Lutherovo setkání s Tomassem de Vio, mluvčím církevní opozice. Obraz z roku 1557. Autor neznámý.
Foto: Volné dílo
Lipským tiskařům na jaře roku 1524 docházela trpělivost. Zatímco v jiných městech vycházely stále další reformační spisy, saský vévoda Jiří jejich vydávání na svém území zakázal. Místní dílny tak přicházely o výdělek, přestože o zakázané texty byl zájem. Městská rada se proto obrátila na vévodu se stížností: knihy, které by tiskaři rádi prodávali, nabízet nesmějí, kdežto katolické polemiky jim zůstávají na skladě a podle jejich vlastních slov je nikdo nechce ani zadarmo.
Tiskaři nejprve pracovali pro církev
Knihtisk s pohyblivými literami se v Evropě rozvíjel od poloviny 15. století, tedy několik desetiletí před Lutherovým vystoupením. Církev jeho možnosti využívala od počátku a pro mnohé tiskaře byla důležitým zákazníkem. Potřebovala bohoslužebné knihy, sbírky kázání i texty určené k osobní zbožnosti, jejichž vydávání poskytovalo dílnám pravidelnou práci. Výnosné zakázky přinášely také odpustkové kampaně. Tiskly se při nich papežské písemnosti, pokyny pro zpovědníky, oznámení i samotné odpustkové listiny.
Otázka jazyka
Lutherova kritika odpustků se od roku 1517 šířila prostředím, v němž už existovaly zavedené tiskárny a obchodní kontakty. Jeho latinsky formulované teze však předpokládaly znalost jazyka i teologické argumentace. Širšímu publiku bylo přístupnější německé Kázání o odpustcích a milosti, vydané na jaře následujícího roku. V krátkém textu rozděleném do 20 bodů Luther vysvětloval své výhrady a doporučoval věřícím například pomoc potřebným, které znali ze svého okolí. Němčina umožňovala oslovit čtenáře, pro něž byla latinská disputace obtížně srozumitelná. Během tří let vyšlo kázání nejméně ve čtyřiadvaceti vydáních v německých zemích a ve Švýcarsku.
Lutherova bible z roku 1534 v Lutherově muzeu ve Wittenbergu.
Foto: Torsten Schleese / Volné dílo
Z Wittenbergu do dalších měst
Pro náboženskou polemiku se dobře hodila malá brožura vyrobená z několika přeložených archů. Nepotřebovala pevné desky ani takové množství papíru jako rozsáhlá kniha a tiskař ji mohl připravit mezi většími zakázkami. Snadněji se také přepravovala a prodávala. Podomní obchodníci nabízeli podobné spisy na ulicích nebo v hostincích a při příchodu úředníků bylo možné útlý výtisk rychle ukrýt. Cena zůstávala pro chudší obyvatele citelným výdajem, přesto však byly brožury dostupnější než nákladné svazky.
Rychlost šíření ovšem závisela i na způsobu vydávání. Lutherův spis obvykle nejprve vyšel ve Wittenbergu a poté se objevoval v přetiscích v Lipsku, Norimberku, Augsburgu, Basileji či Štrasburku. Do dalšího města přitom stačilo dopravit jediný exemplář. Místní tiskař jej použil jako předlohu, znovu vysázel a krátký text mohl během několika dnů nabídnout vlastním zákazníkům.
S rostoucí popularitou Lutherových textů se objevovaly také publikace, jejichž vydavatelé napodobovali výzdobu wittenberských tisků nebo uváděli nepravdivé místo vydání. Dochované exempláře s falešnými vydavatelskými údaji jsou dokonce předmětem výzkumu, který pokračuje i dnes. Některé knihy označované za wittenberské ve skutečnosti vznikly v jiných městech, což lze zjistit například porovnáním výzdoby titulních stran používané jednotlivými dílnami.
Kristus a papež vedle sebe
Vedle psaných argumentů se v náboženských sporech uplatňovaly ilustrace. Dřevořezy nabízely způsob, jak připomenout známý biblický příběh a spojit jej s kritikou současných poměrů. Výraznou úlohu v tomto prostředí získal malíř Lucas Cranach starší, Lutherův spolupracovník, který se podílel také na podobě jeho tisků.
Roku 1521 vyšel obrazový spis Passional Christi und Antichristi. Šestadvacet dřevořezů Lucase Cranacha a jeho dílny tvořilo 13 dvojic, v nichž se vedle sebe ocitaly výjevy z Kristova života a scény zachycující papeže pod přezdívkou antikrista. Doprovodné komentáře připravili Philipp Melanchthon a Johann Schwertfeger. Srovnání byla záměrně útočná. Kristus vyháněl obchodníky z chrámu, zatímco papež počítal peníze z odpustků. Kristus nesl kříž, kdežto papeže nesli na honosném křesle. V závěrečné dvojici Kristus vystupoval na nebesa a papež sestupoval do pekla.
Výmluvná poslední strana díla „Passional Christi und Antichristi“, na které je vyobrazen papež propadající se do pekel.
Foto: Volné dílo
K podobným tiskovinám se dostávali i lidé, kteří sami číst neuměli. Knihy se půjčovaly a pamflety se běžně předčítaly doma i v hostincích, takže jediný exemplář mohl mít spíše více posluchačů nežli čtenářů.
Odpovědi, urážky a selské požadavky
Lutherovi odpůrci vydávali vlastní spisy a postupně vznikaly celé řady odpovědí a protiodpovědí. Dominikán Johann Tetzel reagoval už roku 1518 na Kázání o odpustcích a milosti. Ve své polemice citoval Lutherovy body a následně je vyvracel, takže čtenářům současně zpřístupňoval text, proti němuž vystupoval. Luther na jeho odpověď reagoval další publikací.
Teologickou argumentaci přitom doprovázely občas i osobní útoky. Luther například ve sporu s Hieronymem Emserem označil protivníka za lipského kozla, čímž narážel na kozlí hlavu v jeho rodovém znaku. Emser mu odpověděl spisem Wittenberskému býku. Podobné názvy umožňovaly sledovat soupeření obou autorů už na titulních stranách jejich publikací.
Náboženská polemika se zároveň propojovala se sociálními požadavky. Roku 1525 vzniklo v Memmingenu Dvanáct artikulů švábských sedláků, které požadovaly například možnost volit faráře, omezení poddanského útlaku a nápravu poměrů při užívání půdy. Jejich autoři se dovolávali evangelia a připouštěli odvolání požadavků, pokud by jim někdo na základě Písma prokázal, že jsou nesprávné. Během několika týdnů vyšlo pětadvacet vydání a text se rozšířil v oblastech selského povstání.
Luther však selské povstání odmítl a v pamfletu Proti vražedným a lupičským hordám sedláků podpořil jeho násilné potlačení. Prostřednictvím tisků se tak veřejnost seznamovala také s rozpory mezi lidmi, kteří se například hlásili k reformaci, avšak nesouhlasili spolu v otázce poslušnosti vůči vrchnosti.
Zakázané knihy a veřejné plakáty
Úřady se pokoušely šíření nepřijatelných názorů zastavit zákazy a postihy jejich výrobců. Wormský edikt z roku 1521 směřoval proti Lutherovi, jeho stoupencům a spisům i proti těm, kteří je rozmnožovali nebo prodávali. Rozhodnutí říšského sněmu v Augsburgu roku 1530 požadovalo, aby knihy uváděly jméno tiskaře a město vydání, a stanovovalo tresty za vydávání a prodej zakázaných polemik.
Ve Francii vyvolaly rozsáhlou reakci veřejně vyvěšené texty. V noci ze 17. na 18. října 1534 byly v Paříži a dalších místech rozmístěny plakáty napadající katolickou mši. Následná aféra s plakáty přispěla ke zpřísnění postupu Františka I. proti protestantům a k odchodu náboženských odpůrců do exilu. Francouzský král v lednu 1535 dokonce zakázal veškerý tisk knih, a byť rozhodnutí bylo po několika dnech odvoláno, cenzura zůstala ve větší míře zachována.
Náboženské spory se nadále vedly v kostelích, na univerzitách i před panovníky, jejich průběh však mohli sledovat také čtenáři a posluchači, kteří museli doposud spoléhat na autoritu, a sami si tak nyní mohli utvářet vlastní názory i postoje. Krom samotné reformace, na kterou se často poukazuje jako na jeden ze spouštěčů povznesení lidského myšlení z církevních dogmat, stojí za rozkvětem lidského přemýšlení právě knihtisk, díky kterému se výměna názorů i na otázky poměrně neobvyklé stala základní součástí společnosti.
Comments