Letoun B-29 307. bombardovací skupiny při denním bombardovacím letu v Koreji, kolem roku 1951. (Volné dílo)
Když se 27. července 1953 v Pchanmundžomu sešli zástupci znepřátelených armád, válku ukončili poměrně netradičním způsobem. Podepsaný dokument neobsahoval mírové podmínky, neřešil budoucí uspořádání Koreje a nevedl ani k navázání běžných diplomatických vztahů. Jeho hlavním účelem bylo zastavit střelbu, oddělit vojska a vytvořit mechanismus, který měl zabránit obnovení rozsáhlých bojů. Tento „provizorní“ režim přetrvává již více než sedm desetiletí.
Válka dvou světů
Kořeny konfliktu sahají do posledních dnů druhé světové války. Korea byla od roku 1910 součástí japonského koloniálního impéria. Po japonské kapitulaci v srpnu 1945 obsadila sever poloostrova sovětská a jih americká vojska. Jejich operační zóny oddělovala 38. rovnoběžka. Původně dočasné opatření se v prostředí nastupující studené války změnilo v trvalejší politické rozdělení.
V roce 1948 vznikly dva státy, z nichž každý se považoval za jediného legitimního představitele celé Koreje. Na jihu byla vyhlášena Korejská republika vedená prezidentem I Sung-manem, na severu Korejská lidově demokratická republika (KLDR) v čele s Kim Ir-senem. Hranice mezi nimi však zůstávala neklidná a docházelo podél ní k ozbrojeným incidentům.
Otevřená válka začala 25. června 1950 útokem severokorejských jednotek na jih. Severní Korea během několika týdnů obsadila Soul a zatlačila obránce až do oblasti kolem přístavu Pusan. Rada bezpečnosti OSN severokorejský postup označila za narušení míru a vyzvala členské státy, aby Jižní Koreji poskytly pomoc. Jednotky vyslané řadou zemí bojovaly pod velením OSN, přičemž rozhodující část vojáků i materiálu dodávaly Spojené státy.
Po vylodění u Inčchonu v září 1950 přešla vojska OSN do protiútoku, znovu dobyla Soul a pokračovala na sever. Přiblížení k čínským hranicím však vyvolalo přímý zásah Čínské lidové republiky. Od října 1950 začaly do Koreje přecházet jednotky Čínských lidových dobrovolníků pod velením generála Pcheng Te-chuaie. Jejich intervence zastavila postup sil OSN a společně se severokorejskými jednotkami zatlačila protivníka zpět. Od roku 1951 se fronta ustálila přibližně v prostoru, kde se před válkou nacházela hranice mezi oběma státy.
Američtí vojáci u Inčchonu v roce 1950. (Volné dílo)
Vylodění u Inčchonu. (Volné dílo)
Válka se následně změnila ve vyčerpávající konflikt opevněných postavení. Přestože se o příměří již jednalo, boje pokračovaly další dva roky. Politické vedení obou stran se snažilo během vyjednávání dosáhnout výhodnějšího postavení na frontě, a tudíž umírali další tisíce vojáků.
Dva roky jednání
Rozhovory o zastavení bojů začaly 10. července 1951 v Kesongu a později se přesunuly do Pchanmundžomu. Jednání trvala dva roky a sedmnáct dní a zahrnovala 158 formálních schůzek. Podle amerického Národního archivu šlo o nejdéle vyjednávané příměří v dějinách.
Jedním z prvních sporných bodů bylo vytyčení demarkační linie. Komunistická strana původně požadovala návrat ke 38. rovnoběžce, zatímco velení OSN prosazovalo hranici odpovídající skutečné situaci na frontě. Nakonec zvítězilo druhé řešení, a proto se dnešní demarkační linie místy mírně odchyluje od 38. rovnoběžky.
Ještě složitější byl osud válečných zajatců. Severní Korea a Čína požadovaly jejich hromadné navrácení, zatímco velení OSN trvalo na principu dobrovolné repatriace. Část severokorejských a čínských zajatců se totiž odmítala vrátit. Spor měl politický i propagandistický význam a na dlouhou dobu vyjednávání zablokoval.
Uzavření dohody komplikoval také jihokorejský prezident I Sung-man, který odmítal zachování rozděleného poloostrova a chtěl pokračovat ve válce až do sjednocení země. V červnu 1953 nechal bez souhlasu velení OSN propustit desítky tisíc severokorejských zajatců, kteří si nepřáli repatriaci. Jeho krok ohrozil závěrečnou fázi rozhovorů a vyvolal obavy, že se jihokorejská vláda pokusí příměří zmařit.
Severokorejští uprchlíci evakuovaní americkým námořnictvem. (Volné dílo)
Spojené státy nakonec I Sung-mana přesvědčily, aby rozhovory o příměří aktivně nenarušoval. Výměnou pro Jižní Koreu připravily bezpečnostní záruky, hospodářskou podporu a pozdější smlouvu o vzájemné obraně. Soul se však k samotnému příměří nepřipojil.
Kdo tedy příměří podepsal?
Dohoda nakonec podepsali 27. července 1953 zástupci velitelství OSN na jedné straně a Korejské lidové armády společně s čínskými lidovými dobrovolníky na straně druhé. Podpisy připojili generálporučík William K. Harrison za velení OSN a generál Nam Il za severokorejské a čínské síly. Dokument následně potvrdili vrchní velitel sil OSN Mark W. Clark, Kim Ir-sen a velitel čínských jednotek Pcheng Te-chuaj.
Jižní Korea mezi signatáři nebyla. Příměří však nebylo zamýšleno jako mezistátní smlouva podepisovaná hlavami států, nýbrž jako vojenská dohoda mezi jednotlivými vojenskými velitelstvími. Velitelství OSN tak jednalo za síly Korejské republiky, které se nacházely pod jeho operačním velením.
Dohoda stanovila „úplné zastavení nepřátelských akcí a všech aktů ozbrojené síly v Koreji“ do doby, než bude dosaženo konečného mírového urovnání. V platnost vstoupila dvanáct hodin po podpisu. Vojska se měla stáhnout dva kilometry od vytyčené vojenské demarkační linie na každou stranu, čímž vzniklo přibližně čtyři kilometry široké demilitarizované pásmo.
Pokusy o smíření
Příměří bylo od roku 1953 mnohokrát porušeno. Na hranici docházelo k přestřelkám, průnikům ozbrojených skupin, námořním střetům i dalším incidentům. Severní Korea opakovaně prohlašovala, že dohodu již nepovažuje za platnou. Rada bezpečnosti OSN však například v roce 1996 zdůraznila, že příměří zůstává v účinnosti, dokud je nenahradí nový mírový mechanismus.
Naději na změnu přinesl až rok 2018, kdy jihokorejský prezident Mun Če-in a severokorejský vůdce Kim Čong-un v Pchanmundžomské deklaraci označili stav příměří za nepřirozený a zavázali se usilovat o jeho nahrazení mírovou dohodou. Počítali přitom s jednáním obou Korejí a Spojených států, případně také Číny. Následovala dohoda o snížení vojenského napětí a summit Kim Čong-una s americkým prezidentem Donaldem Trumpem v Singapuru.
Korejský poloostrov v noci, zachycený na kompozitní fotografii z roku 2017. (NASA)
Diplomatický proces však nepřinesl dohodu ani o severokorejském jaderném programu, ani konečný mír. V následujících letech se vztahy znovu zhoršily a opatření přijatá v roce 2018 byla postupně pozastavena. Severní Korea navíc v roce 2024 označila Jižní Koreu v revidované ústavě za „nepřátelský stát“ a začala odstraňovat odkazy na dosavadní politiku sjednocení.
Dne 15. srpna 2026 jihokorejský prezident I Če-mjong znovu vyzval k dialogu a k vytvoření mírového režimu, který by příměří nahradil. Nabídka přichází v době, kdy Pchjongjang odmítá jihokorejské návrhy na obnovení rozhovorů, rozvíjí svůj jaderný a raketový program a prohlubuje vojenské vztahy s Ruskem.
Comments