Jessica Růžičková do Zapomenutého venkova – prostoru, který nám připomíná, že ke spokojenosti často stačí mnohem méně, než si myslíme. (Foto: archiv Jessicy Růžičkové)
Jessicu Růžičkovou celý život přitahují místa a chvíle, kde čas plyne pomaleji. V dnešní době si stále víc uvědomuje, jak důležitá je pro ni jednoduchost, klid, rodina a opravdovost. Možná právě proto vznikl Zapomenutý venkov – prostor, kde může tyto hodnoty sdílet s ostatními a připomínat, že ke spokojenosti často stačí mnohem méně, než si myslíme.
Epoch Times: Zapomenutý venkov je místo, které objevil ještě váš dědeček. Představíte nám tento kousek venkovského ráje? Kde se nachází a co ho vlastně tvoří?
Jessica Růžičková: Nachází se ve Středních Čechách, stranou od běžného ruchu, obklopený přírodou a klidem. Všechno začalo na konci šedesátých let, kdy můj dědeček z obyčejného přístřešku pro lesní dělníky vytvořil místo, kam unikal od běžného života. Postupně z něj vznikl prostor, který se stal útočištěm pro naši rodinu a místem, kam se celý život vracíme. Dnes je to jednoduché místo, kde se může vyspat několik lidí, zatopit si v peci, uvařit si a na chvíli žít jiným tempem než v běžném světě.
Nenajdete tam luxus ani dokonalost v dnešním smyslu slova, ale právě v tom je jeho kouzlo. Hodnotu toho místa tvoří příroda kolem, staré věci s příběhem, společně strávený čas a pocit, že se tam člověk může opravdu zastavit. Je to místo, kde si člověk znovu uvědomí, že ke spokojenosti často stačí velmi málo. A pro naši rodinu je nejcennější to, že se tam stále tvoří nové vzpomínky.
(Foto: archiv Jessicy Růžičkové)
Jak se toto místo v průběhu let měnilo? Jak na něj vzpomínáte ze svého dětství a co na něm s odstupem času vidíte dnes?
Jako dítě jsem toto místo vnímala především jako dobrodružství. Pamatuji si vůni ohně, ticho lesa, staré předměty a pocit, že vstupuji do úplně jiného světa. V rodině se dodnes s úsměvem vzpomíná i na to, že můj vztah ke kuchyni a ohni se zřejmě začal velmi brzy. Když mě tam jednou nechali chvíli samotnou, stihla jsem nechtěně zapálit udírnu, která k místu tehdy patřila. Nová se už potom nepostavila a i to je součást proměn, kterými si místo během let prošlo. Žila jsem vlastně jiný život než většina mých vrstevníků. Dnes toto místo vnímám s mnohem větší vděčností. Uvědomuji si, jak výjimečné je mít něco, kam se člověk může celý život vracet.
Comments