Domy a další budovy v grónském Nuuku, 6. září 2026.
Foto:: Mads Claus Rasmussen / Ritzau Scanpix / AFP via Getty Images
Komentář
Oznámení o dohodnutých podmínkách ujednání mezi Dánskem, Grónskem a Spojenými státy je jednoznačně dobrou zprávou pro západní alianci. Veškeré silácké řeči o tom, že by se Spojené státy uchýlily k použití síly na ochranu vlastní národní bezpečnosti, pokud by Dánové a Gróňané (kteří mají částečnou, avšak ne zcela přesně vymezenou samosprávu) odmítli jejich požadavek chránit zájmy NATO – a zejména Spojených států – v Arktidě a v souvislosti s potenciálně významnými strategickými nerostnými zdroji Grónska, byly absurdní.
Není zcela jasné, do jaké míry je Grónsko samosprávné, ale tímto směrem se již velmi dlouhou dobu pozvolna ubírá. Po období severského osídlení se Grónsko stalo dánskou kolonií a Dánové vnutili svůj jazyk zdaleka nejpočetnější etnické skupině na ostrově – grónským Inuitům.
V roce 2008 se Grónsko poté, co bylo dánským správním celkem, znovu ustavilo jako samosprávné a autonomní území v rámci Dánského království. Má přibližně 57 000 obyvatel a je největším ostrovem světa. Celkový hrubý národní produkt ostrova činí méně než pět miliard dolarů a pětinu z toho tvoří dotace z Dánska. Dánsko však získalo koncese na nerostné zdroje ostrova a očekává se, že dánské dotace budou postupně mizet, zatímco příjmy z dánského využívání grónských zdrojů je nahradí a nakonec i převýší.
Spojené státy v roce 1946 nabídly Dánsku za Grónsko 100 milionů dolarů, tedy o 50 procent více, než zaplatily Rusku za koupi Aljašky v roce 1867. Dánové nabídku odmítli a Američané si v Grónsku ponechali několik vojenských základen. Růst námořní síly Ruska a Číny a vyspělejší ledoborce a ponorky schopné bezpečně a po dlouhou dobu operovat pod polárním ledovým příkrovem však soustavně zvyšovaly bezpečnostní význam Grónska. Trumpova administrativa i samotný prezident dali naprosto jasně najevo, že za současných mezinárodních bezpečnostních podmínek je status quo zcela nepřijatelný a představuje hrozbu pro bezpečnost všech zemí NATO, zejména severoamerických sousedů. Spojené státy nebyly ochotny tento stav nadále tolerovat.
Následovalo ohromující množství nesmyslného řinčení zbraněmi – v dějinách NATO bezprecedentního – a francouzští, němečtí a britští představitelé vystoupili se siláckými prohlášeními, v nichž naznačovali, že by pomohli Grónsko vojensky bránit proti Spojeným státům. Americký prezident Trump nikdy nehovořil o válečném stavu uvnitř Aliance; pouze naznačil, že Spojené státy přijmou opatření nezbytná k rozšíření komplexního systému protiraketové obrany, který budují, také na Grónsko a že – ačkoli by o takových věcech raději vyjednávaly – v případě nutnosti jednostranně zřídí v Grónsku podpůrná zařízení pro svou ponorkovou flotilu operující v Severním ledovém oceánu.
Dánsko se k podobným záchvatům bojovnosti nevzepjalo od prusko-dánské války v roce 1864, kdy Bismarck silou zabral Dánům Šlesvicko-Holštýnsko. Tím skončil systém společné vlády tak složitý, že významný britský stratég zahraniční politiky vikomt Palmerston, který byl 15 let ministrem války, 15 let ministrem zahraničí a devět let premiérem a který se podílel na vyjednávání příslušných ujednání, pronesl slavný výrok: „Šlesvicko-holštýnské otázce skutečně rozuměli pouze tři lidé – princ manžel, který je mrtvý, jeden německý profesor, který se zbláznil, a já, který jsem na ni všechno zapomněl.“
Comments