Prorok Bileám a anděl. (The Prophet Balaam and the Angel), 1859, John Linnell. (Volné dílo)
Jeden z nejpodivnějších, nejzábavnějších a nakonec i nejznepokojivějších příběhů Starého zákona vypráví o muži, který vidí to, co ostatní vidět nedokážou – a o zvířeti, které vidí to, co nedokáže spatřit on. Tím mužem je Bileám, proslulý věštec či vidoucí. Tím zvířetem je jeho oslice. Příběh se odehrává ve 22. kapitole knihy Numeri, když se Izraelité po dlouhém putování pustinou přibližují k zaslíbené zemi.
Moábský král Balák má strach. Slyšel, co Izrael učinil jiným národům, a obává se, že jeho vlastní království bude přemoženo. Vojenská síla se mu zdá nedostatečná, a tak sahá po duchovních zbraních.
Pošle pro Bileáma a nabídne mu štědrou odměnu, pokud Izrael prokleje. Bileám má však problém. Bůh mu říká, že Izrael je požehnaný a nesmí být proklet. Po dalších naléhavých žádostech Balákových poslů, mezi nimiž přicházejí stále významnější hodnostáři, se Bileám nakonec vydává do Moábu. Dostává však varování, že smí pronášet pouze slova, která mu Bůh vloží do úst.
A tehdy začíná komedie. Bileám jede na oslici, když mu do cesty vstoupí Hospodinův anděl s taseným mečem. Bileám nic nevidí, ale jeho oslice ano: odbočí do pole. Bileám ji zbije.
Anděl se poté postaví do místa, kde se stezka zužuje mezi dvěma viničními zdmi. Oslice se mu zoufale snaží vyhnout, přitiskne se ke zdi a přimáčkne Bileámovi nohu. Bileám ji znovu zbije.
Nakonec anděl zatarasí místo tak úzké, že se mu nelze nijak vyhnout. Oslice udělá to jediné, co jí zbývá: lehne si. Bileám zuří a udeří ji potřetí.
Jde o jeden z velkých zvratů v biblické literatuře. Bileám je profesionální vizionář, muž, s nímž se radí králové kvůli jeho údajně výjimečné schopnosti vnímat duchovní skutečnosti. Přesto nedokáže spatřit nadpřirozenou realitu přímo před sebou. Oslice to dokáže. Kdo je tu tedy za osla?
Bileám a oslice. Foto: Balaam and the Ass), 1626, Rembrandt van Rijn. (Volné dílo
Celý výjev je ještě neobyčejnější ve chvíli, kdy Bůh „otevřel oslici ústa“ (Numeri 22,28), jak to nezapomenutelně vyjadřuje Bible krále Jakuba. Zvíře se Bileáma zeptá, proč ji už třikrát zbil.
Ve Starém zákoně ostatně najdeme už jen jediný další případ, kdy zvíře promluví: hada v zahradě Eden, popsaného jako „lstivějšího než všechna polní zvěř“ (Genesis 3,1). Tam mluvící zvíře přispěje k pádu lidstva. Zde se snaží zachránit člověka před záhubou. Překvapivě, až komicky, přitom Bileáma nijak zvlášť nevyvede z míry, že jeho oslice začala mluvit. Místo toho se s ní hádá.
„Protože jsi ze mě udělala blázna,“ odpovídá. Kdyby prý měl meč, zabil by ji. Je v tom nádherná ironie. Bileám si stěžuje, že nemá meč, zatímco přímo v cestě před ním stojí anděl s taseným mečem – jenže on o něm neví.
Oslice mu poté položí odzbrojujícím způsobem jednoduchou otázku. Chovala se snad někdy předtím takto? Bileám musí přiznat, že ne. A právě tady začíná komedie získávat temnější nádech. Bileám toto zvíře zná. Jezdí na něm už léta. Jeho chování je naprosto neobvyklé, ale místo aby se ptal, proč se jeho jinak spolehlivá oslice najednou vzpírá, reaguje násilím. Předpokládá, že problémem je překážka, kterou mu oslice vytvořila.
Jak často děláme totéž?
Něco nám zatarasí cestu. Plán nevyjde. Někdo řekne ne. Dveře, které by se měly otevřít, zůstávají tvrdošíjně zavřené. Naší první reakcí může být frustrace nebo hněv. Ještě víc tlačíme. Obviňujeme překážku. Ale co když nás ta překážka chrání? Co když je to, co nám zdánlivě maří záměry, ve skutečnosti projevem prozřetelnosti? Bileám si myslí, že mu oslice brání dostat se tam, kam chce. Ve skutečnosti ho chrání před smrtí.
Teprve poté, co Bůh otevře ústa oslici, otevře také Bileámovy oči a umožní mu spatřit anděla. Hierarchie se zcela obrací: prorok je slepý, zvíře vidí. Pán se chová nerozumně, zvíře rozumně. Muž, který si nárokuje přístup k nadpřirozenému poznání, nedokáže vyložit obyčejné chování tvora, na němž sedí. A údajně němé zvíře musí promluvit, než údajně moudrý člověk začne chápat.
Bileám konečně spatří anděla. Grafický list ze sbírky biblických ilustrací Phillipa Medhursta, kterou vlastní duchovní Philip de Vere v St. George’s Court v anglickém Kidderminsteru. Foto: Philip de Vere / CC BY-SA 3.0
To vyvolává zajímavou otázku: Co je v tomto příběhu větším zázrakem – že oslice mluví, nebo že proslulý věštec, který přijímá slova od Boha, přestal být schopen vidět? Tím se dostáváme k mnohem širšímu biblickému tématu. Od Přísloví a Jóba přes Izajáše a Jeremjáše až po pozdější učení Krista a Pavla nás Písmo opakovaně varuje, že inteligence, postavení, odbornost, a dokonce ani duchovní dary nezaručují moudrost. „Nepokládej se za moudrého,“ nabádají Přísloví, zatímco Izajáš volá: „Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích.“
Naše domnělá moudrost se dokonce sama může stát překážkou jasného vidění. Čím jsme si totiž jistější, že skutečnosti rozumíme, tím méně si dokážeme všimnout, když nám skutečnost říká něco jiného. Ano, právě o to jde: všimnout si, když nám skutečnost říká něco jiného. Uspokojí nás vlastní přesvědčení a předpokládáme, že víme.
A právě zde se literatura zajímavě setkává s archeologií. V roce 1967 objevila nizozemská archeologická expedice vedená H. J. Frankenem v jordánském Dér Allá fragmenty starověkého nápisu, který zmiňuje „Bileáma, syna Beórova“. To naznačuje, že biblický Bileám mohl mít předlohu ve skutečné historické osobnosti.
Možná jsme tedy vybízeni, abychom ke skutečnosti přistupovali o něco více jako Sherlock Holmes. Zatímco všichni ostatní usilovně vybírají „fakta“, která zapadají do jejich pohodlných teorií, Holmes si všimne drobné nesrovnalosti – nepohodlného detailu, který nezapadá – a sleduje jej, ať vede kamkoli. Bileámova oslice je právě takovou nesrovnalostí: něčím, co by ho mělo přimět zastavit se, znovu se rozhlédnout a zpochybnit to, o čem si myslí, že to ví.
Bileámův problém nespočívá v nedostatku duchovních darů. Jeho následná proroctví ukazují, že je má. Problém je hlubší: mít dar není totéž jako mít jasný mravní úsudek. Můžeme být chytří a pošetilí, vzdělaní a slepí, nadaní a pomýlení. Můžeme dokonce říkat pravdivé věci, zatímco naše vlastní pohnutky zůstávají nebezpečně neujasněné.
Biblické pojetí moudrosti lze jen málokdy zúžit na inteligenci. Moudrost vyžaduje něco navíc: pokoru, pozornost a ochotu uznat skutečnost, i když odporuje našim přáním. Náš problém spočívá v tom, že když fakta nezapadají do naší teorie, máme sklon opravovat fakta místo teorie.
A možná nám další ponaučení nabízí sama oslice. Moderní civilizace často pohlížela na zvířata jako na tvory, kteří stojí hluboko pod námi a mají instinkty, nikoli však rozum. Bible nepochybně přisuzuje člověku jedinečné postavení. To ale neznamená, že nás ostatní stvoření nemají čemu naučit.
Oslice okamžitě reaguje na to, co vnímá. Bileám je naproti tomu zajatcem vlastního záměru. Chce pokračovat. Cokoli mu v tom brání, tedy musí být špatně. Dnes bychom tomu možná říkali konfirmační zkreslení, tedy sklon potvrzovat si vlastní přesvědčení. Biblický příběh je však zachycuje mnohem zapamatovatelněji. Bileám vidí jen to, co mu jeho touha dovoluje vidět.
Příběh má ještě další mravní osten. Duchovní slepota snadno přerůstá v krutost. Protože Bileám nechápe, co se děje, napadá nevinného tvora, který ho ve skutečnosti zachraňuje. Jak často v lidských záležitostech trpí ti, kdo si nebezpečí všimnou jako první, právě proto, že ostatní nedokážou – nebo nechtějí – vidět totéž?
Nakonec Bileám svou chybu rozpozná. Pokloní se před andělem a vyzná: „Zhřešil jsem, neboť jsem nevěděl, že mi stojíš v cestě.“
„Nevěděl jsem.“ To mohou být ta nejdůležitější slova, která může údajně znalý člověk vyslovit. Rozhodně jsou sókratovská. Sókratovo neobvyklé přesvědčení o vlastní moudrosti totiž spočívalo právě v tom, že si uvědomoval, co neví. Jak mu Platón vkládá do úst v Obraně Sókrata: „Nemyslím si, že vím to, co nevím.“
Socha starořeckého filozofa Sókrata u Athénské akademie věd, humanitních oborů a výtvarných umění, 11. ledna 2023. Foto: Martin Bertrand / Hans Lucas / AFP prostřednictvím Getty Images
Skutečná moudrost tedy nezačíná hromaděním jistot, ale pokorou, s níž uznáváme hranice vlastního vnímání. Bileámovy oči se otevřou teprve tehdy, když zjistí, že velký vidoucí nedokázal vidět.
Příběh Bileámovy oslice je komický, protože převrácení rolí je tak úplné. Jeho komika však o nás odhaluje něco závažného. Představujeme si, že moudrost znamená vidět dál než všichni ostatní. Někdy však začíná mnohem blíž: tím, že si všimneme toho, co máme přímo před sebou. A když se skutečnost opakovaně odmítá chovat podle našich představ, možná by naší první reakcí nemělo být bití oslice.
Bible však Bileámovu příběhu dává temnější a tragičtější závěr. Setkal se s Bohem, skutečně přijal jeho slovo a vyslovil to, co Balák zoufale nechtěl slyšet: Izrael je požehnaný a nelze jej prostě proklít na králův příkaz.
Bileám žehná Izraelitům podle knihy Numeri 24,1–5 a 10–13. Ilustrace z publikace Figures de la Bible z roku 1728. Foto: S laskavým svolením Bizzell Bible Collection, knihovny Oklahomské univerzity / Volné dílo
Okamžik prozření však Bileáma nepromění. Pozdější biblická tradice ho spojuje se zhoubným svedením Izraele k nevěře Bohu u Peóru. A když Izrael vytáhne do války proti Midjánu, „také Bileáma, syna Beórova, zabili mečem“. Muž, který kdysi nedokázal spatřit andělův tasený meč, nakonec sám mečem zahyne.
Tato závěrečná ironie by nás měla přimět k zamyšlení. Bileámova tragédie nespočívá jen v tom, že byl slepý – vůči něčemu jsme slepí všichni. Spočívá v tom, že když se mu jednou otevřely oči, zřejmě nedokázal žít podle toho, co spatřil. Otázkou, kterou nám příběh zanechává, tedy možná není jen to, zda dokážeme vidět, ale zda jsme ochotni se změnit, když skutečnost odporuje našim pohodlným předpokladům. Než obviníme překážku, zaútočíme na nevinného nebo začneme trvat na tom, že naše cesta musí být správná, mohli bychom si položit jednu otázku, která nás učí pokoře: Co vidí oslice a my ne?
Biblické citace jsou přeloženy podle anglické Bible krále Jakuba, z níž vychází originál.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury bychom se podle vás měli věnovat? Své náměty či připomínky nám pište na [email protected].
Comments