Mojžíš (Charlton Heston) před hořícím keřem ve filmu Desatero přikázání. Scéna zachycuje dramatický okamžik Božího zjevení v Midjánu. Mojžíš v posvátném úžasu hledí na plamen, z něhož vyzařuje Boží přítomnost, aniž by keř stravoval. (Paramount)
Nejvýznamnější lidskou postavou hebrejských Písem je bezpochyby Mojžíš. Závěrečné verše Pentateuchu, tedy pěti knih Mojžíšových, vynášejí konečný soud: „Od té doby nepovstal v Izraeli prorok jako Mojžíš, kterého Hospodin znal tváří v tvář“ (Deuteronomium 34,10).
Pozdější židovská tradice jeho velikost ještě zdůraznila. Jak poznamenal David Lyle Jeffrey v díle A Dictionary of Biblical Tradition in English Literature, rabínské spisy líčí Mojžíše jako člověka, který převyšoval všechny ostatní velké a zbožné postavy Izraele. Stává se téměř nadlidskou bytostí: „napůl pozemskou, napůl nebeskou“, a dokonce „pánem andělů“.
Mezi velikostí Mojžíše, jakého si pamatují dějiny, a mužem, kterého Bůh potkává v pustině, je však nápadný rozdíl. Mojžíš sice vyrůstal ve faraonově domě, nyní byl ale vyhnancem a uprchlíkem. Poté, co zabil Egypťana, který bil hebrejského otroka, utekl před faraonem do země Midján. Tam se oženil se Siporou a žil v ústraní jako pastýř ovcí svého tchána.
Politická moc a dějinný význam mu snad ani nemohly být vzdálenější. Muž, který se měl postavit faraonovi, osvobodit Izrael, rozdělit Rudé moře a přijmout Desatero přikázání, kráčel za stádem, jež patřilo někomu jinému.
Podle knihy Numeri byl také „velmi pokorný, více než kterýkoli člověk na zemi“ (Numeri 12,3). S trochou nadsázky bychom ho mohli nazvat knížetem pokory. V jeho životních poměrech rozhodně nic nenaznačovalo, že by se sám považoval za knížete čehokoli.
Ezdráš předčítá lidu Zákon (Ezra Reading the Law to the People), 1866, Gustave Doré. Ilustrace pro La Grande Bible de Tours. Předčítání představuje naplnění a obnovu smlouvy, jejíž počátky sahají k Mojžíšovi. U hořícího keře Bůh Mojžíše pověřil, aby vedl lid a později mu předal Zákon. (Volné dílo)
Oheň, který nestravuje
Právě v této pustině Mojžíš spatří výjev, který promění jeho život: keř hoří, ale oheň ho nestravuje. Neobvyklost tohoto úkazu ho zarazí: „Musím odbočit a prohlédnout si ten podivuhodný výjev, proč ten keř neshoří“ (Exodus 3,3).
Toto odbočení je důležité. Hořící keř je sice přítomen, ale Mojžíš musí přerušit svou běžnou činnost, aby mu věnoval pozornost. Jeho povolání nezačíná řečněním, vedením lidí ani konáním zázraků. Začíná pohledem – spatřením něčeho podivuhodného, co běžná logika přírody nedokáže vysvětlit. Tento výjev uchvátí pastýřovu představivost a přitáhne ho za hranice důvěrně známého světa.
Teprve když Bůh vidí, že Mojžíš odbočil, zavolá na něj z keře: „Mojžíši, Mojžíši!“
A Mojžíš odpoví: „Zde jsem.“
Pustina bývá místem, kde přicházíme o svou známou totožnost. Mojžíše už nechrání egyptský dvůr, neopírá se o společenské postavení ani ho neobklopují symboly moci. Nemá vojsko ani úřad. Z pohledu světa se z něj stal nikdo – a právě tam ho Bůh volá jménem.
Jméno: dvojznačnost Mojžíšova jména odráží dvojznačnost jeho samého. Rodem je Hebrejec, výchovou Egypťan. Narodil se mezi zotročenými, ale vyrostl ve faraonově domě.
Zdá se, že i jeho jméno náleží oběma světům. Pravděpodobně obsahuje egyptské „mose“, které znamená „dítě“ nebo „zrozený“ a zřetelně se objevuje ve jméně faraona Thutmose – „zrozený z Thovta“. Kniha Exodus je však spojuje s hebrejským slovesem znamenajícím „vytáhnout“, protože faraonova dcera vytáhla Mojžíše z vody. Jméno tak získává prorocký význam. Mojžíš je sám vyveden z Nilu, aby jednou mohl vyvést celý národ z Egypta.
Tato dvojí totožnost je pro jeho poslání zásadní. Mojžíš není zcela doma mezi Egypťany a zpočátku ho nepřijímají ani Hebrejci. Patří k oběma národům, a v jiném smyslu ani k jednomu. Právě tato vykořeněnost mu však umožňuje stát na rozhraní: mezi faraonem a Izraelem, otroctvím a svobodou, Bohem a lidstvem. Uprchlík bez pevně zakotvené totožnosti se stává prostředníkem, skrze něhož svou totožnost objevuje celý národ.
Křesťanští čtenáři zde mohou spatřit jemnou paralelu s Kristem, jehož rané dětství rovněž probíhá mezi Izraelem a Egyptem, než se vrátí, aby naplnil své poslání. Tuto podobnost však není nutné rozvíjet za každou cenu. Hlubší vzorec je úplný už v samotném Mojžíšově příběhu: osvoboditel musí nejprve sám zakusit vyhnanství, nebezpečí a záchranu. Než Mojžíš vyvede druhé, musí být nejprve sám vytažen z vody.
Tato proměna začíná u keře. Sám keř nabízí hluboký obraz Boží síly. Hoří, ale nezaniká. Přírodní oheň musí stravovat palivo, aby mohl dál hořet. Tento oheň však nezávisí na žádném pozemském zdroji. Vydává světlo, aniž vyčerpává to, v čem přebývá. Můžeme v něm spatřit obraz toho, čím může být Boží povolání. Boží přítomnost neničí člověka, kterého naplňuje. Mojžíš se nemusí stát někým jiným. Musí se naopak plně stát tím, kým byl stvořen. Skutečné poslání lidskou duši zapaluje, aniž ji stravuje.
Mojžíš rozděluje Rudé moře (Moses Parts the Red Sea), 1907. Grafický list zachycuje Mojžíše, jak pozvedá hůl a rozděluje vody, čímž Izraelitům otevírá cestu ke svobodě a zachraňuje je před faraonovým vojskem. Tímto činem naplnil poslání, které mu Bůh svěřil u hořícího keře. (Volné dílo)
Svatá země
Bůh poté Mojžíšovi říká: „Nepřibližuj se sem. Zuj si sandály, neboť místo, na kterém stojíš, je svatá půda.“
Zutí sandálů vyjadřuje úctu, může však naznačovat ještě něco dalšího. Obuv nás odděluje od země pod nohama. Chrání nás, ale zároveň brání přímému kontaktu – kontaktu se skutečností, či dokonce se Skutečností samotnou. Můžeme si připomenout, že původní Adam byl nahý a nestyděl se. Teprve po pádu si stud vyžádal zahalení. Civilizace od té doby přidává další a další vrstvy – tělesné, společenské i psychické –, jimiž se chráníme před odhalením své zranitelnosti.
Mojžíš nedostává příkaz, aby se doslova vrátil k Adamově nahotě. Než se však přiblíží Boží přítomnosti, musí odložit jednu ochrannou vrstvu. Než se ujme svého poslání, musí se setkat se Skutečností bez obvyklých obranných prostředků, jimiž si lidé chrání pohodlí, totožnost a vlastní předpoklady. Muž, který má stanout před faraonem, musí nejprve stanout bosý před Bohem.
Podstatné je, že tato půda už svatá byla. Mojžíš ji tak pouze nevnímal. Možná tudy při pasení ovcí prošel mnohokrát a viděl jen další kus pustiny. Boží zjevení nemusí svatost vytvářet. Umožňuje nám spatřit to, co bylo přítomné od samého počátku.
I proto může skutečné povolání člověkem tolik otřást. Nemění jen naše plány, ale také naše vnímání. Na známý svět už nelze hledět dosavadním způsobem.
Mojžíš před hořícím keřem (Moses Before the Burning Bush), 1663, Claude Mellan. (Volné dílo)
Kdo jsem já?
Bůh odhaluje, že vyslyšel nářek zotročených Izraelitů a přišel je vysvobodit. Poté zazní věta, která Mojžíšem otřese: „Nuže pojď, pošlu tě k faraonovi, abys vyvedl můj lid, syny Izraele, z Egypta“ (Exodus 3,10).
Mojžíš odpovídá otázkou, která stojí v jádru téměř každého skutečného povolání: „Kdo jsem já?“
Kdo je tento pastýř na útěku, aby předstoupil před egyptského krále? Kdo je tento vrah, aby se stal zákonodárcem? Kdo je tento vykořeněný muž, aby utvořil národ? Kdo je tento nejistý řečník, aby se stal největším prorokem Izraele?
Bůh neodpovídá chválou Mojžíšových schopností, jak by snad doporučoval dnešní kurz vedení lidí. Nepřipomíná mu jeho výchovu mezi urozenými, znalost Egypta ani dosud skryté vůdčí nadání. Říká prostě: „Já budu s tebou.“
To je rozhodující odpověď. Mojžíš položil nesprávnou otázku. Úspěch jeho poslání nakonec nebude záviset na tom, kým je Mojžíš, ale na tom, kdo ho bude doprovázet. Jak jsem poznamenal ve svém textu o klasické moudrosti v příbězích, před stejnou volbou stojí i Ardžuna: zda mít na své straně vojska, nebo Boží přítomnost.
Mojžíš se přesto dál brání. Jaké jméno má uvést, až se ho Izraelité zeptají, kdo ho poslal? Co když mu neuvěří? Co když ho odmítnou poslouchat? Namítá, že má „těžkopádná ústa a těžkopádný jazyk“. Nakonec vyčerpá všechny konkrétní námitky a prosí: „Prosím, Pane, pošli toho, koho poslat chceš.“ To je uctivý způsob, jak říci: „Prosím, pošli někoho jiného!“
Zde vidíme psychologii odporu v celé její důvěrně známé lidskosti. Ego zpravidla skutečné povolání hned neodmítne. Vyrábí praktické námitky. Nemáme autoritu. Lidé nám neuvěří. Nedostali jsme potřebné nadání. Někdo jiný by se pro to hodil lépe. Některé námitky mohou být dokonce pravdivé. Mojžíš skutečně mohl trpět určitou vadou řeči. Povolání však nespočívá ve zjištění, že už jsme pro daný úkol dokonale vybaveni. Častěji zjišťujeme, že kvůli němu budeme muset přerůst sami sebe. Povolání – zvláště pokud přichází od Boha – se nikdy netýká jen toho, kým jsme nyní, ale i toho, kým se máme stát.
Mojžíš předkládá desky Zákona (Moses Presenting the Tables of the Law), 1663, Philippe de Champaigne. (Bycro / CC BY-SA 4.0)
Jméno přesahující všechna jména
Když se Mojžíš ptá, kdo ho posílá, Bůh odpovídá: „Jsem, který jsem.“
Toto tajemné jméno nelze sevřít do běžné definice. Lidská jména odlišují jednu bytost od druhé, Boha však nelze zařadit do žádné kategorie. Není jen jednou bytostí mezi mnoha jinými, ale zdrojem a základem samotného bytí. Jinak řečeno, Bůh „neexistuje“ jako jeden předmět mezi ostatními. Je samotnou existencí. Svaté jméno také naznačuje, že Bůh nemá příčinu: je příčinou všeho, sám však zůstává nezapříčiněný. Takové pojetí božství se zásadně liší od pojmenovaných božstev starověkého Předního východu – Marduka, Baala nebo Aštarty, bohyně často spojované s titulem „Královna nebes“.
Mojžíš chce jméno, jímž by se mohl prokázat jako pověřenec. Místo toho dostává zjevení. To je snad ještě neuvěřitelnější a vzbuzuje ještě větší posvátnou bázeň než samotný hořící keř. Než Mojžíš přijme Zákon, než přijdou egyptské rány, pesach a přechod Rudého moře, setkává se s Boží přítomností. Zákonodárce se musí nejprve setkat se zdrojem Zákona. Prorok musí nejprve uslyšet hlas, který bude později hlásat.
Horace Bushnell tento rozdíl vyjádřil nezapomenutelně: „Bůh je prvotní nezbytností veškeré náboženské ctnosti. Je nezbytný jako její podstata, nikoli jako vykonavatel trestu.“
Bůh není pouze vnějším soudcem, který za provinění ukládá tresty. Boží přítomnost utváří náboženský charakter člověka zevnitř.
„Náboženský charakter je Bůh v duši,“ řekl Bushnell.
Právě to odhaluje hořící keř. Oheň přichází před přikázáními. Přítomnost předchází Zákonu.
Pozdější Mojžíšova velikost nás může vést k tomu, že zapomeneme na vystrašeného a zdráhajícího se muže z počátku příběhu. Měl se stát soudcem, zákonodárcem, osvoboditelem a největším z izraelských proroků. Měl se postavit faraonovi, snášet stížnosti vlastního lidu, a dokonce nabídnout, aby Bůh vymazal jeho jméno ze své knihy, než aby opustil hříšný Izrael (Exodus 32,32). Když však stál bosý před keřem, nic z toho ještě nebylo vidět.
Naše skutečné poslání nás může děsit, protože odhaluje vzdálenost mezi tím, kým právě jsme, a tím, kým se musíme stát. Stejně jako Mojžíš se ptáme: „Kdo jsem já?“ Vypočítáváme svá omezení a domníváme se, že nás vlastní nedostatečnost vyřazuje. Odpověď z ohně neříká, že jsou naše slabosti smyšlené. Říká, že nejsou rozhodující.
„Já budu s tebou.“
A s tímto příslibem se uprchlík vydává na cestu, na níž se stane Mojžíšem.
Biblické citace jsou přeloženy podle anglického překladu New American Standard Bible, z něhož vychází originál.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury bychom se podle vás měli věnovat? Své náměty či připomínky nám pište na [email protected].
Comments