Rekonstrukce altajského jeskynního naleziště, 150 000–10 000 př. n. l. Altajští neandrtálci existovali souběžně s denisovany a běžně s nimi udržovali kontakt. Foto: CC BY-SA 4.0
Čtyři zuby, dva úlomky lebky a část předloktí doplnily dosud skromný soubor denisovanských fosilií. Pocházejí z jeskyně Bianfu v jihozápadní čínské provincii Jün-nan, kde se zachovaly také zvířecí kosti, kamenné nástroje a pyl.
Denisované vstoupili do vědeckého povědomí v roce 2010 díky analýze DNA z drobné prstní kosti ze sibiřské Denisovy jeskyně. Geneticky tvořili sesterskou skupinu neandertálců a křížili se s předky dnešních lidí. Jejich dědictví se dochovalo v genomech některých současných populací Asie a Oceánie. Zatímco však genetika postupně odhalovala příbuzenské vztahy, fosilií vhodných k rekonstrukci jejich vzhledu a každodenního života zůstávalo málo.
Kosti prozradily zachované bílkoviny
Badatelé nejprve prohlédli více než 60 tisíc kostních fragmentů. Vybrané vzorky následně prověřili metodou ZooMS, která rozlišuje skupiny živočichů pomocí charakteristických úseků kolagenu. Tak se podařilo najít dva fragmenty temenních kostí a část vřetenní kosti, jedné ze dvou dlouhých kostí předloktí.
Rozhodující údaje přinesly analýzy starých bílkovin. Ve třech kostech a dvou zubech odhalily variantu aminokyseliny charakteristickou pro dosud identifikované denisovany. Příslušnost ke stejné skupině podpořilo také porovnání získaných bílkovinných sekvencí.
Nově identifikovaná vřetenní kost rozšiřuje velmi omezené poznatky o denisovanské kostře mimo lebku. Jeden neúplný nález ovšem stále nestačí k přesné rekonstrukci výšky, tělesných proporcí či pohybových schopností celé skupiny.
Lov v lesích a jednoduché nástroje
Lidské fosilie pocházejí z vrstev starých přibližně 167 až 134 tisíc let. Chronologii naleziště pomohlo sestavit luminiscenční datování sedimentů a uranové datování jeskynních usazenin. Archeologické doklady opakovaného využívání jeskyně pokrývají delší období, zhruba od 190 do 70 tisíc let před současností.
Zvířecí pozůstatky a pyl dále umožnily rekonstruovat i okolní krajinu. Obyvatelé jeskyně žili v prostředí s převahou jehličnatých lesů, případně lesostepi. Výzkum jejich obživy naznačuje zaměření na středně velkou a velkou kořist.
Mezi zpracovávaná zvířata patřili jelenovití, vodní buvoli a gauři – mohutní divocí tuři. Zářezy a charakter lomů na kostech dokládají zásahy při zpracování těl. V souvislosti s celým souborem nálezů podporují teorii, že obyvatelé Bianfu větší zvířata cíleně lovili. Zachované stopy nám však neposkytují úplný jídelníček ani přesný podíl masa na jejich stravě.
Jeskyně vydala také více než 1 300 kamenných artefaktů. Při jejich výrobě převládalo jednoduché opracování kamenných jader a získávání použitelných úštěpů. Vedle nich se uplatňovaly kosti, které před použitím neprošly výrazným tvarováním. Autoři tento postup spojují s využíváním přirozených vlastností materiálu, jelikož vhodný tvar či hrana mohly posloužit bez rozsáhlé úpravy. Jednoduchost výroby sama o sobě však neumožňuje určit intelektuální schopnosti výrobce ani účinnost konkrétního nástroje.
Další prostředí, v němž dokázali žít
Poznatky z Jün-nanu doplňují výzkum jeskyně Baishiya na Tibetské náhorní plošině, publikovaný v roce 2024. Tam denisované využívali rozmanitá zvířata pro maso, morek a kůže; kosti sloužily také jako surovina k výrobě nástrojů. Soubor zahrnoval především příbuzné koz a ovcí, ale také velké býložravce, šelmy, drobné savce a ptáky. Denisovanské žebro z této lokality bylo datováno přibližně do období před 48 až 32 tisíci lety.
-etcz-
Comments