Americký viceprezident J. D. Vance vystupuje na setkání Munich Leaders Meeting ve Washingtonu 7. května 2025. (Kevin Dietsch / Getty Images)
Komentář
Americký boj proti evropské cenzuře se vede nikoliv jen proto, že by snad Donaldu Trumpovi tolik záleželo na Evropanech – lidech, kteří ho nenávidí a bez skrupulí vymění své svobody za pohodlí demokratického socialismu. Americký boj proti evropské cenzuře má širší důvody.
Evropská regulace internetu už totiž není pouze evropskou záležitostí, protože prostřednictvím globálních platforem (sociálních a streamovacích sítí) může fakticky ovlivňovat, co mohou Američané říkat doma v USA. A to americkou vládu zajímá.
Prezident Donald J. Trump vydal 20. ledna 2025, tedy hned první den svého funkčního období, exekutivní příkaz zaměřený na obnovení svobody projevu a ukončení americké federální cenzury (Executive Order 14149 Restoring Freedom of Speech and Ending Federal Censorship).
Americká svoboda projevu je chráněna prvním dodatkem americké ústavy. A podle vlády Donalda Trumpa by nemělo být možné tuto ochranu obejít tím, že jiný stát přinutí americkou technologickou společnost, aby určité projevy Američanům zablokovala, skryla nebo jinak omezila.
Viceprezident J. D. Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci dne 14. února 2025 označil za jeden z největších problémů současné Evropy omezování svobody projevu a potlačování politického nesouhlasu. Kritizoval erozi demokratických norem, cenzuru, potlačování disentu a strach politiků z vlastních voličů. A podle viceprezidenta mají Spojené státy zároveň právo říci evropským spojencům:
Pokud chcete americkou ochranu, nemůžete současně podkopávat hodnoty, na nichž americký systém stojí.
Zatímco J. D. Vance v Mnichově roku 2025 evropské politiky přímo konfrontoval a označil potlačování svobody projevu za jednu z největších vnitřních hrozeb Evropy, Marco Rubio, ministr zahraničí a poradce pro národní bezpečnost vlády Donalda Trumpa, vystoupil o rok později tamtéž se smířlivějším tónem. Podstata amerického sdělení se však ani o trochu nezměnila.
Rubio zdůraznil, že Spojené státy a Evropa nejsou jen spojenci spojení smlouvami a bezpečnostními zájmy, ale součástí jedné západní civilizace, kterou spojuje společná historie, kultura, křesťanství a politické dědictví. Právě proto podle něj Američanům nemůže být osud Evropy lhostejný: osud Evropy je neoddělitelně spojen s osudem Ameriky.
Tím se mění i význam americké kritiky evropské cenzury. Nejde pouze o spor Washingtonu s Bruselem ohledně regulace technologických společností. Z amerického pohledu, který artikuloval Rubio, jde o spor o charakter společné západní civilizace.
Rubio zároveň zdůraznil, že otázka bezpečnosti není pouze technickou otázkou počtu tanků, výdajů na obranu nebo rozmístění vojáků. Nejdříve je podle něj nutné odpovědět na zásadnější otázku:
Co vlastně chceme bránit?
Armády podle Rubia nebojují za abstraktní pojmy. Brání konkrétní národy, způsob života a civilizaci.
V tomto kontextu lze svobodu projevu chápat jako něco víc než jednotlivé ústavní právo. Je jedním z principů, které definují samotnou západní civilizaci. Pokud Evropa tento princip postupně opouští, není to pro Ameriku pouze vnitropolitický problém evropských států. Je to problém celé civilizace, jejíž součástí jsou i Spojené státy.
Problémem pro Američany není jen evropská cenzura dopadající na Evropany, nýbrž evropská cenzura dopadající na Američany používající globální platformy z tepla svého amerického domova. Evropské předpisy by tedy na ně neměly dopadat, stejně jako americké předpisy nedopadají v Evropě na Evropany.
Internet je ale globální a velké americké platformy působí po celém světě. Odmyslíme-li si totalitní režimy, ve kterých jsou tyto západní platformy potlačovány nebo dokonce zakázány, existuje tu také problém evropské cenzury: EU hrozí americkým firmám, které nepodporují evropskou cenzuru, astronomickými pokutami.
Celý řetězec pak působí tak, že na základě evropské cenzury musí americké firmy potlačovat svobodu projevu Američanů, nad kterými by ale evropští cenzuři neměli mít moc. Jde tedy o to, že evropská cenzura působí extrateritoriálně a dopadá i na svobody Američanů v USA.
Klasickým případem je americký uživatel Facebooku, který připíše pod status Evropana, že s jeho názorem nesouhlasí nebo že je vůl. Podle evropských cenzurních předpisů pak musí americký provozovatel sociální sítě tento „nenávistný“ komentář Američana smazat či skrýt.
Jde v tomto případě o reálný případ, kterých jsou po celé EU popsány statisíce ročně. Návratem Donalda Trumpa cenzurních zásahů v EU sice citelně ubylo, ale stále jde v podstatě o evropský legislativní standard – nikdy nevíte, zda a v jaké intenzitě bude použit. A nejde samozřejmě jen o robotické chyby, kdy jsou příspěvky potlačovány chybně, nýbrž o systematické a cílevědomé potlačování politické opozice.
První vlaštovkou na poli cenzury byl německý zákon Angely Merkelové, tzv. Netzwerkdurchsetzungsgesetz (NetzDG) z roku 2017. Německo jako první v EU vytvořilo systém, ve kterém (americké) platformy nesou odpovědnost za obsah publikovaný uživateli.
V Německu jsou na cenzuru zvyklí, existuje v zemi permanentně už od roku 1933, možná od nepaměti. Ať už to byla nacistická cenzura, poválečná cenzura anebo cenzura, která znemožňovala kritiku sebevražedné tzv. „migrační krize“.
Je zajímavé, jak socialistická rétorika snadno proniká do naší slovní zásoby. Všichni přece víme, že k ničemu jako k „migrační krizi“ v Německu nedošlo.
Slovo „krize“ totiž vytváří dojem něčeho nechtěného a neovlivnitelného. Jenže německá vláda navzdory varováním zcela dobrovolně umožnila z dosud řádně nevysvětlených důvodů vstup milionům muslimů z Blízkého východu a Afriky do své země. Nikdo soudný nemohl očekávat, že německé úřady zvládnou takové množství lidí z odlišných kultur najednou bez zásadních dopadů na bezpečnost.
Stejně jako evropská cenzura tak i německý experiment s miliony muslimů působí extrateritoriálně. Zločinů tzv. nových Němců v Schengenském prostoru, včetně České republiky, totiž přibývá.
Německo jako evropský lídr v cenzuře a propagandě vysvětluje bezmála 100 let svým lidem, proč musí něco vydržet.
Němci se po generace nedívají tam, kam se dívat nemá, a neptají se na to, na co se ptát nemá. Jen takové zažité vzorce chování umožnily Němcům z popela obou hrůzostrašných světových válek obnovovat svou zpustošenou zemi a vybudovat z ní evropského lídra.
(Oproti nim Češi, jako šikovní výrobci zbraní a žel i chroničtí odpírači boje, stejně jako tragičtí reptalové a permanentní oportunisté, nemají Němcům příliš co vyčítat. Nicméně byli vždycky o trochu větší demokraté, resp. liberálové, a i ten komunismus flákali o trochu víc než Němci.)
Na německý Netzwerkdurchsetzungsgesetz (NetzDG) z roku 2017 pak Evropská unie v roce 2022 navázala evropským rámcem DSA (nařízení EU 2022/2065), když přijala německou logiku cenzury amerických sociálních sítí a streamovacích platforem.
Problémem DSA není dětská pornografie, praní špinavých peněz nebo snad organizovaný zločin. Proti těmto fenoménům bojuje na internetu celý civilizovaný svět a nikdo nezpochybňuje, že jde o boj spravedlivý. DSA jde však za hranici zákonnosti obsahu a tvrdí, že obsah sice nemusí být nezákonný, ale může být škodlivý (misinformation versus disinformation).
A právě zde vzniká největší konflikt s americkým pojetím svobody projevu.
V USA totiž obecně neplatí: „Je to dezinformace, proto to může vláda zakázat.“ První dodatek Ústavy USA totiž chrání i nepravdivé, hloupé, urážlivé nebo politicky kontroverzní výroky.
A nejde pochopitelně jen o mazání „škodlivých“ příspěvků, ale také o jejich systematické potlačování. Američtí provozovatelé, než aby vedli nákladné soudní spory s Evropskou komisí, celkem běžně některým příspěvkům snižují dosah, přestávají je doporučovat, skrývají je před částí uživatelů, připojují k nim varovný štítek, omezují jejich vyhledatelnost a brání jejich šíření algoritmem. Čím méně lidí škodlivý příspěvek vidí, tím menší je příležitost ke stížnostem.
Nejde tedy o prostý zákaz „společensky závadného“ příspěvku, ale o to, že příspěvek nikdo nevidí. Budete si stěžovat, že se váš příspěvek nikomu nelíbí (poněvadž ho nikdo nevidí)? Těžko.
Za období od 21. října 2023 do 31. března 2024, tedy přibližně za pět měsíců, podle DSA Transparency Report (April 2024) přijala síť Twitter (X) celkem 238 108 hlášení nezákonného obsahu od subjektů z členských států EU a u 226 350 položek přijal Twitter nějaké opatření, tedy přibližně u 95 % z nich.
Za stejné období provedl Twitter 502 920 zásahů typu „Restricted Reach“, tedy omezení viditelnosti obsahu.
Ještě zajímavější je, co se vlastně stalo s těmi 226 350 položkami:
– 40 331 položek bylo globálně smazáno,
– 62 802 položek bylo znepřístupněno v členských státech EU.
Je tedy zřejmé, že u více než 62 000 příspěvků nešlo o nezákonný obsah, nýbrž pravděpodobně o ten „škodlivý“, který kazí náladu všem slušným lidem v Evropské unii.
Nejčetnějšími udavači v EU jsou v tomto období samozřejmě Němci s 83 539 hlášeními. Na druhém místě jsou s 50 730 případy francouzská hlášení. Česko je na chvostu žebříčku s 2 283 udáními.
Více než 90 % regulovaných příspěvků pochází z profilů s nastavenou angličtinou, příspěvky tedy byly pravděpodobně psány anglicky. Dá se dovodit, že značná část obsahu regulovaného na základě evropských požadavků se týká anglicky psaného obsahu, tedy především Američanů (a samozřejmě i Britů).
Rozsah regulace Twitteru na základě žádostí Evropské unie a členských států v době po převzetí sítě Elonem Muskem je enormní. A jaká ta regulace asi byla předtím?
Musíme si totiž uvědomit, že jde o desetitisíce smazaných nebo potlačovaných příspěvků měsíčně, což zásadně ovlivňuje svobodnou politickou debatu na sociálních sítích.
A nesmíme také zapomínat, že uvedená data zohledňují jen ty zásahy, o které si členské státy a samotná EU přímo řekly. Pak tu ale máme nekonečný seznam „spontánních“ individuálních udání a také výkonné profesionální udavače z řad neziskových organizací, které si vykrmuje každý evropský stát. Jde o další desetitisíce smazaných nebo potlačených příspěvků měsíčně.
Podle kvalifikovaných odhadů sociální sítě působící v EU smažou nebo potlačí minimálně 500 000 „škodlivých“ příspěvků měsíčně.
Hlavním problémem je, že ve skutečnosti nevíme, jaké příspěvky jsou kvůli škodlivosti mazány nebo je „jen“ nevidíme či vidíme velmi sporadicky. Jde o ty příspěvky, které kritizují vládu Evropské unie nebo členského státu? Nebo snad ty, které nesouhlasí se zhoršujícími se vztahy EU s USA? Nebo ty, které upozorňují na nebezpečí muslimů v Evropě? Nebo snad ty, které staví ukrajinský režim do světla příznivého pro Rusko?
Víme jen, že se to děje.
V mnohém to připomíná komunistický režim, v němž se mohlo říkat úplně všechno, jen to nesměl nikdo slyšet.
J. D. Vance říká Evropě: „Ohrožujete sami sebe tím, že opouštíte svobodu projevu a potlačujete politický nesouhlas.“
Marco Rubio říká Evropě: „Záleží nám na tom, protože nejsme cizí civilizace. Jsme součástí téhož civilizačního prostoru a osud Evropy je i naším osudem.“
Rozdíl je tedy především v rétorice, nikoli v základním předpokladu. Vance použil konfrontaci. Rubio použil civilizační solidaritu.
A právě spojení obou projevů nám pomáhá pochopit americkou politickou pozici.
Americký odpor proti evropské cenzuře totiž není pouze Trumpovým rozmarem ani obchodním sporem s EU. V rámci současného amerického pohledu jde o obranu společného západního civilizačního dědictví – a současně o stále konkrétnější obranu amerických občanů před tím, aby evropské regulační orgány určovaly hranice jejich projevu.
Počítejme také s tím, že J. D. Vance a Marco Rubio budou hlavními prezidentskými kandidáty za Republikánskou stranu po skončení mandátu Donalda Trumpa. Je tedy značná pravděpodobnost, že jeden z nich bude i příštím prezidentem Spojených států. Pohled Američanů na nás Evropany se tedy nezmění – z USA nepřijde někdo, kdo Evropany za cenzuru pochválí…
Na měsíc starém obrázku vidíme vedle prezidenta Marca Rubia (55). Zda primární volby vyhraje on nebo J. D. Vance a zda vůbec bude kandidovat na prezidenta, není jasné.
Prezidentské volby se budou v USA konat až 7. listopadu 2028 a vítěz nastoupí do úřadu 20. ledna 2029. A nesmíme také zapomínat, že o své třetí kandidatuře Donald Trump prohlásil, že „uvidíme, co se stane“.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
-etcz-
Comments