Stonehenge v roce 2008. Snímek ukazuje také rozsah jeho rekonstrukce.
Foto: Volné dílo
Může zvuk pohnout kameny?
Modernímu člověku připadá taková otázka absurdní. Zvuk může roztříštit sklo a dostatečně silné vibrace mohou působit na hmotné předměty. Nikdo však vážně neočekává, že hudebník vezme lyru, brnkne na struny a kamenné bloky se poslušně zvednou, aby z nich vyrostla zeď. Naši předkové si přesto opakovaně představovali něco velmi podobného. V mýtech, legendách i posvátných příbězích má zvuk nad hmotou zvláštní moc. Hudba pohybuje kameny. Slova tvoří světy. Trouby boří hradby. A co je možná nejzajímavější, některé z nejzáhadnějších starověkých památek mají pozoruhodné akustické vlastnosti.
Co si naši předkové mysleli, že o zvuku vědí?
Jeden z nejpůsobivějších příkladů nabízí řecká mytologie. Amfíón, syn Dia a Antiopy, byl podle pověsti stavitelem hradeb Théb. Jeho bratr Zéthos přenášel kameny vlastní silou. Amfíón měl jiný způsob: hrál na lyru a kameny následovaly hudbu. Jak hrál, velké bloky se samy přesouvaly na svá místa a vytvářely městské opevnění.
Je to krásný, ale také hluboký obraz. Sama civilizace v něm vzniká prostřednictvím harmonie. Hudebník hmotu netvaruje silou; hmota odpovídá na řád, který hudba ztělesňuje.
Ilustrace z roku 1665 zachycuje Amfíóna, jehož hudba pohybuje kameny při stavbě Théb. Foto: Volné dílo
Podobné vyprávění se pojí s Trójou. Apollón a Poseidón údajně sloužili králi Láomedóntovi a podíleli se na stavbě velkolepých trojských hradeb. Pozdější podání příběh rozvinula a spojila Apollónovu hudbu se zázračným vztyčováním kamenů. Hudba a stavitelství se tu znovu záhadně setkávají.
Tato starověká tradice mě inspirovala k básni Apollo Builds Troy With His Lyre (Apollón staví Tróju svou lyrou), kterou vydala Society of Classical Poets (Společnost klasických básníků). Představil jsem si boha, který hraje, zatímco před ním povstává město: „S každým tónem, jenž zahrál, bylo vidět hradbu růst: / To, co nebylo, začínalo být – / celá Trója…“
Apollón však není jen bohem hudby. Je také bohem proroctví. Božský stavitel, který vidí Tróju vyrůstat, proto dokáže zahlédnout i dobu po jejím dokončení – její zkázu. Tento protiklad, v němž zvuk staví i ničí, nás přivádí k nečekanému příběhu.
Ve starozákonní knize Jozue stojí Izraelité před zdánlivě nedobytným Jerichem. Jeho obranu však neprolomí žádný obvyklý obléhací stroj. Šest dní Izraelité obcházejí město. Sedmého dne zatroubí kněží na polnice, lid vykřikne a hradby padnou.
Ať už tento příběh čteme především jako posvátné dějiny, zázrak, mytické vyprávění, nebo jako spojení několika těchto pohledů, jeho obraz je pozoruhodný. V Thébách hudba hradby vztyčuje; v Jerichu je zvuk boří. Jako by dokázal poroučet kameni.
„Polnice u Jericha“, 1904, podle skic Jamese Tissota. Foto: Philip Medhurst / CC BY-SA 4.0
Souvislost, kterou zkoumá věda
Možná jsou tyto příběhy pouhými výtvory lidské představivosti. Obraz však poněkud komplikuje zajímavý současný obor – archeoakustika, která zkoumá zvuk ve starověkých lokalitách. Vezměme si Stonehenge.
Současné akustické výzkumy, včetně pokusů s modelem Stonehenge v měřítku 1 : 12, naznačují, že dokončený kamenný kruh vytvářel znatelný dozvuk. Zvuky vznikající uvnitř památky získávaly rezonanci, která v okolní otevřené krajině chyběla. Vědci naměřili dobu dozvuku přibližně 0,64 sekundy a zesílení řeči asi o 4,3 decibelu. Řeč, zpěv, bubnování či hudba uvnitř kruhu tak mohly vytvářet neobyčejně působivý zvukový zážitek. (sciencedirect.com)
Nedokazuje to, že Stonehenge vznikl jako obrovský zesilovač hudby, natož že zvuk nějakým způsobem přemístil kameny na jejich místa. Měli bychom odolat pokušení dělat z podnětných zjištění senzační tvrzení.
Představte si však, že na takové místo vstoupíte před čtyřmi tisíci lety. Neexistují motory, reproduktory, nahrávky ani elektronické zesilovače. Většinu života trávíte pod širým nebem, kde zvuk rychle doznívá. Pak vstoupíte do mohutného kruhu stojících kamenů. Někdo začne zpívat. Ozve se buben. Hlasy se spojí a náhle se zdá, jako by zvuk vracely samotné kameny.
Vnímali byste to jen jako zajímavý akustický jev? Nebo by vám kameny připadaly živé?
Starověká představivost jistě nevedla mezi živou a neživou přírodou tak ostrou hranici jako my. Orfeus, snad největší hudebník řeckých bájí, dokázal svou hudbou okouzlit zvířata, stromy i skály. Jeho zpěv pronikl dokonce do podsvětí a obměkčil vládce mrtvých. Smysl tohoto obrazu je opět zřejmý: skutečná harmonie dosáhne tam, kam se hrubá síla nedostane.
Tím se blížíme k myšlence ještě zásadnější, než je spojení hudby a stavitelství. Staří Řekové užívali slovo logos, které zahrnuje řeč i rozum. Označuje princip, díky němuž jsou věci srozumitelné a uspořádané. Staletí po Amfíónovi a Apollónovi zaznělo na začátku Janova evangelia jedno z nejpozoruhodnějších tvrzení západního myšlení: „Na počátku bylo Slovo.“
Jan tím vědomě připomíná jiný počátek. První kapitola knihy Genesis nelíčí Boha, který by při tvoření vesmíru pracoval jako lidský řemeslník. Stvoření nastává pronesením slov: „I řekl Bůh: ‚Buď světlo!‘ A bylo světlo.“
Bůh promluví. Skutečnost poslechne. Na pořadí událostí je navíc něco zvláštního, téměř proti naší intuici: dříve než vznikne světlo, které lze vidět, zazní Slovo, které lze slyšet. Svým způsobem to připomíná naši vlastní nejranější zkušenost. V temnotě matčina lůna, dříve než spatříme svět, se s ním setkáváme prostřednictvím zvuku – rytmu matčina srdce a znění jejího hlasu.
Dostali jsme se tedy dál než k Amfíónově lyře. Zvuk už pouze nepřesouvá existující kameny do hradeb; Boží Slovo povolává k bytí to, co předtím nebylo.
Toto dávné spojení zvuku, řádu a tvoření může také pomoci vysvětlit, proč lidé tak často považovali hudbu za víc než zábavu. Pythagorejská tradice si samotný řád vesmíru představovala v hudebních pojmech – jako proslulou „hudbu sfér“. Harmonie nebyla jen něčím příjemným pro ucho; odrážela matematické poměry, na nichž podle této představy spočívá skutečnost.
Renesanční rytina z Itálie znázorňující hudbu sfér, Guillaume Le Signerre. Foto: Volné dílo
Tvořit hudbu tedy v jistém smyslu znamenalo napodobovat vesmírný řád. Není bez významu ani to, že básník je z etymologického hlediska „tvůrce“: řecké poiétés pochází od slovesa poiein, „dělat“ či „tvořit“. Už samotný jazyk tak spojuje poezii s vytvářením něčeho, co předtím neexistovalo.
Možná právě proto je opačná možnost tak znepokojivá. Představuje-li harmonický zvuk tvoření a řád, nesoulad může naznačovat rozpad a úpadek.
Když jsem psal báseň Apollo Builds Troy With His Lyre, záměrně jsem do starověkého příběhu vpustil stín moderní doby. Apollón sleduje, jak téměř okamžitě vyrůstají věže: „Jak dlouho? Devět, nanejvýš jedenáct minut? Kdo to ví jistě?“
Je to narážka na 11. září 2001 a na věže, které kdysi vyrostly, ale nakonec padly. V závěru básně Apollónův prorocký pohled na okamžik převáží nad radostí z tvoření a bohu skane jediná slza. Ten, kdo umí stavět, ví, že postavené věci lze také zničit.
Snad proto k nám tyto starověké příběhy stále promlouvají. I civilizace je svého druhu stavbou. Vyžaduje řád, správné proporce a harmonii. Její budování trvá po generace, zatímco ke zničení může někdy stačit překvapivě málo času.
Fontána Památníku 11. září. Foto: Dreamstime / TNS
Amfíón hraje a kameny se skládají v hradby. U Jericha zazní polnice a kameny padají.
Mezi těmito dvěma obrazy se skrývá jedna z nejstarších lidských intuicí: svět neutváří jen hmota a síla. Na slovech, hudbě, významu a harmonii záleží.
Možná právě na tuto dávnou moudrost jsme zapomněli. Než se kameny zvednou nebo zřítí, je tu slovo, hudba, myšlenka – neviditelný řád, který svět, v němž žijeme, vytváří nebo rozkládá.
O jakých tématech z umění a kultury byste si rádi přečetli? Náměty a připomínky nám můžete poslat na adresu [email protected].
-etcz-
Comments