Ilustrační foto.
Foto: Rido / Shutterstock
Můžeme vědět, že bolestná událost už skončila, a dokonce o ní dokážeme klidně mluvit. Naše tělo však může dál reagovat, jako by nebezpečí stále trvalo – bušením srdce, sevřeným hrudníkem nebo náhlou vlnou strachu.
Tento rozpor mezi tím, co rozumově chápeme, a tím, co cítíme, může patřit k přetrvávajícím následkům traumatu. „Musíte dostat nevědomí do souladu s vědomím. Dokud nevidíte, s čím se potýkáte, nemůžete s tím nic dělat,“ vysvětluje pro Epoch Times klinická psycholožka Jessica D. Russoová.
V jednom z dílů pořadu Vital Signs hovořila o několika způsobech, jak mohou lidé zkoumat své obtížné zkušenosti. Patří k nim terapie rozhovorem, focusing, desenzibilizace a znovuzpracování pomocí očních pohybů (EMDR) a neuroemoční technika (NET). Popsala také každodenní postupy, které lidem pomáhají všímat si vlastních myšlenek, emocí a tělesných pocitů.
Terapie rozhovorem: naslouchání tomu, co se skrývá za slovy
Terapie rozhovorem už dlouho nabízí způsob, jak zkoumat to, co se obtížně pojmenovává. Její kořeny sahají do konce 19. století k „léčbě rozhovorem“ Berthy Pappenheimové, známé jako Anna O. Rané techniky, například volné asociace, měly obejít obranné mechanismy vědomé mysli – intelektualizaci, racionalizaci i uhlazený příběh, který si sami vyprávíme.
Účinná terapie však nespočívá pouze v převádění zkušeností do slov. Důležité je také zaslechnout, co se pod těmito slovy odehrává: váhání, rozpory, náhlé změny emocí nebo místa, kde se vyprávění zadrhne.
„Když posloucháte něčí příběh, vnímáte i způsob, jakým ho vypráví. Právě v něm můžete zachytit bloky a konflikty,“ uvedla Russoová.
Tělo přirovnala k malému dítěti, které v sobě nese bolest, ale ještě pro ni nemá slova. Strach, zármutek a vzpomínky v něm mohou zůstávat uložené – někdy proto, že se člověk nikdy necítil dostatečně bezpečně, aby o nich mluvil, jindy proto, že zkrátka nedokázal najít slova.
Focusing: kontakt s pociťovaným smyslem
Focusing, který vyvinul filozof a psycholog Eugene Gendlin, učí lidi vnímat takzvaný pociťovaný smysl – neurčité, ale významem naplněné tělesné prožívání něčeho, co ještě nedokážeme plně vyjádřit slovy. Napětí v krku, tíha na hrudi či „motýli“ v břiše nejsou náhodné pocity. Jsou to signály.
Russoová často začíná tím, že člověka vybídne ke zklidnění a k jednoduché otázce: „Co si právě teď žádá mou pozornost?“ Odpověď může přijít v podobě tělesného pocitu, obrazu, slova nebo vzpomínky.
Úkolem není tento prožitek okamžitě rozebírat nebo napravovat, ale zůstat u něj se zájmem a bez hodnocení. Trpělivá pozornost může postupně přinést změnu. Něco, co působilo zablokovaně, se začne uvolňovat. Člověk má poprvé po dlouhé době pocit, že mu někdo naslouchá – on sám.
EMDR: znovuzpracování tíživých vzpomínek
EMDR využívá oboustrannou stimulaci, nejčastěji řízené pohyby očí, aby mozku pomohla znovu zpracovat traumatické vzpomínky, které zůstaly „zablokované“.
Jedna z teorií tuto metodu spojuje s rychlými pohyby očí během spánku, kdy mozek přirozeně zpracovává zážitky a snižuje jejich emoční náboj. Jiná poukazuje na omezenou kapacitu pracovní paměti: když si člověk vybavuje bolestnou vzpomínku a současně plní další úkol, intenzita prožitku slábne.
Vzpomínka nezmizí. Mění se její emoční náboj. Člověk si může začít uvědomovat: „Bylo to děsivé. Teď už se to ale neděje.“
NET: od emočních bloků k obnovení plynulosti
Neuroemoční technika (NET) přistupuje ke stejné oblasti z jiného úhlu a částečně čerpá z tradiční čínské medicíny. (Zatímco EMDR patří mezi doporučované postupy léčby posttraumatické stresové poruchy, výzkum NET u lidí s traumatem je zatím hodnocen jako předběžný a výklad o „ustrnutí emocí“ je vhodné chápat především jako teoretické východisko této metody, pozn. red. PTSD: National Center for PTSD) Nezpracované emoce mohou v těle ustrnout. Strach se například tradičně spojuje s ledvinami a s reakcí znehybnění – stavem, kdy se člověk cítí ochromený a nedokáže bojovat ani utéct.
NET se snaží rozpoznat, co se aktivovalo a zablokovalo, a následně pomoci obnovit plynulost a propojení mezi emočním prožitkem a tělem.
Russoová tuto myšlenku vztahuje i na život mimo terapeutickou pracovnu: „Neustále jsme v interakci – sami se sebou, s ostatními i se svým okolím. Když se toto přirozené proudění přeruší, některé části nás samých se odpojí.“
Každodenní postupy pro obnovení kontaktu se sebou
Protože terapeutická sezení probíhají jen v určitých intervalech a za přítomnosti terapeuta, doporučuje Russoová jednoduché postupy, které lidem pomáhají vnímat a uvolňovat emoční bloky i mezi jednotlivými setkáními.
- Meditace: zklidnění a kontakt se sebou
Meditace patří k nejdostupnějším nástrojům pro zklidnění nervového systému. Nepotřebujete se nikam objednávat, pořizovat si vybavení ani za ni platit. Podle Russoové může přirozenou zklidňující reakci těla aktivovat už několik minut denně.
„Je snadno dostupná. Nemusíte nikam chodit, nemusíte nic platit – je zdarma.“
Úleva může přijít rychle. Už po několika minutách se lidé často cítí klidnější, pevněji ukotvení a více v kontaktu sami se sebou. „Dostaví se pocit, že je všechno v pořádku,“ uvedla.
- Vizualizace: získání odstupu
Lidé přirozeně zpracovávají zážitky prostřednictvím obrazů. Tato schopnost se však při traumatu, úzkosti nebo depresi může obrátit proti nám. „Máme vrozený sklon zaměřovat se na to negativní,“ řekla Russoová.
Tíživé myšlenky a obrazy nás mohou strhnout a pohltit. Vizualizace přesměrovává pozornost a vytváří odstup. Russoová doporučuje živé představy, do nichž zapojíme smysly i tělesné vnímání. Řízené vizualizace jsou běžně dostupné v aplikacích a na internetu.
Nemusí jít o nic složitého. Člověk se může doma posadit, na pět či deset minut zaměřit pozornost na bod na stěně a nechat mysl zklidnit. Cílem meditace a dalších postupů propojujících tělo a mysl není uniknout, ale získat dostatečný odstup, abychom mohli obtížné prožitky pozorovat, aniž by nás pohltily.
„To hlavní – a platí to pro cokoli, nejen pro meditaci – je získat odstup,“ uvedla. Trauma, hlubokou depresi a emoční zahlcení přirovnává k tonutí. Když se člověk utápí v tísni, těžko hledá cestu ven. I malý psychický odstup mu může vrátit nadhled a pocit kontroly.
„Vždycky říkám: ‚Získejte odstup, neutápějte se v tom,‘“ poznamenala.
Meditace je jednou z cest k takovému odstupu. Pomoci může také pohyb, psaní deníku a další postupy propojující tělo a mysl. Umožňují znovu navázat kontakt s vlastními myšlenkami, emocemi a tělem.
Odstup otevírá prostor pro uvolněné, všímavé vnímání: člověk si uvědomuje své myšlenky, emoce a tělesné pocity bez posuzování, studu či kritiky.
- Pohyb: návrat pozornosti do přítomnosti
Získat odstup nemusí vždy znamenat zůstat v klidu. Tělesný pohyb může lidem pomoci znovu navázat kontakt se sebou a obnovit vnímání vlastního těla.
„Pokud chtějí jít do posilovny nebo se projít venku – ať už se chtějí věnovat jakékoli pohybové aktivitě –, podporuji je v tom,“ řekla Russoová.
Jedním z postupů, které doporučuje, je meditace v chůzi. S otevřenýma očima se soustřeďte na slovo, například „klid“, nebo si jednoduše všímejte okolí. Když se objeví myšlenky, vezměte je na vědomí a jemně je nechte odejít. Pozornost vraťte k dechu, krokům nebo tomu, co vás právě obklopuje.
Všímavost nespočívá ve vymazání obtížných myšlenek, ale ve změně vztahu k nim, aby nás přestaly pohlcovat. Můžeme si například představit, jak myšlenka pluje po proudu nebo kolem nás přechází jako závan větru.
Pohyb vytváří odstup od tísně a současně nás vrací k vlastnímu tělu a přítomnému okamžiku.
- Výživa: podpora celkového zdraví
Výživa může hrát důležitou roli v regulaci nervového systému, zejména u lidí, kteří prožívají úzkost, trauma nebo emoční tíseň. Russoová zdůraznila význam zdraví prospěšných mastných kyselin, které se nacházejí například v tučných rybách, ořeších, semenech, olivovém oleji a avokádu. „Kvalitní mastné kyseliny jsou opravdu důležité,“ uvedla. Zároveň upozornila, že některé tučné ryby obsahují vyšší množství rtuti.
Odkázala také na výzkum spojující mastné kyseliny, zejména polynenasycené mastné kyseliny omega-3 a omega-6, s regulací pozornosti. Značná část těchto prací se zaměřuje na děti s poruchou pozornosti s hyperaktivitou (ADHD).
„Začali jim podávat mastné kyseliny a děti byly naprosto klidné a soustředěné,“ řekla. (Přehled Cochrane z roku 2023 však takto jednoznačný účinek nepotvrdil. Odkazované studie navíc zkoumají především souvislosti mezi mastnými kyselinami a ADHD, nikoli samotnou účinnost jejich podávání, pozn. red. Cochrane)
Hořčík může pomoci uvolnit svaly a zmírnit tělesné napětí. „Když prožíváte úzkost nebo trauma, jste velmi, velmi napjatí,“ uvedla. „A když jste opravdu napjatí, nic nefunguje tak plynule, jak by mělo – v žádném ohledu.“
K celkové pohodě přispívá také vitamin D. Vitamin B12 je zvlášť důležitý pro lidi, kteří se stravují vegansky. „Vegani si na to musí dávat opravdu pozor, protože veganská strava vám v podstatě neposkytne kvalitní zdroj vitaminu B12,“ řekla. Dostatečný příjem B12 může být obzvlášť důležitý pro náladu a poznávací funkce. Lidé ohrožení jeho nedostatkem by proto měli zvážit doplňky stravy nebo spolehlivé potravinové zdroje.
Stejně jako u jakéhokoli jiného přístupu k výživě je podle Russoové třeba zohlednit individuální potřeby, zdravotní anamnézu a životní okolnosti.
Uzdravování mění vliv minulosti na přítomnost
Cílem překonávání traumatu není vymazat minulost, ale změnit způsob, jakým ji člověk prožívá – a jak v souvislosti s ní vnímá sám sebe. Trauma může zanechat pocity osamělosti, bezmoci a ohrožení i přesvědčení typu: „Nemám nad ničím moc. Nejsem v bezpečí. Hrozí mi nebezpečí.“
Uzdravování začíná ve chvíli, kdy se člověk cítí dostatečně bezpečně, aby obrátil pozornost do svého nitra, rozpoznal, co v sobě nese, a postupně nacházel slova pro zkušenosti, které ho dříve zahlcovaly. Terapeut může takový prostor pomoci vytvořit svou přítomností, soucitem, porozuměním a pocitem bezpečí, který nabízí.
S postupným zpracováváním těchto zkušeností se mohou začít měnit i přesvědčení utvářená traumatem. Namísto pocitu uvěznění v minulosti může člověk časem dospět k jinému poznání: „Jsem v bezpečí. Stalo se to, ale překonal jsem to. Jsem v pořádku.“
Minulost nezmizí. Její vliv na nás se však může změnit. To, co kdysi signalizovalo nebezpečí, už nemusí ovládat přítomnost. Člověk tak může postupovat od strachu a bezmoci k bezpečí, blízkosti a obnovenému vnímání sebe sama.
–ete–
Comments