(Epoch Magazine Izrael)
Naše tělo má biologické hodiny, které určují, jak rychle naše buňky stárnou. Jak tento mechanismus funguje? Jaké faktory jej urychlují a které naopak zpomalují?
V komedii Smrt jí sluší z roku 1992, v níž září Meryl Streepová a Goldie Hawnová, vede obě ženy strach ze stárnutí až k uzavření smlouvy s ďáblem. Vypijí lektvar, který zastaví čas a propůjčí jim mladistvý vzhled. V reálném světě vedla stejná touha k rozmachu kosmetických procedur, které nám mají pomoci trochu oklamat osud a uniknout skutečnému věku.
Čas od času potkáme muže nebo ženu, kteří vypadají mladší, než kolik jim ve skutečnosti je. Mnohdy ani sami nedokážou vysvětlit proč, a když jim někdo složí poklonu, odpovídají známou frází: „Mám dobré geny.“
Zároveň existují lidé, kteří působí starší, než odpovídá jejich věku. Můžeme si pomyslet, že nám „stárnou před očima“, a i v tomto případě lze vinit genetiku nebo těžkosti, kterými si prošli.
V posledních letech vědci vyvinuli metody, jak přesněji odhadnout náš biologický věk – tedy skutečné tempo stárnutí organismu – na rozdíl od věku chronologického. Výzkumy ukazují, že mezi těmito dvěma údaji mohou vznikat propastné rozdíly, a to v dobrém i špatném slova smyslu.
Další studie odhalily vnější vlivy na rychlost stárnutí. Jde o faktory, které nejsou jen otázkou „dobrých či špatných genů“, ale o věci, jež můžeme skutečně ovlivnit. Vědci věří, že pokud se naučíme tyto faktory brát v úvahu, budeme schopni stárnutí zpomalit, a snad dokonce díky opravě a omlazení buněk i obrátit jeho směr.
Jak se mění naše buňky
Abychom pochopili, co způsobuje naše stárnutí nebo naopak relativní mládí, musíme nejprve umět změřit náš biologický věk. Jedna z prvních metod, identifikovaná zhruba před 30 lety, spojuje stárnutí s konci našich chromozomů, známými jako „telomery“.
Chromozomy jsou dlouhé, vláknité struktury v jádrech našich buněk, které nesou veškeré genetické informace zděděné po rodičích. Člověk jich má celkem 46.
V 70. letech 20. století zkoumala Elizabeth Blackburnová v rámci postdoktorského výzkumu na Yaleově univerzitě chromozomy jednobuněčných organismů a objevila něco zajímavého. Zjistila, že na konci všech chromozomů se nachází dlouhý řetězec geneticky bezvýznamných, opakujících se sekvencí – telomera.
Později vyšlo najevo, že se tyto opakující se struktury objevují na koncích chromozomů u všech živočišných druhů. U složitějších organismů, jako je člověk, se tyto zdánlivě bezvýznamné sekvence mohou opakovat tisíckrát a vytvářet tak velmi dlouhou telomeru.
V další studii provedené na Kalifornské univerzitě v Berkeley v roce 1985 identifikovala Blackburnová se svou doktorandkou Carol Greiderovou v určitých buňkách enzym schopný telomery prodlužovat. Tento enzym nazvaly „telomeráza“. V té fázi Blackburnová ještě plně nechápala, k čemu tento složitý mechanismus slouží, ani proč se telomery prodlužují.
Comments