Zámek Esterháza, honosné letní sídlo knížete Mikuláše I. Esterházyho, kde Haydn v roce 1772 složil slavnou Symfonii na rozloučenou. Foto: Volné dílo
Na skladatele, který své rukopisy začínal slovy In nomine Domini („Ve jménu Páně“) a zakončoval je Laus Deo („Chvála Bohu“), měl Haydn překvapivě šibalskou povahu. Na veřejnosti sice vystupoval skromně a srdečně a v pozdějších letech projevoval i značnou obchodní obratnost. Přezdívku „tatíček Haydn“ si však sotva lze představit bez pořádné dávky žertíků, ať už ve společnosti, nebo v hudbě. Právě proto měli dvorní hudebníci Josepha Haydna rádi a vnímali ho spíše jako kolegu než jako nadřízeného. Když se tedy nakonec rozhodli pro něco, co bychom dnes mohli označit za zaměstnanecký protest, obrátili se na něj o radu.
Jako kapelník šlechtického rodu Esterházyů zastával Haydn vlivné a odpovědné postavení. Vedle komponování pro potřeby dvora měl na starosti také jeho hudebníky. Zaměstnání mu poskytovalo pohodlí a jistotu, přesto si i on v korespondenci stěžoval, že nemůže „dostat volno ani na čtyřiadvacetihodinovou cestu do Vídně“. Když se tedy letní pobyt dvora na zámku Esterháza neúměrně protáhl, nejspíš to rozladilo i dobromyslného Haydna, natož členy orchestru.
Portrét Josepha Haydna od Thomase Hardyho z roku 1791. Muzeum hudebních nástrojů Královské hudební akademie v Londýně. Symfonie na rozloučenou dává vyniknout skladatelově šibalské povaze. Foto: Volné dílo
Zámek byl ovšem přepychový. Toto velkolepé kulturní centrum s divadly, zahradami a dokonce i operním domem se knížeti Mikuláši I. líbilo natolik, že se rozhodl svůj letní pobyt v těchto „druhých Versailles“ prodloužit o několik týdnů. Hudebníci, odloučení od rodin a vyhlížející další týdny v odlehlé bažinaté krajině uherského venkova, však požádali Haydna o pomoc.
Haydn nezapřel svou zálibu v žertech a do závěru jedné ze symfonií vložil hudební vzkaz, který pocity orchestru vyjádřil zcela jasně. Šlo o Symfonii č. 45 fis moll, známou jako Na rozloučenou, z roku 1772. Její finále je skutečně neobvyklé. Když se hudba blíží k vyvrcholení, náhle přejde do pomalé závěrečné části, kody, v níž hudebníci předvedou důmyslné malé hudební divadlo.
Podle tradovaného příběhu při provedení před knížetem každý hudebník po dohrání svého partu zhasl svíčku osvětlující noty a odešel z pódia. Hráči postupně mizeli, až nakonec zůstaly jen dvoje housle. Houslista Luigi Tomasini a sám Haydn symfonii dohráli a poté také odešli.
Kníže prý tehdy poznamenal:
„Nu, když všichni odcházejí, měli bychom nejspíš odjet také.“
Pravost tohoto výroku je sporná, následujícího dne se však dvůr skutečně sbalil a vrátil domů.
Palác Esterházyů ve Vídni, jedno ze sídel rodu, v jehož službách Haydn působil jako dvorní kapelník. Podnětem ke slavné Symfonii na rozloučenou byl prodlužovaný pobyt hudebníků na venkovském zámku Esterháza, daleko od jejich rodin. Foto: Volné dílo
Symfonie č. 45 Na rozloučenou
Dnešní nahrávku Haydnovy Symfonie č. 45 fis moll Na rozloučenou pořídila Rakousko-uherská Haydnova filharmonie pod vedením Ádáma Fischera. (Poslechnout nahrávku)
První věta, Allegro assai, začíná sestupným rozkladem mollového akordu v houslích. Hudba nese typické rysy Haydnova období Sturm und Drang, tedy „Bouře a vzdoru“. Je dramatická a neklidná a vpřed ji žene vytrvale se opakující basová figura.
Tónina fis moll byla pro symfonii 18. století mimořádně neobvyklá. Haydnova pětačtyřicátá je ostatně považována za jedinou známou symfonii z tohoto století napsanou v této tónině. Důvodem byla především technická omezení tehdejších nástrojů. Příkladem jsou přirozené lesní rohy Haydnova orchestru. Tyto nástroje neměly ventily a různým tóninám se přizpůsobovaly pomocí výměnných trubicových nástavců. Právě kvůli neobvyklým požadavkům Symfonie na rozloučenou objednal Haydn dva speciální nástavce umožňující snížit ladění o půltón.
Druhá věta, Adagio, začíná v čase 5:18 v tónině A dur. Podle muzikologa Jamese Webstera, který se specializuje na Haydna a další skladatele období klasicismu, zde hudba vyjadřuje stesk po domově. Všimněte si, jak se v čase 6:27 durový motiv hoboje zopakuje v mollové podobě a náladu náhle zastíní smutek. Podobný obrat zazní ve smyčcích v čase 7:07 a dodává této krásné pomalé větě citovou dvojznačnost.
Třetí věta, Menuet: Allegretto, začíná v čase 15:50. Zde naplno vyniká Haydnův znamenitý smysl pro hudební humor. Podobně jako v jiné jeho žertovné skladbě, Smyčcovém kvartetu op. 33 č. 2 Žert, působí hudba lehce, hravě a trochu rozverně nevyváženě.
Závěrečná věta Symfonie na rozloučenou, Presto, Adagio, začíná v čase 19:43. Mnohé orchestry dodnes zachovávají tradici „loučení“ ve finále skladby. Poslechněte si, jak v čase 22:10, právě když rychlé Presto nabírá na intenzitě, hudba nečekaně přejde do nové pomalé části. Hudebníci začínají jeden po druhém odcházet – hudební tradice, která přetrvala až do dnešních dnů.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury bychom se podle vás měli věnovat? Své náměty a připomínky nám posílejte na [email protected].
-etcz-
Comments