Kníže Oldřich se na honu za jelenem setkává se svatým Prokopem. (Autor neznámý, polovina 19. století, olej na plechu).
Svatý Prokop bývá často zobrazován, jak oře brázdu a před pluhem má zapřaženého čerta. Jde o symbolický výjev, jak svatý Prokop zkrotil pekelníky z jeskyně, kterou vyhledal v hlubokém lese, aby se v nejistých dobách oddal poustevnickému životu. Čerti ho v novém obydlí neustále rušili a nebylo jich málo. Všechny však rázně vyhnal a toho nejzarputilejšího zkrotil, takže nahněvaný ďábel nakonec musel poustevníkovi poníženě sloužit.
Prokop se narodil přibližně kolem r. 970–990 v Chotouni na Kouřimsku do celkem dobře zajištěné zemanské rodiny. Podle církevní tradice se jeho otec jmenoval Vojslav a matka Svatava, ačkoliv jiné prameny zmiňují Víta a Boženu. Rodina rozhodně netřela bídu, žila však skromně, k čemuž byl odmalička veden i sám syn, který vynikal jemnou povahou.
Jeho jméno sice zní ryze česky, ale původ má v řečtině a znamená „muž činící v práci pokrok“. Podle historika Augusta Sedláčka mu sice jako malému chlapci říkali Procek, avšak Prokop bylo s největší pravděpodobností až jeho přijaté řeholní jméno.
Údaje z přelomu prvního tisíciletí bývají nesmírně strohé, a tak s naprostou určitostí víme jen to, že se stal prvním opatem benediktinského kláštera na Sázavě. Tou dobou na našem území působil pouze jediný mnišský řád – právě benediktini. Obrovskou zajímavostí zůstává, že se v sázavském klášteře sloužily slovanské bohoslužby, které tehdy byly v českých zemích přísně zakázané. Poté, co skončila éra věrozvěstů Cyrila a Metoděje, byli totiž jejich následovníci z Moravy vyhnáni v okovech a liturgie se směla sloužit znovu výhradně v latinském jazyce. Další neochvějnou jistotu máme v datu světcova skonu: doloženě zemřel v březnu roku 1053 přímo v sázavském klášteře.
Klášter benediktinů v Sázavě. (Zdenka Danková / Epoch Times)
Byl obeznámen se staroslověnštinou a slovanskou liturgií. Tuto znalost mohl podle legend získat buď u vyšehradského kostela sv. Klimenta, nebo během svého pobytu v klášteře v Uhrách. Později byl vysvěcen na kněze. Jelikož v té době nebyl celibát pro kněží ještě pevně ustanoven, stal se jedním z mála našich světců, kteří vstoupili do svazku manželského a zplodili potomka – podle tradičních tvrzení se mu narodil syn Jimram.
Později se rozhodl naplnit svou touhu a vstoupil do mnišského řádu benediktinů, k čemuž došlo pravděpodobně v břevnovském klášteře. Poté, co byl konkurenční rod Slavníkovců brutálně vyvražděn, měnilo mnoho mnichů svázaných s rodovými strukturami svá působiště. Prokop tehdy hluboce toužil po ústraní a přál si žít v naprosté samotě.
Následující vyprávění o jeho osudech vychází z legend sestavených z údajů pozdější klášterní hagiografie 12. až 14. století, která Prokopův obraz podle dobových potřeb církve postupně upravovala.
Legenda o sv. Prokopu
Podle pramenů o něm kronikář sázavského kláštera později napsal: „Pohrdl marností světa, zřekl se domu, manželky, polností, příbuzných a přátel, dokonce i sebe samého, dal výhost světu plnému lsti a jeho bídné nádheře.“ Prokopovou životní maximou bylo: Vše pro Boha, pro sebe nic! Právě v této neochvějnosti tkvěla jeho největší síla.
Než dosáhl svatozáře, pobýval jako osamělý poustevník v hlubokém stínu českého lesa poblíž Sázavy kolem roku 1009, kde se podle pověsti nejprve rázně vypořádal s drzými pekelníky. Věděl totiž, že ctnost je tím nejlepším štítem proti zlému pokušení, a tak ďáblům nekompromisně vzkázal: „Nelze vám tu moci býti, když mně Pán Bůh bude pomáhati.“ Díky své mravní převaze nad temnými silami zvítězil.
Žil v přísném souladu s řeholním heslem „Ora et labora“ – Modli se a pracuj, a vlastníma rukama obdělával lesní půdu. Živil se skromně, převážně žaludy a planými jablky, které zapíjel čistou vodou z řeky. Postupně se k němu začali přidávat další stejně smýšlející muži, mezi nimiž nechyběl ani jeho syn Jimram a synovec Vít. Společně založili poustevnickou osadu s malou kaplí, v níž se osmkrát za den scházeli k modlitbám, sborovým zpěvům a ke slavení liturgie podle římského obřadu, ovšem cele sloužené ve staroslověnštině.
Prokop byl známý také svými léčitelskými schopnostmi, pročež ho lidé z širokého okolí vyhledávali s prosbami o radu či duchovní útěchu. Jako svatý muž dokázal ulevit od mnoha tělesných neduhů a vyhlášený byl zejména svou schopností uzdravovat nemocné oči.
Socha sv. Prokopa z dílny Matyáše Bernarda Brauna stojící ve Valeči. (Hanzobur / Vlastní dílo)
Jelen přivedl knížete Oldřicha k poustevníkovi
Další známá část pověsti vypráví o velkolepém lovu, při němž se kníže Oldřich snažil uštvat statného jelena, který mu neustále unikal. Divoká zvěř však knížete zavedla přímo k Prokopovi, u něhož vyčerpané zvíře nalezlo bezpečný úkryt. Oldřich v úžasu stanul, neboť v poustevníkovi okamžitě rozpoznal nevšední osobnost, a později se k němu opakovaně vracel k dlouhým rozhovorům. Při prvním setkání měl kníže velkou žízeň a požádal poustevníka o doušek vody. Prokop mu podal prostý pohár a Oldřich jej dychtivě vyprázdnil. Voda se však v jeho ústech zázračně proměnila v lahodné víno, přesně tak, jak tomu bylo v biblickém příběhu o svatbě v Káni galilejské.
Časem kníže Oldřich pojal pevný úmysl postavit na tomto posvátném místě klášter se staroslověnskou bohoslužbou, který pak velkoryse podporoval a daroval mu rozsáhlé pozemky v povodí řeky. Sázavský klášter se záhy stal významným centrem vzdělanosti a kultury, které uprostřed tehdejšího latinského světa působilo jako samostatný ostrov slovanského písemnictví. Tehdy se Prokop stal jeho prvním opatem. Po jeho skonu převzal vedení opatství nejprve synovec Vít a po něm syn Jimram. Když Prokop 25. března 1053 vydechl naposledy, dožil se podle odhadů úctyhodného věku mezi 60 a 80 lety. Nejprve odpočíval v sázavském kostele sv. Máří, který sám pomáhal budovat, a později byly jeho ostatky slavnostně přeneseny do Prahy. Oficiálně svatořečen byl 4. července 1204 přímo v Čechách.
Detail z Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi, podobizna sv. Prokopa. (Autor neznámý)
Před samotným aktem kanonizace církev pečlivě zkoumala zázraky, které Prokop vykonal, a hovořilo se celkem o devíti. Tehdy se údajně přihlásili i pamětníci z okolí s pevným tvrzením, že viděli Prokopa orat s pluhem, do něhož byl zapřažen samotný ďábel, zatímco světec třímal v ruce vítězný kříž.
Svatý Prokop je dodnes uctíván jako patron zemědělců, vinařů a horníků a stal se jedním z hlavních spolupatronů České země.
Legendární vyobrazení s čertem symbolizuje triumf nad zlobou pekelných mocností, které neustále zasahují do lidských osudů. Symbolický obraz zapřaženého čerta orajícího hlubokou brázdu nás i dnes inspiruje k překonávání pozemských pokušení a evokuje věčnou výhru světla nad temnotou.
Mohyla v Chotouni nad vyústěním Čertovy brázdy. Čertova brázda je starý tektonický zlom, který se táhne od Blaníku (tzv. blanické brázdy) a u Sázavy překonává stejnojmennou řeku. Poté směřuje ke Kouřimi a tvoří hlubokou rokli, jež ústí v Chotouni, rodišti sv. Prokopa, jak uvádí badatel Milan Štědra v dokumentu Jaromíra Štětiny Výprava za českými čerty. (CeSt / Vlastní dílo)
Comments