Foto: Motortion Films / Shutterstock
Týden poté, co cévní mozková příhoda způsobila čtyřiačtyřicetiletému muži částečné ochrnutí levé paže a nohy, překvapil lékaře při vizitě. Už chodil s holí po nemocniční chodbě a procvičoval chůzi.
Vysvětloval, že nechce, aby jeho manželka musela dlouhodobě nést tíhu péče o něj. Trápilo ho, když viděl, kolik toho pro něj dělá, a byl odhodlaný získat zpět co největší soběstačnost.
Čtrnáct dní po příhodě přišel do mé ordinace na akupunkturu vlasové části hlavy. Stále potřeboval hůl a levou paži dokázal zvednout jen přibližně do úhlu 45 stupňů. Po prvním ošetření ji zvedl mnohem výš a dokázal si sám otevřít dveře. Po druhém chodil bez hole. Během přibližně dvaceti ošetření se jeho chůze přiblížila normálu.
Takové změny jsem během jeho léčby pozoroval. V paměti mi však utkvělo také jeho odhodlání procvičovat postiženou paži a nohu. Láska k rodině mu dávala důvod nepřestávat se snažit.
Jeho příběh mě přivedl k otázce, nad níž se v klinické praxi často zamýšlím: Jak můžeme pacientům pomoci, aby se aktivněji zapojili do vlastního zotavování?
Vůle zotavit se
Pacientovo odhodlání zotavit se kvůli rodině na mě hluboce zapůsobilo.
Z psychologického hlediska mohou takový pocit smyslu a motivace pomáhat druhým představovat důležitý zdroj síly, díky němuž člověk vytrvá v rehabilitaci.
Studie z roku 2017 zjistila, že silnější pocit životního smyslu u lidí starších padesáti let souvisel s nižším rizikem zhoršení tělesných funkcí (zejména zpomalení chůze) během následujících čtyř let.
Lékařská péče pomáhá tělu překonat akutní fázi nemoci. Jeho přirozená schopnost obnovy se pak postupně uplatňuje při rehabilitaci a za podpory spánku, výživy a změn každodenních návyků.
Podle mého názoru zahrnuje obnova organismu tři roviny: hmotnou, energetickou a informační. „Hmotná rovina“ zahrnuje tělesné tkáně, živiny, léky a potraviny.
„Energetickou rovinu“ lze chápat prostřednictvím čchi neboli životní energie a krve, meridiánů neboli drah, jimiž podle tradiční čínské medicíny proudí v těle energie, a celkového funkčního stavu organismu. „Informační rovina“ zahrnuje přesvědčení člověka, jeho emoce, duševní rozpoložení a sdělení, která k němu každý den přicházejí zvenčí.
Právě informační rovinu podle mě nejsnáze přehlížíme.
Pokud člověka neustále obklopují strach, úzkost a myšlenky, které podkopávají jeho vlastní úsilí, může tělo dlouhodobě setrvávat v napětí. Uvolnění, soustředěná pozornost a pravidelné procvičování mu naopak mohou poskytovat stálejší a jasnější podněty. Díky nim se může postupně dostávat do stavu příznivějšího pro obnovu.
Na základě svých klinických pozorování považuji za zvlášť důležité tři faktory podporující přirozenou schopnost těla zotavovat se: uvolnění, soustředění a vytrvalost.
1. Uvolnění: Vytvořte prostor pro cvičení
Při rehabilitaci bývá první reakcí mnoha pacientů snaha ještě více zabrat. Postupem času jsem však dospěl k poznání, že prvním krokem k obnově nemusí být vždy větší úsilí. Někdy stačí uvolnit tělo a mysl.
Dříve jsem představil sestavu cviků určenou k podpoře zdraví očí prostřednictvím automasáže a uvolnění.
Jedna žena s pokročilým šedým zákalem, natolik závažným, že její zornice vypadaly bílé, tuto sestavu pravidelně cvičila. Při kontrolním očním vyšetření přibližně o šest měsíců později očního lékaře překvapilo, že se její šedý zákal výrazně zlepšil. Operaci nakonec nepotřebovala.
Tato zkušenost mě přiměla přemýšlet, proč se zdá, že stejná metoda u některých lidí přináší zřetelné výsledky, zatímco u jiných nikoli.
Později jsem nabyl dojmu, že výraznější zlepšení často zaznamenávali lidé, kteří ke cvičení přistupovali uvolněněji.
Pokud tělo dlouhodobě setrvává v napětí a úzkosti, může v tomto stavu uvíznout. Podle tradiční čínské medicíny to může přispívat ke vzniku vnitřního horka nebo takzvaného ohně z nedostatku.
Z pohledu konvenční medicíny může chronický stres narušovat hormonální regulaci, podporovat zánět a přispívat k nerovnováze autonomního nervového systému.
Systematický přehled randomizovaných klinických studií z roku 2020 zjistil, že psychosociální intervence mohou zlepšovat fungování imunitního systému. To naznačuje, že psychický a emoční stav člověka může ovlivňovat podmínky, v nichž probíhá tělesné zotavování.
Při rehabilitačním cvičení si proto nemusíte neustále opakovat: „Musím se zlepšit.“ Stejně tak není vhodné se znovu a znovu trápit otázkou: „Co když se nikdy nezlepším?“ První myšlenka může kvůli přehnaným očekáváním vytvářet další napětí, zatímco druhá může postupně podkopávat důvěru ve vlastní možnosti.
Vhodnější je uvolnit tělo i mysl a zaměřit pozornost na prováděný pohyb a pocity, které při něm v těle vznikají.
Tři jednoduché kroky k uvolnění těla
- Na chvíli se zastavte a několikrát se pomalu nadechněte a vydechněte.
- Vraťte pozornost ke svému tělu a od hlavy až k patám si všímejte, kde cítíte napětí.
- Napjatým oblastem věnujte o něco více času. S výdechem nechte svaly, klouby a fascie postupně se uvolnit.
Z pohledu tradiční čínské medicíny mohou čchi a krev v uvolněném těle proudit volněji.
Stejný princip platí i pro sestavu péče o oči. Soustřeďte se na každý pohyb a postupně uvolňujte napětí v okolí očí, nadočnicových oblouků, spánků, hlavy a krku.
Také zaměření na jediný úkol v danou chvíli může mozku a tělu poskytovat jasnější a jednotnější podněty.
2. Soustředění: Dejte každému pohybu jasný cíl
Během rehabilitace si člověk může dělat starosti, zda je zotavení vůbec možné nebo zda mu zůstanou trvalé následky.
Takové obavy jsou pochopitelné. Pokud však úzkost opakovaně odvádí pozornost, signály související s pohybem, které přicházejí do mozku, mohou být méně zřetelné.
Pacient po cévní mozkové příhodě, o němž jsem se zmínil v úvodu, se zotavoval dobře nejen díky svému odhodlání, ale také proto, že tuto touhu proměnil v každodenní činnost.
Kdykoli byl vzhůru, znovu a znovu se snažil používat postiženou stranu těla. Pokud měl potíže s ovládáním ruky, právě touto rukou se pokoušel zvedat předměty. Pokud mu dělala potíže chůze, dál ji procvičoval.
Jeho zkušenost mi ukázala, že touhu zotavit se je třeba proměnit v jasné, opakované a konkrétní kroky.
Smyslem soustředěného cvičení je věnovat se vždy jednomu pohybu – například zvednutí hrnku, kroku vpřed nebo natažení ruky po předmětu. Mozek tak dostává jasné a jednotné podněty o konkrétní funkci, kterou člověk procvičuje.
Konvenční medicína často vysvětluje schopnost mozku zotavovat se pomocí pojmu neuroplasticita.
Obnova neurologických funkcí v praxi zpravidla probíhá postupně, prostřednictvím soustavné rehabilitace a opakovaného procvičování, které mozku pomáhají vytvářet nebo posilovat nervová spojení.
3. Vytrvalost: Znovu a znovu se vracejte k malým krokům
Kdysi jsem léčil ženu ve věku mezi padesáti a šedesáti lety, která měla Parkinsonovu nemoc. Když přišla poprvé do ordinace, chodila pomalu, její pohled působil nepřítomně a potřebovala, aby ji někdo podpíral.
Bydlela daleko, takže každá návštěva byla náročná. Zpočátku musela jezdit taxíkem. Později kvůli vysokým nákladům na dopravu začala sama jezdit vlakem na jednu ze stanic po cestě. Tam na ni čekala starší sestra a doprovázela ji do ordinace.
Na ošetření docházela třikrát týdně. Přibližně po měsíci dokázala chodit samostatně, i když stále velmi pomalu. Jednoho dne po šesti měsících léčby jsem ji k sobě zavolal a ona ke mně dokázala přiklusat. Také její chůze byla mnohem plynulejší.
Její zkušenost prohloubila mé přesvědčení, že lékař může pacienta nasměrovat, ale úsilí potřebné k zotavování musí nakonec vynaložit sám pacient.
Nevzdala se kvůli dlouhé cestě ani obtížím s pohybem. Nepřestala ani proto, že pokroky přicházely pomalu. Ať pršelo, nebo pálilo slunce, dál se vracela do ordinace a vytrvávala v léčbě, návštěvu za návštěvou, krok za krokem.
Pacientům často připomínám, aby z nevyléčitelnosti své nemoci nevyvozovali, že není možné dosáhnout významného zlepšení. Medicína nám může popsat obecné rysy a očekávaný průběh nemoci. To však neznamená, že stav každého člověka nebo jeho reakce na léčbu budou stejné.
Pokud si člověk hned na začátku řekne: „Už mi nikdy nebude lépe,“ může se toto přesvědčení samo stát překážkou zotavování.
Přestože Parkinsonovu nemoc v současnosti nelze vyléčit, dvojitě zaslepená randomizovaná kontrolovaná studie zveřejněná v roce 2019 v časopise The Lancet Neurology zjistila, že lidé s mírnou formou nemoci měli po šesti měsících domácího aerobního cvičení třikrát týdně příznivější vývoj pohybových příznaků než kontrolní skupina.
Toto zjištění ukazuje význam dlouhodobé a pravidelné pohybové aktivity pro lidi s Parkinsonovou nemocí.
Jak pomoci tělu vrátit se do stavu příznivého pro obnovu
Uvolnění, soustředění a vytrvalost mohou působit jako tři samostatné postupy. Všechny však směřují ke stejnému cíli: pomoci tělu postupně opouštět napětí a úzkost a přecházet do stabilnějšího stavu.
- Uvolnění pomáhá tělu, aby nezůstávalo uvězněné v přetrvávající stresové reakci.
- Soustředění pomáhá mozku znovu přijímat jasné signály z těla.
- Vytrvalost umožňuje, aby se účinky těchto změn postupně sčítaly.
Přirozenou schopnost těla zotavovat se neaktivujeme tím, že se budeme pouhou silou vůle nutit vpřed. Po nezbytné lékařské péči je třeba dál upravovat každodenní návyky a zapojovat se do rehabilitace, aby se obnovné procesy v těle mohly postupně uplatnit.
Jak může pomoci rodina
Nejdůležitější úlohou pečujících členů rodiny není neustále pacienta nabádat, aby „byl silný“, ale pomoci mu cítit, že má jejich podporu.
Když lidé onemocní, běžně prožívají strach, úzkost a bezmoc. Někdy bývají podráždění nebo neochotní spolupracovat. Pokud rodina rozumí utrpení, které za těmito reakcemi stojí, a reaguje klidně a s empatií, je méně pravděpodobné, že pacient uvízne v myšlenkách jako: „Jsem k ničemu“ nebo „Jsem rodině na obtíž.“
Pečující nemusejí vždy nabízet rady a neměli by ani spěchat s kritikou. Mohou začít tím, že budou naslouchat bez přerušování. Poté mohou pomoci rozdělit větší cíle na menší kroky – například vydržet stát o několik sekund déle, ujít o pár kroků více nebo samostatně udržet hrnek. Když se to pacientovi podaří, oceňte konkrétní úsilí, které vynaložil.
Pokud to pacientův stav dovoluje, rodinní příslušníci by také neměli dělat všechno za něj. Měli by ho naopak nechat dál samostatně vykonávat vše, co zvládne. Pomohou mu tak zůstat aktivním účastníkem vlastního zotavování.
Pečující zároveň musejí myslet i na sebe. Pro dlouhodě vyčerpaného člověka bude obtížné poskytovat klidnou a soustavnou podporu. Členové rodiny nemusejí být dokonalými pečujícími. Také potřebují čas na odpočinek, možnost požádat o pomoc a načerpat vlastní síly.
Naděje může mít mnoho podob: větší soběstačnost, úlevu od obtíží, obnovení blízkosti s druhými nebo odvahu pokusit se o další malý krok. Základ tvoří lékařská léčba a každodenní péče. Uvolnění, soustředění a vytrvalost mohou pacientům pomoci, aby se do této péče aktivně zapojili.
Asi pět měsíců po cévní mozkové příhodě jsem svého pacienta náhodou potkal na ulici. Jel na kole a s úsměvem mi zamával.
Vzpomněl jsem si na jeho první kroky po nemocniční chodbě. Přání postarat se o rodinu jim dávalo smysl. Den za dnem toto přání proměňoval v činy.
Názory vyjádřené v tomto textu jsou názory autora a nemusejí odrážet stanovisko Epoch Times. Rubrika Epoch Health vítá odbornou diskusi a přátelskou debatu. Chcete-li zaslat názorový příspěvek, postupujte podle pokynů pro jeho zaslání a využijte tento formulář.
–ete–
Comments