Naše svoboda spočívá ve schopnosti rozpoznat vlastní myšlenky, rozhodnout se, zda se jimi necháme vést, či nikoli – a vytvořit prostor pro ticho, které nastane, když je přestaneme pronásledovat. (we.bond.creations / Shutterstock)
Od hlasů, které slýcháme od dětství, a poznatků neurovědy až po múzy, proroky a literární démony – historie i věda naznačují, že naše myšlenky možná nejsou tak docela „naše“, jak se domníváme.
Současná kultura nám neustále opakuje, že bychom měli „naslouchat svým pocitům“. Když cítíte hněv, dejte mu průchod; když jste smutní, dopřejte tomuto pocitu prostor; a pokud vám něco „připadá správné“, možná je to znamení, že byste podle toho měli jednat.
Televizní pořady posilují představu, že „emoce jsou naším vnitřním kompasem“ a že cesta k autentickému životu vede přes věrnost vlastním pocitům. Také kariérní rady často nabádají, abychom „následovali své srdce“.
V našem životě však nehrají zásadní roli pouze emoce – stejně důležité jsou i myšlenky. Žijeme v době, kdy se myšlenky staly svého druhu měnou: tweety, rozbory v podcastech či duchaplné texty se bez ustání valí našimi informačními kanály. Společnost nás vybízí, abychom „přemýšleli nahlas“, snadno a přesně formulovali své postřehy a neustále vyjadřovali osobní i kolektivní názory.
Nakolik nám však tyto myšlenky a pocity skutečně patří? Psycholog Jordan Peterson v jedné ze svých přednášek připomněl slova proslulého švýcarského psychiatra Carla Junga: „Lidé nemají myšlenky – myšlenky mají lidi.“
Podle Petersona více než 90 procent toho, co si myslíme, nevychází z nás samotných. Pochází to od našich rodičů, učitelů, přátel a z kultury, kterou jsme v průběhu let vstřebali. Když mluvíme nebo přemýšlíme, často to nejsme „my“, ale hlas někoho jiného, který skrze nás promlouvá.
„Je velmi důležité se nad tím zamyslet, protože si pak začneme všímat, jaké myšlenky nosíme v hlavě, a zjišťovat, odkud se vzaly. Pravděpodobně zjistíme, že nás ovládají podobně, jako loutkář ovládá marionetu,“ uvedl kanadský psycholog během jedné z přednášek.
Comments