Evropa pro to měla vše, přesto ale bude sodíkové baterie dodávat opět Čína

Showroom ve výrobním centru Z Site čínského výrobce baterií CATL v Ningde, provincii Fujian 15. 11. 2025. (GREG BAKER / AFP via Getty Images)

Pavel Šik

Komentář

Čína nyní rozjíždí ve velkém výrobu sodíkových baterií, tedy baterií, které nepotřebují lithium. A hádejte, který kontinent by měl mít úplně největší motivaci takovou technologii dotáhnout do průmyslového měřítka?

Jistě, Evropa… Měla vědce, měla technologii, měla peníze a kvůli vlastnímu rozhodnutí elektrifikovat prakticky všechno měla možná vůbec největší důvod. A kdo nakonec převádí technologii do skutečně masového průmyslového využití? Ano, Čína.

Lithiová baterie funguje tak, že se při nabíjení a vybíjení mezi dvěma elektrodami přesouvají ionty lithia, čímž se energie ukládá a zase uvolňuje. Sodíková baterie funguje v principu téměř stejně, jen místo lithia používá ionty sodíku, tzn. prvku mnohem běžnějšího, levnějšího a dostupného prakticky všude. Nevýhodou je, že sodíkové ionty jsou větší a těžší, takže baterie zatím na kilogram uloží méně energie. Obrovskou výhodou ale může být cena a menší závislost na lithiu.

A teď si dejme dohromady několik čísel. EU chce dekarbonizovat ekonomiku, elektrifikovat dopravu a staví obrovské množství obnovitelných zdrojů. Jenže čím více máte nestabilních zdrojů závislých na slunci a větru, tím více potřebujete levná úložiště energie.

Jen v roce 2025 přibylo v EU 27,1 GWh nových stacionárních bateriových úložišť a celková kapacita se přiblížila 80 GWh. A teď si tohle číslo porovnejte s tím, že u elektromobility Komise očekává poptávku po článcích na 353 GWh v roce 2027 a 453 GWh v roce 2028. To jsou opravdu gigantická čísla.

V roce 2024 dovezla EU baterie za přibližně 28 miliard eur, zatímco hodnota evropské výroby byla asi 24 miliard eur. Z těch 28 miliard dovozu připadalo přibližně 22 miliard, tedy 79 %, na Čínu. A ani „evropská výroba“ není tak evropská, jak by člověk podle názvu čekal. Podle IEA připadalo na konci roku 2024 na společnosti se sídlem v EU jen kolem pěti procent výrobní kapacity bateriových článků v EU. Přibližně 85 % patřilo asijským výrobcům. Evropa tedy sice baterie vyrábí, ale obrovskou část produkčních kapacit zde vlastní asijské společnosti.

Ani u surovin to nevypadá lépe. U dovozu uhličitanu lithného připadá přibližně 80 % na Chile, zatímco u hydroxidu lithného už je největším dodavatelem Čína. A když se posuneme dál po výrobním řetězci k anodám, katodám a samotným článkům, čínská dominance je ještě mnohem větší.