Zástupci padesáti států se sešli v San Franciscu v období od 25. dubna do 26. června 1945. Na základě návrhů z Dumbarton Oaks, Jaltské dohody a pozměňovacích návrhů předložených různými vládami se účastníci konference dohodli na Chartě Organizace spojených národů a statutu nového Mezinárodního soudního dvora. Charta byla přijata jednomyslně a podepsána všemi zástupci. Vstoupila v platnost 24. října 1945, kdy Čína, Francie, SSSR, Spojené království, Spojené státy a většina ostatních signatářů odevzdaly své ratifikační listiny. Členové československé delegace s předsedou Janem Masarykem uprostřed. Foto: UN Photo
Padesát zemí podepsalo v San Francisku 26. června 1945 Chartu Organizace spojených národů (OSN). Teprve 24. října, po ratifikaci, se dokument stal platným. Mezi zakladatele patřilo i tehdejší Československo a Polsko, které se k podpisu přidalo později. Členové si měli být rovni a řešit spory pokojně. Pět zemí však mělo zvláštní právo vetovat rozhodnutí Rady bezpečnosti.
Lepší Společnost národů
Pokus zajistit mír prostřednictvím společné organizace už za sebou mnohé státy měly. Společnost národů zahájila činnost roku 1920 po první světové válce a její členové se zavázali hledat pokojná řešení budoucích sporů. Její hlavní princip spočíval v takzvané kolektivní bezpečnosti neboli napadení jednoho státu se mělo týkat i států ostatních. Časem se však potvrdilo, že mnohé státy nejsou ochotny kvůli „cizímu“ konfliktu podstoupit hospodářské náklady či riskovat své vlastní obyvatelstvo.
Společnost národů navíc nikdy nezískala všeobecné členství. Například Spojené státy do ní nikdy nevstoupily, ačkoliv prezident Woodrow Wilson patřil k hlavním zastáncům jejího založení. Organizace však vykonala řadu užitečných činností, například ve zdravotnictví či při správě některých území. Agresi třicátých let však zastavit nedokázala. Zkušenost z druhé světové války donutila státy hledat jiné uspořádání, ve kterém by hlavní mocnosti přijaly přímou odpovědnost za bezpečnost.
Odkud se Spojené národy vzaly?
Termín „Spojené národy“ původně označoval válečnou koalici šestadvaceti států, které 1. ledna 1942 podepsaly deklaraci, v níž se zavázaly pokračovat v boji proti mocnostem Osy a neuzavírat žádný separátní mír. Americký prezident Franklin D. Roosevelt později uvažoval o Spojených státech, Británii, Sovětském svazu a Číně jako o pomyslných „čtyřech policistech“, kteří by dohlíželi na poválečný mír ve světě.
Plakát z roku 1943 věnovaný spojencům z druhé světové války – dva roky před založením Organizace spojených národů. Foto: Volné dílo
Charta stanovila pravidla i hranice
Výsledný dokument byl mezinárodní smlouvou, jejímž přijetím přebíraly právní závazky, mimo jiné i povinnost řešit spory pokojně. Článek 2 jim ukládal zdržet se hrozby silou a použití síly proti územní celistvosti či politické nezávislosti států nebo jiným způsobem neslučitelným s cíli OSN. Charta současně ponechávala právo na sebeobranu při ozbrojeném útoku a upravovala možnost společné vojenské akce.
Mezi cíle zakladatelé zařadili hospodářskou a sociální spolupráci i podporu lidských práv bez rozlišování podle rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství, byť žádný seznam či katalog jednotlivých práv, která by se měla zachovat, ještě Charta neobsahovala. Položil se tím však základ pro všechny budoucí snahy o zachování lidských práv po světě.
Eleanor Rooseveltová se Všeobecnou deklarací lidských práv, která vešla v platnost až 10. prosince roku 1948. Foto: FDR Presidential Library & Museum / CC BY 2.0
Vlády si přitom ponechaly rozsáhlou samostatnost, poněvadž dokument výslovně chránil záležitosti spadající do vnitřní pravomoci států před zasahováním OSN. Ustanovení o nevměšování ovšem obsahovalo výjimku pro donucovací opatření podle kapitoly VII, tedy pro postup při ohrožení míru a agresi. Při rozhodování o takovém zásahu měla hlavní slovo Rada bezpečnosti.
Kdo radí a kdo rozhoduje?
Ve Valném shromáždění dostaly všechny členské státy po jednom hlasu. Státy zde mohly předkládat problémy a veřejně prosazovat své postoje, v otázkách míru a bezpečnosti však shromáždění zpravidla přijímala jen doporučení. Jeho usnesení proto obvykle neměla a stále nemají stejnou závaznost jako rozhodnutí Rady bezpečnosti, která dostala výsadní postavení. Členové OSN se totiž zavázali přijímat a provádět její rozhodnutí v souladu s Chartou. Rada měla zpočátku jedenáct míst, z nichž šest obsazovaly volené státy. Zbývajících pět bylo stálých: pro Spojené státy, Sovětský svaz, Británii, Francii a Čínu, tehdy zastupovanou vládou Čínské republiky.
Pokud by rada určila, že došlo k ohrožení míru, jeho porušení nebo útočnému činu, mohla rozhodnout o dalších opatřeních. Kapitola VII Charty počítala například s přerušením hospodářských vztahů či diplomatických styků. Jestliže by taková opatření nestačila, připouštěla také nasazení ozbrojených sil. Pro stát, proti němuž by rada postupovala, by tak následky mohly být zničující. Proto však vznikla ona palčivá výsada pro stálé členy.
Cena za účast velmocí
Z pohledu menších zemí představovalo veto zřejmý problém. Co by se například stalo, pokud mír ohrozí některá z mocností, která má na jeho udržování dohlížet? A co když bude velmoc chránit svého spojence před následky agrese? Takové námitky zaznívaly již v San Francisku, kde se australský ministr zahraničí Herbert Evatt pokoušel rozsah veta omezit a upozornil na oslabené postavení menších států. Velmoci však ze svého požadavku neustoupily. Sám Evatt nakonec Chartu podpořil, byť se svých námitek nevzdal.
Chartu schválili účastníci konference 25. června 1945 a následujícího dne ji podepsali, za Československo připojil podpis tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk. Smlouva však ještě musela projít schvalovacím procesem v jednotlivých zemích, jelikož pro její vstup v platnost byla nutná ratifikace všech pěti budoucích stálých členů Rady bezpečnosti a většiny ostatních signatářů. Tak bylo učiněno až 24. října 1945, téměř 4 měsíce po schválení Charty.
-etcz-
Comments