Čínská válečná loď poblíž Scarborough Shoal v Jihočínském moři 15. června 2026. Snímek byl pořízen z letadla filipínského Úřadu pro rybolov a vodní zdroje. (Ezra Acayan / Getty Images)
Komentář
12. července 2016 vydal arbitrážní tribunál ustavený podle Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS) své konečné rozhodnutí ve sporu mezi Filipínami a Čínskou lidovou republikou. Jednoznačně odmítl právní základ čínských historických nároků na většinu Jihočínského moře a konstatoval, že Čína svým dosavadním jednáním, zejména snahou oblast definovanou Spratlyho souostrovím považovat za vlastní výlučnou ekonomickou zónu, porušila svrchovaná práva Filipín i své závazky vyplývající z Úmluvy.
Čínská vláda však rozsudek odmítla a naopak pokračovala v militarizaci oblasti, čímž zde od základu proměnila poměr sil. Dále také v rozporu s výsledkem arbitráže blokuje filipínská plavidla – v uplynulých týdnech zde došlo k několika střetům, při nichž byl mimo jiné zraněn filipínský námořník.
Jelikož je Jihočínské moře zásadní námořní tepnou spojující Indický a Tichý oceán, místem rybolovu obyvatel okolních států i potenciálním nalezištěm nerostných surovin, rozhodnutí arbitrážního tribunálu i aktivity Číny zde mají dopad na celé světové společenství. Přístup vlády ČLR k arbitrážnímu tribunálu zároveň ukazuje, že Peking respektuje mezinárodní právo i instituce, jež jej reprezentují, pouze v případě, že jejich závěry souzní s jeho velmocenskými ambicemi.
Jádro sporu
Jihočínské moře je velké přibližně jako polovina území celé ČLR. Kromě samotné Číny se na jeho pobřeží nachází Filipíny, Tchaj-wan, Vietnam, Malajsie, Brunej, Indonésie, Singapur, Thajsko a Kambodža. Je zde mnoho souostroví tvořených drobnými ostrůvky, z nichž některé jsou nad hladinou pouze při odlivu, i mělčin. Nejvýznamnější jsou severní Paracelské ostrovy, Spratlyho ostrovy přibližně ve středu, Scarborough Shoal západně od Filipín a Prataské ostrovy na severovýchodě.
Ročně zde propluje třetina veškerého světového nákladu přepravovaného po moři včetně dodávek ropy a jejích derivátů či surovin a produktů nezbytných pro produkci polovodičů vznikajících v komplikovaných dodavatelských řetězcích. Dle historických pramenů fungovalo Jihočínské moře jako otevřený námořní prostor, který využívali obchodníci, rybáři, a dokonce i piráti, přičemž žádná země nad ním nevykonávala trvalou správu.
Čínská vláda, reprezentovaná ještě dynastií Čching, o správu částí Jihočínského moře, konkrétně Paracelských ostrovů, poprvé projevila zájem roku 1909 v souvislosti s obavami z růstu japonského vlivu v této oblasti. Tehdy k nim vyslala jednu loď. Ještě dekádu předtím přitom vlastní nároky na toto území důrazně popírala. Nároky na Jihočínské moře začala systematizovat až vláda Čínské republiky roku 1946 a obsadila část Spratlyho souostroví. Na základě chybných kartografických údajů, kdy došlo k záměně mělčin či jen za odlivu vystupujících ostrovů za ostrovy trvalé, pak vláda Čínské republiky roku 1948 vydala mapu, v níž celou oblast označila za vlastní území.
Když o rok později komunisté založili Čínskou lidovou republiku, nová vláda tyto nároky jednoduše převzala, jakkoli v následujících letech byly čistě rétorické. Roku 1974 však Čínská lidová osvobozenecká armáda svedla s Jižním Vietnamem bitvu o Paracelské ostrovy, které následně obsadila. Od obsazení Johnson South Reef roku 1988 pak ČLOA postupně začala získávat části Spratlyho souostroví.
Comments