Oltářní obraz v katedrále sv. Martina v nizozemském Utrechtu, který byl poškozen během ikonoklasmu v období reformace v 16. století. (Harry Wedzinga / Shutterstock)
Když roku 1566 pronikly skupiny nizozemských protestantů do katolických kostelů, jejich pozornost se soustředila na oltáře, sochy světců, obrazy a další předměty spojené se zbožností. Ničeny byly především věci, které útočníci považovali za modly a viditelné projevy tehdy zavrhované církevní moci. Podobně postupovali stoupenci jiných náboženských a politických hnutí dávno před nimi i po nich.
Obraz jako nositel moci
Řecký výraz eikonoklasmos, z něhož pochází označení ikonoklasmus, znamená doslova rozbíjení obrazů. Samotný pojem však zahrnuje různorodé jednání. Jiný význam mělo např. odstranění ikony z chrámu a jiný zničení sochy panovníka během revoluce. Ve všech případech se však projevovalo přesvědčení, že obraz nějakým způsobem uchovává moc či vzpomínku toho, koho nebo co představuje.
Útoky proti vyobrazením známe již ze starověku. V Egyptě byla například někdy odstraňována jména a podoby zemřelých panovníků, jejichž památka se stala politicky nežádoucí. Příkladem je faraonka Hatšepsut, jejíž obrazy a kartuše nechal její nástupce Thutmose III. na řadě míst poškodit nebo odstranit. Ve starověkém Egyptě byly jméno i obraz spojovány s přetrváváním člověka po smrti. Jejich zničení mohlo narušit jeho posmrtný kult a připravit jej o místo v náboženské paměti společnosti.
Byzantský ikonoklasmus
Nejznámější dějinná epizoda dala obrazoborectví jeho dnešní jméno. V Byzantské říši probíhal spor o náboženská zobrazení ve dvou obdobích, přibližně v letech 726–787 a 815–843. Císařská moc tehdy omezovala užívání ikon a na některých místech nechávala figurální výjevy odstraňovat nebo nahrazovat kříži.
Byzantská podoba ikonoklasmu, Chludovský žaltář, 9. století. (Volné dílo)
Odpůrci ikon se odvolávali na biblický zákaz model a obávali se, že věřící přenášejí úctu určenou Bohu na hmotný předmět. Zobrazení božské přirozenosti pro ně bylo nepřijatelné, protože ji žádná lidská podoba nemohla obsáhnout. Zastánci obrazů odpovídali, že úcta křesťanů nich směřovala k osobě, kterou obraz zastupoval, nikoliv k artefaktu či modle samotné.
Za teologickými argumenty se nacházely rovněž otázky politické autority. Kláštery, v nichž vznikaly a uchovávaly se ikony, představovaly důležitá hospodářská i duchovní centra. Císařský zásah proti obrazům proto ovlivňoval také postavení mnichů a poměr mezi světskou vládou a církevními institucemi.
Druhý nikajský koncil roku 787 obhájil náboženské obrazy rozlišením mezi úctou prokazovanou zobrazené osobě a klaněním, které náleží pouze Bohu. Obrazoborecká politika se sice na počátku 9. století vrátila, roku 843 však byly ikony definitivně obnoveny. Ani tím spor o jejich používání v křesťanství neskončil. V odlišné podobě se znovu objevil během pozdního středověku a období reformace.
Husité odmítali modly
Také v českých zemích se ničení náboženských obrazů stalo součástí širšího zápasu o podobu církve. Během husitské revoluce byly napadány kostely a kláštery, rozbíjeny sochy, oltáře, relikviáře i liturgické předměty. Kritika obrazů souvisela s odporem vůči jejich uctívání, zároveň však mířila proti bohatství církevních institucí a způsobu, jakým byla náboženská autorita veřejně předváděna.
Husitský postoj přesto nebyl jednotný. Umírněnější utrakvisté připouštěli, že obraz může věřícím připomínat biblický příběh nebo významnou postavu, pokud se sám nestane předmětem zbožštění. Ani radikálnější husitské prostředí se vizuálních prostředků úplně nezřeklo. Vytvořilo si však vlastní soubor znaků, mezi nimiž získal ústřední postavení kalich. Podobné rozdíly se projevily mezi reformátory 16. století po celé křesťanské Evropě.
Napětí vyvrcholilo v Nizozemí roku 1566 během událostí označovaných jako Beeldenstorm, přeloženo jako „obrazoborecká bouře“. Skupiny protestantů tehdy pronikaly do katolických chrámů a ničily jejich vybavení. Náboženské důvody se přitom prolínaly s odporem proti vládě španělského krále Filipa II., pronásledování protestantů i s nahromaděným sociálním napětím. Rozbíjení soch se stalo veřejným projevem nesouhlasu s celým uspořádáním, jehož autoritu chrámy a jejich výzdoba ztělesňovaly.
Ilustrace zachycující zničení kostela Panny Marie v Antverpách, jednu z klíčových událostí hnutí Beeldenstorm, 20. srpna 1566. Ilustraci vytvořil vlámský malíř Frans Hogenberg. (Volné dílo)
Revoluce požírá své sochy
Francouzská revoluce přesunula těžiště obrazoborectví od náboženských výjevů k symbolům politické moci. Královské sochy, erby, koruny či dokonce symbolika lilie připomínaly režim, který revoluce odmítala. V srpnu 1792 tak na pařížských náměstích revolucionáři strhli jezdecké pomníky francouzských králů. Některé předměty byly uchovány poté, co přišly o původní náboženskou nebo dynastickou funkci. Přestaly být relikviemi, oltářními obrazy či oslavami panovníků a vstoupily do muzejních sbírek jako doklady dějin.
Případ Buddhů
Tato motivace pro obrazoborectví se v posledních několika staletích stala nejrozšířenější. Například v březnu 2001 zničil afghánský Tálibán dvě monumentální sochy Buddhů v údolí Bamján. Díla vytesaná do skalního masivu vznikla přibližně v 6. století a připomínala dobu, kdy oblast ležela na významné trase spojující kulturní okruhy Indie, Střední Asie a Číny. Větší ze soch měřila přibližně 55 metrů, menší asi 38 metrů.
Velký Buddha před rokem 2001. (CC BY 4.0)
Malý Buddha před rokem 2001. (Volné dílo)
Tálibán rozhodnutí odůvodnil bojem proti modloslužbě, ačkoliv sochy již po staletí nebyly součástí živého buddhistického kultu. Jejich likvidaci odmítly zahraniční vlády, UNESCO i představitelé některých muslimských států. Nabídky na převoz nebo zakrytí památek režim nepřijal. Zničení probíhalo několik týdnů a bylo záměrně natáčeno. Samotné násilí proti památce se stalo mediálním sdělením Tálibánu světu.
Pomník, nebo artefakt?
Současné spory o sochy osob spojených nejčastěji s otrokářstvím, kolonialismem nebo diktaturami jsou přímým pokračováním dějin obrazoborectví. Jádrem dnešních konfliktu však není, zdali má být minulost zapomenuta, smazána z dějin, či nikoliv, nýbrž zda obraz minulost pouze připomíná, nebo stále vyjadřuje úctu člověku a hodnotám, které zastupuje. Je tak poměrně pochopitelné, že kdysi přijímané osobnosti jsou nyní zkoumány a hodnoceny z několika úhlů.
Odstranění Stalinova pomníku na Letné v roce 1962. (CC BY-SA 2.0)
-etcz-
Comments