Ilustrace.
Foto: Epoch Times / Shutterstock
Období rozpaků není poruchou dospívání. Je součástí toho, jak vyrůstáme.
Otevřete starou školní ročenku z druhého stupně základní školy a najdete v ní záznam nejrůznějších experimentů: účesy, které tehdy vypadaly jako dobrý nápad, oblečení, které neobstálo ve zkoušce času, i krátká období nadšení pro kapely, styly a různé podoby sebe sama, které se vytratily ještě před koncem školního roku.
Když se ohlížíme za doklady těchto pokusů, často se zastydíme. Právě stud je však na celém tomto období to nejméně zajímavé.
„Bez rozpaků bychom se v dospělosti nedokázali tak obratně orientovat ve společenských vztazích,“ řekl Epoch Times Mitch Prinstein, profesor psychologie a neurověd na Severokarolínské univerzitě v Chapel Hill.
Období rozpaků je typickou zkušeností na cestě k dospělosti. Děti se během něj učí odolnosti a postupně se cítí jistější v tom, kým jsou.
Dnes však toto období probíhá ve světě, který dospívajícím nabízí více předloh, jak vypadat a jak se prezentovat – ve světě, který je lépe nasvícený, snáze upravitelný a z něhož se hůře uniká.
K čemu tedy všechny ty rozpaky jsou?
Dospívání je obdobím objevování, kdy se děti začínají vzdalovat dětství a směřovat k samostatnosti.
Zároveň jde o jednu z největších přestaveb mozku. S výjimkou batolecího věku prochází mozek právě během dospívání nejrychlejšími a nejvýraznějšími změnami, uvedl Prinstein. Přibližně dva roky před prvními viditelnými známkami puberty se oblasti mozku začínají „zaplňovat receptory pro dopamin a oxytocin“.
„Kvůli tomu nás velmi zajímají naši vrstevníci i jakákoli pozornost, kterou nám mohou věnovat,“ vysvětlil Prinstein, který je také spoluředitelem Winstonova centra pro technologie a vývoj mozku a autorem knihy Popular: The Power of Likability in a Status-Obsessed World.
Právě tento intenzivní zájem pohání období rozpaků.
Téměř ze dne na den začne svět společenských vztahů připomínat jeviště. Prinstein tomu říká „imaginární publikum“: pocit, že vás všichni sledují a hodnotí. Dospívající si začínají velmi citlivě všímat toho, kdo je oblíbený, co ostatní nosí, kdo s kým sedí u oběda a jak všichni ostatní zdánlivě zapadají – a především toho, jak je druzí vnímají.
Právě tato zvýšená citlivost činí dospívání tak rozpačitým obdobím – a má svůj smysl.
Dospívající během něj začínají zkoušet různé zájmy, přátelství, styly, hodnoty a způsoby chování.
Rodičům mohou tyto změny připadat nahodilé. Pro dospívajícího, který jimi prochází, jsou součástí hledání vlastní identity. Tyto experimenty se neobejdou bez publika.
„Vrstevníci jsou pro dospívající při utváření představy o sobě samých nesmírně důležití,“ řekla Epoch Times Sophia Choukas-Bradleyová, docentka psychologie na Pittsburské univerzitě.
Právě přítomnost tohoto publika pomáhá tomu, aby experimentování plnilo svůj účel.
Jak rozpaky posilují jistotu ve vztazích s druhými
Ne každý experiment se podaří. Někdo řekne něco, co ostatní špatně přijmou. Kamarád se rozzlobí. Dospívajícího vynechají ze skupinového chatu. V tomto věku působí takové chvíle nesmírně závažně. Každá z nich však nabízí příležitost pochopit, co se stalo a co příště udělat jinak.
„Jedním z hlavních vývojových úkolů během dospívání je naučit se připustit vlastní zranitelnost ve vztazích s vrstevníky, zvládat konflikty a snášet rozpaky,“ uvedla Choukas-Bradleyová.
Tyto zkušenosti dávají mladým lidem opakovaně příležitost procvičovat zvládání emocí, empatii a dovednosti potřebné pro vztahy s druhými.
To vyžaduje praxi. Mladý člověk, který někam přijde v nevhodném oblečení, musí přestát rozpaky a rozhodnout se, co dál. Když řekne něco neobratného, musí zvážit, zda situaci obrátit v žert, nebo se omluvit. Když zažije odmítnutí, musí se vyrovnat se zklamáním, aniž by dovolil, aby určovalo, kým je.
Jsou to drobné zkoušky na dospělý život: jak snášet nepříjemné pocity, napravit vztah, vyrovnat se s odmítnutím a dál se zapojovat do společenského života.
Vztahy s vrstevníky poskytují zpětnou vazbu. Širší skupiny stanovují normy a dávají dospívajícím najevo, kdy překročili určitou hranici. Blízcí přátelé mají jemnější úlohu. Nabízejí podporu, ale když se něco pokazí, také upřímně oponují a přinášejí jiný pohled.
Díky těmto vztahům se dospívající učí lépe orientovat ve stále složitějším společenském světě. Tyto dovednosti si odnášejí i do vztahů v dospělosti, které se bez nich neobejdou.
Co se stane, když se experimentování přesune na internet?
Sociální sítě rozpaky neodstranily. Spíše zvýšily sázky. Dospívající stále experimentují, dělají chyby a trápí se tím, co si o nich myslí vrstevníci. Podmínky, za nichž tyto zkušenosti získávají, se však změnily. Jejich publikum už se neomezuje na školní chodbu, jídelnu nebo třídu. Na sociálních sítích přicházejí reakce okamžitě a veřejně.
Ve dvanácti letech už člověk nemusí sám hledat způsob líčení, osobní styl, nebo dokonce vlastní smysl pro humor. Denně k němu proudí miliony dokonale propracovaných vzorů, které mu předkládají algoritmy odměňující sebejistotu, konzistentnost a vizuální dokonalost. Ještě než mají dospívající příležitost položit si otázku, kým jsou, už vstřebávají odpovědi na jinou otázku: Jak mám vypadat?
Dospívající si mohou „pečlivě vytvářet dokonalý obraz sebe sama, a to jak svého vzhledu, tak celého svého života,“ uvedla Choukas-Bradleyová. Mohou plánovat, pózovat a upravovat to, co ukazují ostatním, a porovnávat se s uhlazenými verzemi svých vrstevníků.
„Když dospívající příliš zaměstnává to, jak působí na internetové publikum, častěji se u nich objevují obavy spojené s vlastním tělem a další vývojové obtíže,“ řekla Choukas-Bradleyová. Tento tlak je podle ní zvláště výrazný u dívek, kterým okolí vštěpuje, že je zásadní vypadat přitažlivě a dokonale, jako by je to nestálo žádné úsilí. Stále více to však platí i pro chlapce.
Čím více se dospívající soustředí na „předvádění dokonalosti před internetovým publikem“, tím méně podle ní mohou „procvičovat život v reálném světě se všemi jeho nedokonalostmi“. Tento mechanismus podle ní přispívá k pozdějším obtížím ve vztazích s druhými.
Co si dospívající stále potřebují procvičovat
Sociální sítě mohou vytvářet iluzi, že dospívající rozpačitou fázi přeskočil. Mladým lidem poskytují více předloh, více vzorů a větší kontrolu nad verzí sebe sama, kterou představují ostatním.
Uhlazená prezentace však dospívání nezbavuje rozpaků. A umět se prezentovat není totéž jako umět být s druhými lidmi.
Prinstein uvedl, že se obává, aby celoživotní navazování vztahů prostřednictvím profilů, příspěvků a čísel nevedlo k povrchnějšímu vnímání druhých. Jejich hodnotu pak může určovat poslední příspěvek a mohou se dělit na ty, kteří jsou s námi, a ty, kteří jsou proti nám. Vytrácí se tak pohled na ně jako na mnohovrstevnaté osobnosti s protichůdnými pocity a dosud neuzavřenými příběhy.
„Děti navazují vztahy s čísly místo s lidmi,“ řekl Prinstein. „Vědí, kolik mají sledujících a kolik lajků, ale neznají lidi, kteří se za těmi lajky skrývají.“
Čísla mohou sečíst pozornost. Nemohou však nahradit složitost osobního kontaktu s druhým člověkem. Lajk vám může napovědět, že se někomu příspěvek líbil; neřekne vám ale proč. Pečlivě vybraná fotografie ukazuje, co chce její autor dát ostatním na odiv, ale jen málo prozrazuje o tom, co zůstává mimo záběr.
Při osobním setkání se informace hůře převádějí na čísla – a mnohem hůře se předstírají. Je tu zaváhání před odpovědí, změna tónu hlasu nebo výraz, který tak docela neodpovídá slovům. Kamarád může říkat, že je všechno v pořádku, a přitom vypadat, jako by tomu bylo právě naopak.
Naučit se tyto nesrovnalosti číst je součástí rozvíjení vnímavosti vůči druhým: představit si, co asi cítí, uvědomit si, že dvě věci mohou platit současně, a podle toho reagovat. Kamarád může být nadšený a zároveň mít obavy, cítit náklonnost i podráždění, být s jednou částí situace spokojený a s jinou nespokojený. Naučit se vnímat tyto rozpory současně – vidět druhého nikoli jako profil či příspěvek, ale jako celého, složitého člověka – patří k úkolům dospívání.
Právě tyto dovednosti provázejí děti na cestě z dospívání do dospělosti. Podle Prinsteina ovlivňují, jak lidé zvládají pracovní život, dlouhodobé vztahy a nakonec i rodičovství.
Dopřejme dospívajícím prostor k procvičování
Prinstein doporučuje vyváženější „společenský jídelníček“ – takový, který zahrnuje i určitou míru kontaktu na internetu, ale nevytlačuje osobní setkávání a hlasové rozhovory, při nichž se odehrávají některé z nejnáročnějších lekcí v mezilidských vztazích.
Rodiče nemohou svým dětem dopřát stejné dospívání, jaké zažili sami. Mohou však vytvořit prostor pro zkušenosti, které se prostřednictvím obrazovky získávají obtížněji: čas s přáteli, rozhovory probíhající v reálném čase a svobodu udělat chybu, aniž by ji člověk mohl okamžitě upravit, smazat nebo před ní uniknout.
Mohou také odolat nutkání odstranit každou nepříjemnou chvíli. Když dospívající přijde domů zahanbený nebo rozrušený kvůli něčemu, co se stalo mezi přáteli, nemusí být vždy nejužitečnější problém vyřešit. Někdy je lepší naslouchat a pomoci mu promyslet, co se stalo a co by chtěl udělat dál.
Cílem není chránit dospívající před rozpaky. Jde o to dát jim dostatek prostoru, aby se s nimi naučili vyrovnávat.
„Naše období rozpaků je obrovskou příležitostí k učení,“ řekl Prinstein. „Učíme se tím, že děláme chyby. Učíme se tím, že si přehnaně uvědomujeme sami sebe. Učíme se tím, že máme pochopení pro druhé, kteří se cítí podobně rozpačitě.“
–ete–
Comments