Potápěči zkoumají vrak Ilovik-Paržine 1 u pobřeží chorvatského ostrova Ilovik. V popředí je vidět náklad kmenů a amfor na víno. Adriboats © L. Damelet, CNRS/CCJ
Michael Wing
Ve sterilní francouzské laboratoři se Armelle Charrié-Duhautová sklání nad černými seškrabky starověkého dehtu. Snaží se zrekonstruovat poslední plavby římské lodi, která se před 2 200 lety potopila navzdory zoufalým snahám o záchranu. Odbornice na chemickou analýzu archeologických materiálů ze štrasburské univerzity hledá pod mikroskopem nenápadnou biologickou stopu, která může prozradit někdejší opravy plavidla: pyl.
Vzorky pryskyřičných hmot doputovaly do Štrasburku až z malého, sluncem zalitého ostrova Ilovik u chorvatského pobřeží Jaderského moře. Právě tam se potápěči ponořili do mělkých vod zátoky Paržine, kde změť dřevěných pozůstatků a lepkavých usazenin prozradila místo posledního odpočinku lodi. V hloubce pouhých čtyř metrů vybudovali podvodní hráz, která měla bránit přesouvání písku. Vrak dostal označení Ilovik-Paržine 1.
Charriéová se svým týmem zkoumá různé druhy pylu, které se před více než dvěma tisíciletími zachytily v těsnicích hmotách. Jejich určení vědce nasměrovalo k několika zeměpisným oblastem, kde tehdy příslušné rostliny rostly. Že dřevěné lodě podléhají opotřebení, je samozřejmé. Studie týmu z roku 2026 však patří k prvním, které přinášejí hmatatelné důkazy o konkrétních opravách.
Oblast nálezu vraku u pobřeží chorvatského ostrova Ilovik.
Foto: Epoch Times
„Organickým materiálům používaným k utěsňování se v archeologii věnuje jen málo pozornosti,“ uvedla Charriéová v souvislosti se studií. „Přitom jsou pro plavbu po moři i po řekách nepostradatelné a představují skutečné svědky někdejších technologií stavby lodí.“
Podle ní tito „svědkové“ klesli na mořské dno někdy mezi lety 170 a 130 př. n. l. Přibližně jednadvacetimetrová římská nákladní loď převážela dřevo a hliněné nádoby na víno zvané amfory. Byla stará, vrzala a zatékalo do ní. Aby se udržela na hladině, posádka pravidelně zajížděla do okolních přístavů kvůli nouzovým opravám. Trup potírala lepkavou pryskyřicí a borovým dehtem – starověkou obdobou univerzální lepicí pásky pro opravy na cestách. Zdá se, že záplaty však nakonec pravděpodobně přestaly stačit a loď se potopila v mělkých vodách u chorvatského pobřeží, kde pohřbená pod nánosy zůstala více než dvě tisíciletí.
Trup v roce 2016 objevil konzervátor. Nález byl oznámen chorvatskému odborníkovi na lodní vraky Igoru Miholjekovi, který začal pozůstatky starověkého plavidla zkoumat se společným francouzsko-chorvatským potápěčským týmem. Prkna původního trupu byla spojena dřevěnými pery zasazenými do dlabů a zajištěnými kolíky. Badatelé však rozpoznali také dva odlišné druhy těsnicích hmot: smolu získávanou z jehličnanů a směs včelího vosku s dehtem. Obě byly naneseny dodatečně, aby děravá loď zůstala schopná plavby.
Vrak Ilovik-Paržine 1 byl objeven v roce 2016 v zátoce Paržine u chorvatského ostrova Ilovik, pouhé čtyři metry pod hladinou.
Foto: Adriboats © L. Damelet, CNRS/CCJ
Seškrabané vzorky těchto materiálů byly uloženy do lahviček a odeslány do štrasburské laboratoře. Charriéová se svým týmem poté hustou pryskyřičnou hmotu rozpustila pomocí chemických rozpouštědel. Vědci postupovali trochu jako kriminalisté: oddělili starověká pylová zrna tak, aby je nepoškodili. Pyl unášený vzduchem se v různých oblastech usazoval na lepkavém povrchu čerstvě naneseného dehtu a zanechal v něm výmluvné časové schránky. Ty naznačují, že loď plula mezi přístavy a cestou mohla dělat zastávky kvůli údržbě – podobně jako dnes řidiči v servisech podél silnic.
„Ačkoli se zdá samozřejmé, že lodě plující na velké vzdálenosti potřebují opravy, prokázat to není vůbec snadné,“ uvedla Charriéová. „Pyl nám velmi pomohl rozlišit jednotlivé nátěry, jejichž molekulární profily byly totožné.“ Na základě deseti odebraných vzorků její tým rozpoznal čtyři až pět odlišných směsí nátěrů.
Vzorky odpovídaly krajině středomořského a jadranského pobřeží. Část pylu pocházela z lesů s dubem cesmínovitým a borovicemi nebo z křovinatých porostů, v nichž rostou olivovníky a lísky. Zastoupené rostlinstvo zahrnovalo druhy od říčních břehů a mořského pobřeží až po horské oblasti.
Lišilo se i složení směsí. Zatímco zahříváním pryskyřice jehličnanů vzniká smola, některé nátěry obsahovaly směs včelího vosku a dehtu, kterou řečtí stavitelé lodí znali pod názvem zopissa. Přidání vosku zvyšuje pružnost této lepicí hmoty a za tepla usnadňuje její nanášení. Nález tak dokládá používání směsi známé z díla římského učence Plinia staršího.
Přítomnost této starořecké směsi na lodi z období římské republiky zároveň poukazuje na širší souvislosti.
„Tento přístup nám umožňuje zkoumat možné rozdíly související s funkcí či technickým provedením, nebo dokonce s jednotlivými fázemi oprav,“ uvedl Quentin Couillebault, odborník na archeobotaniku z Univerzity Aix-Marseille, který studii vypracoval společně s Charriéovou.
Sledováním rozdílů mezi těmito lepkavými hmotami vědci sestavili možný itinerář putování lodi. Nejstarší vrstvy směsi zopissa by mohly spojovat její vznik s Brundisiem, významným římským přístavem na jihovýchodě italské „boty“. Pozdější vrstvy čisté borové smoly pak mohou odrážet obchodní plavby podél východního pobřeží Jadranu až k místu, kde loď ztroskotala.
Chemické složení jednotlivých vrstev ukazuje, že utěsňování trupu nebylo pouze jednorázovou součástí stavby. Pro římskou obchodní loď zjevně představovalo průběžnou nutnost po celou dobu jejího provozu. Vrak Ilovik-Paržine 1 vypráví příběh starověké posádky, která narychlo záplatovala svou děravou nákladní loď. Na způsobu opravy ani na tom, odkud materiál pocházel, jí zřejmě příliš nezáleželo – hlavně že posloužil.
„Technologie se vyvíjejí,“ poznamenal Couillebault při úvahách nad vrstvami dávných lodních oprav. „Ale strach z vody v lodi je věčný.“
–ete–
Comments