Ručně psané dopisy dodávají sdělením hlubší význam a uchovávají je na dlouhá léta. Foto: Ranurte / Unsplash
Americká pošta dlouhá léta provozovala „úřad mrtvých dopisů“, kam se ukládaly nedoručitelné dopisy a balíky. Dnes toto pracoviště nese oficiální název Centrum pro záchranu zásilek.
Oba názvy ovšem, vytržené z původního kontextu, ironicky vystihují i to, co se v 21. století děje se psaním dopisů. Počet dopisů, pohlednic a velkých obálek odesílaných poštou už delší dobu klesá: mezi lety 2008 a 2023 se snížil o polovinu a tento pokles pokračuje dodnes. Průzkum z roku 2021 ukázal, že 37 procent Američanů za posledních pět let nenapsalo osobní dopis a 15 procent dospělých jej nenapsalo nikdy v životě. Označení „mrtvé dopisy“ by dnes stejně dobře mohlo platit pro samotnou tradici a umění psát dopisy.
Někteří lidé se mezitím snaží toto dnes již málo pěstované umění zachránit. Vychvalují radosti spojené s papírem, perem, známkou a obálkou i potěšení, které přináší otevření schránky, v níž najdeme něco jiného než reklamu a účty.
Přistupme tedy k nemocničnímu lůžku a podívejme se, jak na tom jedna z nejstarších forem komunikace na dálku vlastně je.
Mizející hlasy minulosti
Morium Khanová v článku „Znovuobjevování zapomenutého umění psát dopisy“ nabízí čtenářům stručné dějiny dopisů. Začíná první známou zmínkou o dopisu, který napsala perská královna v roce 500 před naším letopočtem. Odtud rychle postupuje dějinami až do 18. a 19. století, kdy gramotnost a sjednocený poštovní systém zpřístupnily posílání dopisů velkému množství lidí. Ve svém zamyšlení se věnuje i obrovskému objemu korespondence za druhé světové války, kdy množství dopisů a balíků přepravovaných loděmi působilo armádě vážné logistické potíže.
Dnes jsou ovšem ony zlaté časy dopisů doručovaných poštou pryč. Nejprve začal poštovní korespondenci vytlačovat telegraf a po něm telefon. Teprve textové zprávy a e-maily však téměř přes noc proměnily někdejší oceán dopisů v poušť. Zvítězily jednoduchost, efektivita a rychlost.
Tento rozchod s minulostí pera a papíru má svou skrytou cenu. Materiály, jako je korespondence Johna Adamse s Thomasem Jeffersonem či více než tisíc dopisů Abigail Adamsové, úvahy literátů nebo letmé kresbičky, jimiž někteří výtvarníci doprovázeli svá slova, už historikům a životopiscům nebudou k dispozici. Úvahy některých historicky významných osobností z dob dospívání se spolu s jejich e-maily rozplynou v éteru. Osobní dopis, kdysi zlatý důl pro historiky, dnes téměř vyhynul.
Jeho nepřítomnost bude mít následky. Editoři Lisa Grunwaldová a Stephen J. Adler například v úvodu antologie Letters of the Century: America 1900–1999 vyprávějí o nastávající matce, která v roce 1955, den poté, co Jonas Salk oznámil objev vakcíny proti dětské obrně, napsala tomuto vědci dopis. Vyjádřila v něm hlubokou vděčnost smíšenou s úlevou a „ozvěnou nedávné bolesti“.
Editoři poté dodávají:
„Rozdíl mezi vědomím, že Američané byli Jonasi Salkovi vděční, a přečtením tohoto dopisu je jako rozdíl mezi tím, když znáte slova písně, a tím, když ji slyšíte zpívat. Dopisy dávají dějinám hlas.“
Technologie tento hlas umlčela. Než se však rozhodneme dát ručně psanému dopisu poslední sbohem, zamysleme se nad tím, o jaké přínosy přijdeme.
Vitaminy pro mozek
Vědci zjistili, že psaní rukou prospívá poznávacím schopnostem více než psaní na klávesnici. Posiluje propojení mezi oblastmi mozku, zčásti díky pohybu ruky a soustředění píšícího člověka.
Profesorka Pamela Rutledgeová uvedla:
„Vyšší aktivita mozku při psaní rukou oproti psaní na klávesnici podle všeho vysvětluje, proč ručně psané poznámky souvisejí s lepším osvojováním učiva u studentů.“
Některé studie také naznačují, že psaní rukou, včetně psaní dopisů, může pomáhat předcházet demenci nebo zpomalovat její rozvoj.
Budeme-li psát dopisy několikrát týdně, můžeme tento prostředek k podpoře paměti a poznávacích schopností začlenit do každodenního života.
Zdvořilost a závěrečný pozdrav
Mnozí komentátoři i běžní občané si v novém století všímají prudkého úpadku slušného chování a zdvořilosti.
Stejný trend se projevuje i v naší korespondenci. Textové zprávy, a dokonce i e-maily, často psané ve spěchu, bývají směsicí pravopisných chyb, ledabylých formulací a nesrozumitelných pokynů. Nejde přitom jen o prohřešky proti gramatice a logice, ale také proti dobrým mravům. Dáváme jimi najevo, že jsme člověku, na kterého se obracíme, nevěnovali příliš pozornosti.
Chybějící závěrečný pozdrav v téměř všech textových zprávách a mnoha e-mailech tuto nepozornost jen podtrhuje. Je to ona krátká část dopisu či vzkazu těsně před podpisem, v níž se loučíme slovy jako „Vaše milující dcera“ nebo „S přáním všeho dobrého“. Soudě podle dvou učebnic, které mám doma – Essentials of English: First Book z roku 1914 a Voyages in English: 5 z roku 1962 –, se žáci náležitostem dopisu včetně závěrečného pozdravu učili už dávno.
To, že v e-mailech tak často chybí, svědčí o smutném vítězství účelnosti nad etiketou. Ručně psaný vzkaz či dopis nám připomíná, abychom trochu zpomalili a dbali na slušné chování.
Romantika
„Je romantika mrtvá?“
Tato otázka dnes zaznívá často, zejména v podcastech a na sociálních sítích, a odpověď bývá mnohdy kladná. Ti, kdo odpovídají ano, uvádějí nejrůznější důvody jejího zániku, často však opomíjejí jeden zásadní prvek: milostný dopis.
Milostné dopisy kdysi mívaly nejrůznější podoby: od pomačkané, vlastnoručně vyrobené valentýnky, kterou čtvrťák věnoval dívce, jež si získala jeho nevinné srdce, přes vášnivý dopis mladé ženy snoubenci sloužícímu u námořní pěchoty kdesi ve Vietnamu až po drobný láskyplný vzkaz, který manžel nechal své ženě u konvice s kávou. Takový vzkaz zanechal i můj dědeček v den, kdy o dvě hodiny později zemřel ve stodole na srdeční selhání.
V arzenálu romantických gest – květin, telefonátů, textových zpráv a drobných dárků – představuje milostný dopis zbraň největší ráže, těžké dělostřelectvo, které prolomí obranu a získá si srdce adresáta. Ručně psané vyznání lásky může být uměleckým dílem, jakkoli neobratně vytvořeným – obrázkem malovaným prsty, který putuje přímo k srdci.
Vám všem, kdo hledáte lásku: místo naříkání nad smrtí romantiky buďte romantičtí. Začněte tím, že napíšete milostný dopis.
Do rukou, od srdce
Nedávno jsem začal probírat několik krabic s osobními písemnostmi. Mezi poklady i věcmi na vyhození bylo pár set dopisů. Několik jich napsali moji předkové už za americké občanské války, většina však pocházela z mého vlastního života a dávno uplynulých let. Byly tu dopisy, které mi v průběhu let psali maminka a tatínek, dopisy od přátel sahající až do vysokoškolských časů, dopisy od mé ženy z doby, kdy jsme spolu chodili, i dopisy a přání od dětí a vnoučat. Našel jsem také dopisy, které jsem sám napsal jiným lidem a před odesláním si je okopíroval.
Tyto dopisy jsou víc než pouhá slova, jaká by stála v e-mailu. Jsou hmatatelným zpřítomněním lásky a snů, každodenních činností i velkých plánů – mých i dobré dvacítky dalších lidí. Když držím v rukou svazek dopisů od otce, který si někdy od svých dětí zachovával určitý odstup, uvědomuji si, že právě těmito dopisy jim projevoval náklonnost. Při čtení dopisu od své ženy, která je už dvacet let po smrti, s úsměvem žasnu, jak hluboce mě milovala – a já přitom nikdy nedokázal přijít na to proč. Když si prohlížím dopisy, které jsem rodičům psal z internátní školy v sedmé a osmé třídě, směji se svým školáckým formulacím a nesmyslům.
V již zmíněném článku vypráví Khanová římský mýtus o Akontiovi a Kydippé. Akontios v něm připevní k jablku dopis, v němž Kydippé vyznává lásku, a vhodí je do chrámu, kde je dívka zvedne. Je to něžný, romantický a úsměvný výjev.
Své převyprávění příběhu pak Khanová uzavírá slovy:
„Psaní dopisů je víc než pouhý rozhovor. Je to projev lásky.“
Projev lásky, který můžete i po desítkách let držet v rukou.
–ete–
-etcz-
Comments