Zleva: Caspar Weinberger, seržant Roy Benavidez a prezident Reagan při slavnostním předávání Medaile cti v Pentagonu. Foto: Volné dílo
Jeff Minick
Dne 2. května 1968 přijala základna speciálních sil v Loc Ninhu, městečku v Jižním Vietnamu u hranic s Kambodžou, naléhavé rádiové volání o pomoc. Dvanáctičlenný průzkumný tým se ocitl pod prudkým útokem pravidelných jednotek severovietnamské armády. Když štábní seržant Raul „Roy“ Benavidez zaslechl rádiovou komunikaci, popadl zdravotnickou brašnu, vyzbrojený pouze nožem nastoupil do vrtulníku a vyrazil svým přátelům na pomoc.
Kvůli pozemní palbě se vrtulník nemohl dostat přímo k týmu. Benavidez vyskočil ze stroje vznášejícího se nad zemí a rozběhl se k obklíčeným mužům. Přestože ho zasáhla kulka do nohy a zranily střepiny granátu z pancéřovky, rychle zorganizoval přeživší do provizorní kruhové obrany a dal vrtulníkům znamení, aby zahájily evakuaci části mužů. Když jim během této fáze operace pomáhal na palubu, znovu ho postřelili, tentokrát do břicha. Další vybuchující granát mu přitom zasáhl záda střepinami.
Když vrtulník se zraněnými vzlétal, pilota usmrtila nepřátelská palba a stroj se zřítil. Benavidez vytáhl otřesené muže z trosek a rozmístil je do obranných pozic. To vše za nepřetržité prudké palby nepřítele, který měl, jak později zjistili, stonásobnou početní převahu.
Jak později stálo v odůvodnění udělení Medaile cti:
„Za sílící palby z nepřátelských automatických zbraní a útoků granáty obcházel obranné postavení, rozdával vyčerpaným mužům vodu a munici a znovu v nich probouzel vůli žít a bojovat.“
Vrtulník Bell UH-1B Huey ve Vietnamu v roce 1965.
Foto: Volné dílo
Těžké začátky a život v armádě
Rány osudu, které zocelily Roye Benavideze, přicházely už v dětství. Narodil se v roce 1935 chudému texaskému pachtýři, který za užívání půdy odváděl část úrody, a jeho manželce z indiánského kmene Yaqui. Než mu bylo osm let, přišel kvůli tuberkulóze nejprve o otce a poté i o matku. Na její pohřeb přijel strýc a oznámil, že si s manželkou Benavideze jeho i mladšího bratra osvojí.
Oba chlapci se přestěhovali ke strýci, tetě, dědečkovi a osmi bratrancům a sestřenicím. V malém domku se sice tísnili a žili chudě, ale byli šťastní. Pracovali všichni. Benavidez od té doby chodil do školy, přivydělával si příležitostnými pracemi a v létě pomáhal na pronajatých polích. Byl to tvrdý kluk a ve škole proslul jako rváč. Strýc ho proto nakonec přivedl do tělocvičny, kde se nějaký čas věnoval boxu.
V té době Benavideze okouzlila armáda, kterou vídal ve filmových týdenících při vzácných návštěvách kina, jež si mohl dovolit. Jeho velkým hrdinou byl další texaský rodák, Audie Murphy, který bojoval proti Němcům a domů se vrátil jako nejvíce vyznamenaný americký voják druhé světové války.
Prezident Ronald Reagan
Foto: vpravo) předává 24. února 1981 v Pentagonu Medaili cti seržantu Royi Benavidezovi. (Volné dílo
V patnácti letech Benavidez zanechal školy a o dva roky později vstoupil do Národní gardy. O tři roky později přešel do činné služby v pozemní armádě. Ve Fort Braggu se připojil k 82. výsadkové divizi a později se stal příslušníkem Zelených baretů. Absolvoval zdravotnický a jazykový výcvik i výcvik v používání těžkých zbraní. Oženil se a sloužil v poválečné Koreji i v Evropě. Jeho příběh zdánlivě zapadal do klasického vyprávění o chudém chlapci, který se díky vojenské službě vymaní z bídy.
V roce 1965 ho vyslali do Vietnamu jako poradce. Při jedné hlídce šlápl na pozemní minu. Další věc, kterou si pamatoval, bylo probuzení v nemocnici na letecké základně Clark na Filipínách. Od pasu dolů byl ochrnutý. Poté ho převezli do Fort Sam Houston v Texasu, kde mu lékaři sdělili, že už pravděpodobně nikdy nebude chodit a po skončení léčby ho propustí z armády.
Do cíle třeba i plazením
Právě v této nemocnici Benavidez projevil odvahu a houževnatost, s nimiž se o tři roky později vrhl do boje.
Když pochopil, že předepsaná rehabilitace ho má naučit používat invalidní vozík, vymyslel si vlastní cvičební program. Noc co noc, když na oddělení ostatních zraněných mužů, z nichž mnozí přišli o končetiny, zavládl klid, skutálel se z postele na podlahu a po rukou a loktech se přitáhl k nedalekému nočnímu stolku nebo ke zdi. Při cvičení, které ho podle jeho pozdějších slov často dohánělo k slzám, postupně přešel od pohybování prsty u nohou až k tomu, že se s oporou o zeď vytahoval do stoje, aby posílil nohy.
Touto zkouškou mu pomáhaly projít kázeň a výcvik.
„Při výcviku speciálních sil… Vzpomněl jsem si, jak mi velitel říkával: ‚Víra, odhodlání a pozitivní přístup. Pozitivní přístup tě dostane dál než schopnosti. Dokážeš to, Benavidezi. Dokážeš to.‘“
Zdravotnický personál ho občas při cvičení přistihl, pokáral a uložil zpátky do postele. Benavidez se však odmítal vzdát. Jakmile ostatní pacienti pochopili jeho záměr, tiše ho povzbuzovali a odváděli pozornost personálu, aby mohl nerušeně cvičit. Když po několika měsících přišel lékař s dokumenty o propuštění z armády, Benavidez se vzepřel z postele, postavil se, udělal k němu krok a prosil, aby směl ve službě zůstat. Lékař mu řekl:
„Benavidezi, jestli z tohohle pokoje odejdete po svých, ty papíry roztrhám.“
Benavidez z pokoje odešel – a vrátil se do armády.
Zatímco vykonával kancelářskou práci, doma dál cvičil a postupně zlepšoval svou kondici. Od každodenní chůze přešel ke krátkému poklusávání a nakonec dokázal uběhnout až 16 kilometrů v kuse. Když znovu nabral sílu, měl odjet do Střední Ameriky. Ze všeho nejvíc si ale přál vrátit se do Vietnamu. Zapojil tedy známosti a podařilo se mu toto přidělení získat.
Tak se Benavidez ocitl v boji o vlastní život i o životy ostatních, který později popsal jako „šest hodin v pekle“.
Nad rámec povinnosti
Vraťme se nyní k seržantu Benavidezovi po pádu vrtulníku a pokračujme touto pasáží z odůvodnění udělení Medaile cti. Tyto texty obvykle používají strohý, věcný vojenský jazyk bez emocí. V Benavidezově případě však ani tento odstup nedokáže zastřít dramatičnost jeho odvážných činů:
„Když obklíčený tým čelil sílícímu tlaku nepřítele, seržant Benavidez sebral síly, začal přivolávat taktické letecké údery a řídil palbu podpůrných ozbrojených vrtulníků, aby potlačil nepřátelskou palbu a umožnil další pokus o evakuaci. Krátce předtím, než se podařilo přistát dalšímu evakuačnímu vrtulníku, ho při poskytování první pomoci zraněnému členovi týmu znovu zasáhla střela do stehna. Jeho nezlomný duch mu dodával sílu, když začal přenášet své druhy k vrtulníku. Při druhé cestě se zraněnými ho zezadu udeřil nepřátelský voják. V následném boji muže proti muži utrpěl další zranění hlavy a paží, než svého protivníka zabil. Poté dál přenášel raněné k vrtulníku pod zničující palbou. Když dorazil ke stroji, spatřil a zabil dva nepřátelské vojáky, kteří se k němu hnali ze směru, odkud na ně palubní střelec nemohl vystřelit. S posledními zbytky sil se ještě jednou vrátil k obrannému postavení, aby ověřil, že všechny utajované materiály byly shromážděny nebo zničeny, a přivedl zbývající zraněné. Teprve potom, v krajně vážném stavu v důsledku četných zranění a ztráty krve, dovolil, aby ho vytáhli na palubu evakuačního vrtulníku.“
Odůvodnění nezmiňuje, že muž, který Benavideze udeřil, ho také bodl bajonetem do paže. Ani to, že Benavidez útočníka zabil nožem nebo že při nástupu do vrtulníku „držel vlastní střeva v rukou“. Neuvádí ani to, co se stalo později: lékař, přesvědčený, že Benavidez podlehl svým 37 zraněním – střelným a řezným ranám, zásahům střepin a popáleninám –, se k němu sklonil k poslední kontrole, než ho nechá uložit do vaku na zemřelé. Benavidez nemohl mluvit, hýbat se ani otevřít oči zalepené zaschlou krví. Na znamení života proto lékaři plivl do obličeje. Později prohlásil, že to byla „nejšťastnější trefa mého života“.
Štábní seržant Benavidez obdržel Medaili cti od prezidenta Ronalda Reagana.
Foto: Volné dílo
Život po bitvě
Následující rok strávil Benavidez v několika nemocnicích, kde se zotavoval ze svých zranění. Obdržel Kříž za vynikající službu a později také Medaili cti. Z armády odešel do výslužby v roce 1976. Poté napsal několik knih o svém životě i o bitvě, která ho málem připravila o život. Stal se vyhledávaným řečníkem, vedl a podporoval mladé lidi a neúnavně se zasazoval o zdravotní péči pro veterány. Zemřel v roce 1998 a pohřbili ho na národním hřbitově Fort Sam Houston v San Antoniu.
Při slavnostním předávání Medaile cti prezident Ronald Reagan Benavidezův život shrnul slovy:
„Kdyby příběh jeho hrdinství byl filmovým scénářem, nevěřili byste mu.“
Jakým tématům z oblasti umění a kultury bychom se podle vás měli věnovat? Své náměty či připomínky nám prosím posílejte na [email protected].
–ete–
Comments