Ilustrace.
Foto:: Ran / Epoch Times
Nejmenší molekula ve vesmíru může mít na organismus překvapivě široké účinky.
Molekulární vodík, plyn, který přirozeně produkují střevní bakterie, vědci spojují se snížením oxidačního stresu, zánětu a hromadění tuku.
Později začali lidé vodík do těla dodávat také z vnějších zdrojů – prostřednictvím vody, tablet, inhalovaného plynu, fyziologických roztoků a koupelí. Tento přístup dnes označujeme jako vodíkovou terapii.
V roce 1975 vědci oznámili, že vystavení myší hyperbarickému vodíku, tedy vodíku podávanému pod vysokým tlakem, výrazně zmenšilo jejich kožní nádory. Od té doby zkoumají vodíkovou terapii u nejrůznějších onemocnění, od srdečně-cévních chorob až po rakovinu.
Jak vodíková terapie funguje?
V těle neustále vznikají nestabilní molekuly zvané volné radikály, mezi něž patří i část takzvaných reaktivních forem kyslíku (ROS). Jsou vedlejšími produkty běžných procesů, jako je dýchání, tělesná aktivita či zánět. V přiměřeném množství jsou volné radikály užitečné. V nadbytku však mohou poškozovat buňky, bílkoviny, tuky i DNA a vyvolávat oxidační stres.
Organismus si vytváří vlastní antioxidanty, které pomáhají udržovat volné radikály pod kontrolou. Správné fungování tohoto obranného systému podporují také antioxidanty a další živiny přijímané potravou. Nemoc, chronický zánět, toxické látky z okolního prostředí, nevhodná strava či intenzivní fyzická námaha však mohou jeho kapacitu překročit.
Když tyto obranné mechanismy přestávají stačit, mohl by molekulární vodík pomoci obnovit rovnováhu. Působí jako selektivní antioxidant: zaměřuje se na nejškodlivější volné radikály, například hydroxylový radikál, a neutralizuje je, aniž by narušoval působení jiných, prospěšných reaktivních forem kyslíku. Výzkum také naznačuje, že může zvyšovat aktivitu antioxidačních enzymů v těle.
Snižováním oxidačního stresu může vodík rovněž tlumit zánět, mimo jiné tím, že snižuje hladiny prozánětlivých signálních molekul zvaných cytokiny a moduluje imunitní reakce. Může také podporovat funkci mitochondrií, buněčných struktur vytvářejících energii, a pomáhat regulovat apoptózu – proces, kterým tělo odstraňuje poškozené nebo nepotřebné buňky.
Díky nepatrné velikosti svých molekul může vodík rychle pronikat do celého těla. Dokáže vstupovat do buněk, procházet buněčnými membránami, a dokonce překonávat hematoencefalickou bariéru, která odděluje krevní oběh od mozkové tkáně. Dostává se tak do tkání v celém organismu, včetně mozku a nervové soustavy, kam mnohé léčebné látky pronikají jen obtížně.
Oxidační stres, chronický zánět, poruchy funkce mitochondrií a abnormální buněčná smrt se podílejí na mnoha chronických onemocněních. Schopnost vodíku ovlivňovat tyto procesy a snadno pronikat do celého organismu pomáhá vysvětlit, proč jsou jeho možné přínosy tak rozmanité.
Comments