydat deklaraci padlo kvůli rakousko-uherským příslibům reorganizace říše. Současně nabídl odklad, pokud by si americká strana přála nejprve zveřejnit Wilsonovu odpověď Vídni.
Bezprostředními adresáty deklarace byli především americký prezident Woodrow Wilson, jeho administrativa a spojenecké vlády, avšak skrze tisk se prohlášení obracelo také k širší veřejnosti, na kterou Masaryk apeloval odkazy na americkou nezávislost a zásady amerického způsobu vlády.
Diplomatická situace už byla pro odboj příznivá. Spojené státy uznaly Československou národní radu jako faktickou válčící vládu v září. V říjnové odpovědi Rakousko-Uhersku pak Wilson odmítl považovat pouhou autonomii za dostatečný základ míru.
Republika, v níž mají rozhodovat občané
První část prohlášení nezávislosti vysvětlovala rozchod s monarchií. Odmítá autonomii i federalizaci pod Habsburky a opírá se o přesvědčení, že žádný národ nemá být nucen žít pod svrchovaností, kterou neuznává. Současně ponechává otevřenou možnost budoucího dobrovolného spojení svobodných národů střední a východní Evropy.
Následoval program budoucího uspořádání, který vymezoval Československý stát jako republiku. Dále sliboval parlamentní vládu, všeobecné hlasovací právo, občanské svobody a politickou, sociální i kulturní rovnost žen s muži. Národnostním menšinám zaručoval rovná práva a poměrné zastoupení mělo chránit menšiny při politickém rozhodování.
Do programu patřila rovněž odluka církve od státu, nahrazení stálého vojska milicí, zrušení šlechtických výsad a pozemková reforma. Vlastní ústavu však měli přijmout zákonitě zvolení zástupci osvobozeného obyvatelstva.
Sliby dostávají podobu zákonů
Převzetí moci 28. října vyžadovalo především zajistit fungování země. První československý zákon proto ponechal dosavadní právní předpisy prozatím v platnosti a podřídil úřady Národnímu výboru. Otázku státní formy výslovně svěřil budoucímu rozhodnutí Národního shromáždění ve shodě se zahraniční reprezentací.
Republikánský a parlamentní základ dostal pevnou podobu v ústavě z 29. února 1920. Zdrojem státní moci byl lid, prezidenta volil parlament a vláda odpovídala poslanecké sněmovně. Ústava zakotvovala občanské svobody i zásadu, že výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají.
Viditelným naplněním programu se stala účast žen ve volbách. V českých zemích hlasovaly v obecních volbách roku 1919 a v roce 1920 také v prvních parlamentních volbách republiky a jejich vstup do volebního a parlamentního života představoval konkrétní změnu oproti předválečným poměrům.
Rychle přišlo také zrušení šlechtictví zákonem z 10. prosince 1918. Rozsáhlejší zásah do majetkových vztahů zahájil záborový zákon z dubna 1919, který se vztahoval na pozemkový majetek přesahující 150 hektarů zemědělské půdy nebo 250 hektarů půdy celkem. Státu umožnil takové pozemky přejímat a přidělovat.
Armáda zůstala
Některé představy narazily na potřeby nového státu téměř okamžitě. Deklarace počítala s milicí, tedy s obranou opřenou o vojensky vycvičené občany namísto stálého vojska. Československo však vznikalo ve sporech o hranice a potřebovalo pohotovou ozbrojenou sílu.
Branný zákon z roku 1920 sice budoucí přechod k miliční soustavě ještě předpokládal, v praxi ale zakotvil stálou armádu doplňovanou na základě všeobecné branné povinnosti. Původně přechodné řešení přetrvalo po celé meziválečné období.
Stejně obtížná byla odluka církví od státu. Politická reprezentace se na jejím provedení neshodla a vztahy dál ve značné míře vycházely ze zděděného uspořádání. Už v květnu 1920 připomínal parlamentní návrh na odluku nenaplněný závazek z doby odboje a kritizoval pokračující státní financování církví.
Společný stát a otázka jeho obyvatel
Složitou zkouškou prošel slib národnostní rovnosti. Ústava chránila občany bez rozdílu jazyka, rasy či náboženství a obsahovala zvláštní ustanovení na ochranu menšin. Současně budovala jednotný stát, jehož politické zdůvodnění vycházelo z představy československého národa. Rovnost jednotlivých občanů přitom sama neřešila otázku, jaký podíl na určování podoby republiky získají jednotlivá národní společenství.
Napětí bylo patrné už při přijímání ústavy. Schválilo ji Revoluční národní shromáždění, které nevzešlo z celostátních voleb a v němž nebyli zastoupeni Němci z českých zemí. Jejich reprezentace zprvu vznik Československa odmítala; česká politická reprezentace zase nechtěla připustit zpochybnění dosavadních státotvorných kroků. Utváření ústavního pořádku tak probíhalo bez účasti významné části budoucích občanů.
Německá politická reprezentace zprvu odmítala začlenění německy osídleného pohraničí do Československa a usilovala o jeho připojení k německému Rakousku. Po uzavření mírových smluv byla část německých politiků ochotna vstoupit do prozatímního parlamentu, požadovala však rozpuštění dosavadního shromáždění a nové volby. Česká reprezentace tyto podmínky odmítla. Němečtí poslanci tak do parlamentu vstoupili až po volbách na jaře 1920.
Republika i pro budoucí generace
„Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší.“ Tak zakončil Masaryk znění Washingtonské deklarace, a pro další generace otevřel prostor přicházet s vlastními požadavky, přesvědčovat ostatní a prostřednictvím voleb prosazovat změny, které národ uzná za vhodné. Také lidé, kteří se v roce 1918 ještě nenarodili, měli jednou dostat možnost rozhodovat, jak bude jejich republika vypadat.
-etcz-
Comments