Poštovní známka z roku 1951 připomíná Mocnou hrstku, skupinu pěti rusky národně orientovaných skladatelů, k nimž patřil i Alexandr Borodin. Foto: Volné dílo
Během studia na Lékařsko-chirurgické akademii v Petrohradě varoval profesor Alexandra Borodina před tím, aby se věnoval hudbě. „Nemůžete honit dva zajíce najednou,“ řekl mu. Nadaného studenta chemie se zkrátka snažil přimět, aby svou energii zaměřil praktickým směrem – ovšem na úkor jeho velkého hudebního talentu.
Borodin (1833–1887) celý život obtížně hledal čas na hudbu. Po absolvování školy pracoval na plný úvazek jako chemik a významně přispěl k rozvíjejícímu se oboru organické chemie. Doma žil v neustálém shonu: domácnost sdílel se dvěma adoptovanými dcerami, nejrůznějšími zvířaty a stále se střídajícími příbuznými na návštěvě.
Jeho manželka, klavíristka Jekatěrina Protopopovová, měla chatrné zdraví a péče o ni zabírala značnou část Borodinova volného času. Hudba proto často ustupovala do pozadí a dokončení skladeb mu trvalo léta. Sám sebe s nadsázkou označoval za „nedělního skladatele“.
Alexandr Borodin, 1865. Foto: Volné dílo
Jeho vášeň pro hudbu přesto nepolevovala. Už jako mladík miloval komorní hudbu, a dokonce se sám naučil hrát na violoncello. Navzdory všem překážkám se stal jedním z nejosobitějších ruských skladatelů. Patřil k Mocné hrstce, skupině skladatelů, mezi nimiž byli také Nikolaj Rimskij-Korsakov a Modest Musorgskij a kteří utvářeli budoucnost ruské hudby.
V Mocné hrstce, jejímž cílem bylo rozvíjet svébytně ruskou hudbu, se Borodin považoval za tradicionalistu. Zatímco v postojích ostatních členů převládalo národní cítění vymezující se vůči Západu, Borodin je vyvažoval tradičními hudebními formami. Díky své lásce ke komorní hudbě byl spolu s Rimským-Korsakovem (u něhož to však platilo v menší míře) jediným ze skupiny, kdo vytvořil významná komorní díla.
Jeho druhý smyčcový kvartet D dur však není jen významným dílem. Patří k nejkrásnějším skladbám celého komorního repertoáru. V dnešní nahrávce jej hraje Borodinovo kvarteto, proslulý soubor pojmenovaný na počest samotného skladatele.
Borodinův Smyčcový kvartet č. 2
Dnešní nahrávku třetí věty Borodinova Smyčcového kvartetu č. 2 D dur, nazvané Notturno: Andante, pořídilo Borodinovo kvarteto. (Poslechněte si ji zde.)
Tato pomalá věta začíná tichým synkopovaným doprovodem smyčců. Violoncello vstupuje s něžnou melodií plnou vřelosti a lyrického půvabu, která později posloužila jako základ písně And This Is My Beloved z broadwayského muzikálu Kismet. Borodin zde předvádí svůj dar melodické invence: odbočkami do vzdálených harmonií probouzí v hudbě toužebnost. Díky nápaditému harmonickému obratu v čase 0:50 získává nálada ještě tesknější nádech.
Úvodní melodii záhy přebírají housle a rozehrávají ji v zářivých barvách. Hudba přechází ve střední části v živý tanec, v němž postupně dostává prostor každý nástroj. Hlavní téma putuje mezi jednotlivými hlasy v příbuzných tóninách a hudební proud zdobí náznaky energického tanečního motivu.
Když se melodie konečně vrátí v původní tónině, violoncello tentokrát doprovází houslová ozvěna. Borodinovo Notturno neboli Nokturno bývá vedle Poloveckých tanců z opery Kníže Igor označováno za jeho nejoblíbenější dílo. Zachycuje náladu noci a nechává ožít poklid ruského soumraku.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury bychom se podle vás měli věnovat? Své náměty či připomínky nám pište na [email protected].
-etcz-
Comments