Iren_Geo / Shutterstock
Před několika měsíci navštívila mou ordinaci třináctiletá dívka, kterou trápily chronické bolesti břicha, hlavy, špatný spánek a neustálé obavy. Její matka vyzkoušela už všechno – vysazení lepku, úpravu školních povinností i doplňky stravy – dceru se jí však uklidnit nepodařilo.
Když jsem se zeptal, jak vypadá její běžný den, naskytl se mi až bolestně známý obraz. Vstávala před šestou ráno, spěchala do školy na osm hodin nepřetržitého akademického tlaku, ze kterého přešla rovnou do mimoškolních aktivit, a pak se věnovala domácím úkolům až do devíti nebo deseti večer. Až do okamžiku, než šla spát, trávila čas u obrazovek. Neměla žádný skutečný čas na odpočinek – vůbec nikdy. Její nervový systém neměl příležitost regenerovat. Její tělo vysílalo signály, ale nikdo jí nepomohl jim porozumět.
Jakmile jsme zavedli jednoduchý plán podpory, který zahrnoval zlepšení spánkové hygieny, omezení času u obrazovek, zařazení fyzické aktivity, vyváženou stravu a výuku uzemňovacích technik, její příznaky se během několika týdnů začaly zlepšovat. Bolesti břicha ustoupily, nálada se stabilizovala a spánek se konečně prohloubil. Začala se znovu cítit jako člověk.
Podobné scény jsou dnes v pediatrické praxi až bolestně běžné. Úzkost a deprese se staly charakteristickými rysy dětství v moderní Americe. Před deseti lety bylo neobvyklé, aby pediatr dítěti diagnostikoval klinickou úzkost. Dnes je to součástí mé týdenní – a někdy i každodenní – práce. Rodiče se cítí přetížení. Děti se cítí přetížené. Čísla jen odrážejí to, co rodiny samy dobře vědí.
Téměř každý třetí dospívající nyní splňuje kritéria pro úzkostnou poruchu. Diagnózy deprese u adolescentů se od roku 2010 více než zdvojnásobily. Počet hospitalizací dětí kvůli sebevražedným myšlenkám v posledním desetiletí dramaticky vzrostl.
Musíme se ptát: Jak jsme se sem dostali? A co je důležitější – jak pomůžeme našim dětem najít cestu zpět k citové odolnosti?
Comments