Představení knihy Jonase Schreibera „realtalk“ 25. 8. 2026. (S laskavým svolením Jonase Schreibera)
Žáci v Německu dosáhli v mezinárodním testování PISA nejhorších výsledků v historii. Přibližně každý třetí mladý člověk nedosáhl ani minimální úrovně znalostí. O tom, jak vypadá každodenní život na německých školách a jaké mohou být příčiny špatných výsledků v testování PISA, jsme hovořili s učitelem na tzv. reálné škole (Realschule – škola druhého stupně zakončená po 10. ročníku) a autorem knih Jonasem Schreiberem.
Epoch Times: Pane Schreibere, když si vzpomenete na svůj první rok v roli učitele, co se od té doby ve školách změnilo?
Jonas Schreiber: Obecně se nároky na žáky výrazně snížily. Pozoruji to samozřejmě u zkoušek, které zadávám, ale také na tom, jak musím připravovat pracovní listy. Čtenářské dovednosti se zhoršily. To znamená, že musím mnohem častěji vysvětlovat i běžná slova, ať už na pracovních listech, nebo při výuce. Nedávno se například jeden žák osmé třídy zeptal, co je okap.
Čemu to přičítáte?
Příčin je mnoho. Jednou z nich je určitě rodinné prostředí, kde se dětem méně předčítá. V některých domácnostech se navíc vůbec nemluví německy. Ve studiích PISA se hovořilo o téměř 30 procentech mladých lidí, u nichž se doma převážně německy nemluví.
To ztěžuje osvojování jazyka a omezuje možnosti sledovat výuku. K tomu se přidává rostoucí digitalizace a častější používání mobilních telefonů, které mají vliv na rozvoj jazyka, čtenářské dovednosti i schopnost strukturovaně myslet.
Co ale dnes žáci z hlediska znalostí a schopností už neumějí, případně neumějí tak dobře, zatímco před deseti lety to bylo samozřejmé?
Vzdělání už nemá tak vysokou hodnotu. Žáci mi to říkají přímo. Když si ale něčeho tolik nevážím, také se méně snažím a dělám jen to nejnutnější. Současně se snižují požadavky u zkoušek. Žáci tak sice školou projdou snáz, logicky to ale vede i k horším výsledkům a nižší úrovni jejich vlastních schopností.
Co by se však stalo, kdyby se nároky ponechaly vysoké a žáci je nedokázali splnit?
Myslím, že požadavky se snižovaly především proto, aby nikdo nemusel narazit na hranice svých schopností a neuspět. V médiích se maturita a vysokoškolské studium neustále prezentují jako to nejdůležitější. Jako učitel na reálné škole to vidím jinak – potřebujeme také řemeslné profese a ty mají stejnou hodnotu.
U nás Realschule končí získáním středního vzdělání, takzvané Mittlere Reife. O tom, co bude následovat, však rozhoduje průměr známek. Kdo chce pokračovat na odbornou střední školu typu Fachoberschule a odtud později na vysokou školu, potřebuje určitý průměr z němčiny, matematiky a angličtiny. Najednou tak na každé jednotlivé známce závisí rozhodnutí, které může ovlivnit celý další život. Právě zde vzniká tlak – ze strany rodičů, kteří už svému dítěti naplánovali akademickou dráhu, přestože by mu mnohem lépe vyhovovalo prakticky zaměřené odborné vzdělání.
Jako učitel tento tlak cítíte při každé písemné práci a vždy působí stejným směrem: mírnější úlohy, benevolentnější hodnocení, více možností opravovat zkoušky.
Krátkodobě se tak žákům školou prochází snadněji. Problém se ale pouze odsouvá. Jeden profesor matematiky mi vyprávěl, že mnozí studenti nastupující na vysokou školu nemají ani základní matematické dovednosti a první semestr je musí dohánět. Neúspěch tedy jen přesouváme do pozdější fáze, kde už je jeho řešení nákladnější. Ve skutečnosti by měl každý dělat to, pro co má nadšení a co ho baví.
Za příčiny nízké kvality výuky se často označují nedostatek učitelů, velké třídy a vysoký podíl dětí s migračním původem. Jsou to skutečně rozhodující faktory?
Zmínil jste řadu věcí, které v tom hrají roli. Když se ale podívám na Hattieho studii, jednu z největších novozélandských metaanalýz faktorů ovlivňujících kvalitu učení, počet učitelů, respektive velikost třídy, má jen velmi malý vliv. Rozhodující je naopak kompetence učitelů a kvalita vztahu mezi učitelem a žákem.
Také mám samozřejmě radost ze tříd, kde je 15 až 20 žáků. Vím však, že na to nemáme potřebný počet učitelů a že by to bylo mimořádně nákladné. Dalším tématem je migrace. Od začátku migrační vlny v roce 2015 se výsledky žáků ve školách zhoršily.
Na školách, kde jsem působil, se podíl žáků s migračním původem většinou pohyboval mezi 50 a 80 procenty. Tito žáci už zpravidla mají německé občanství. Zda se cítí být Němci, je jiná otázka. Často mi otevřeně říkají, že Němci nejsou.
Pak jim vysvětluji: „Když máš německé občanství, jsi Němec.“ Je to složitý problém, kterým se zatím vůbec nezabýváme, ale který naléhavě potřebujeme řešit. Těmto žákům chybí identita v rámci naší společnosti. A to každodenní život ve škole ještě více komplikuje.
Po zveřejnění výsledků PISA spolkový kancléř Friedrich Merz poznamenal, že vzdělávání a výchovu nelze „outsourcovat“ na stát a že odpovědnost musí nést také rodina. Jak to vidíte vy?
Rozhodně. Dětem, které k nám přicházejí – ať už na Realschule, nebo na první stupeň základní školy – a neumějí německy, už nedokážeme pomoci v takové míře, jakou by potřebovaly. Musím totiž pokračovat ve výuce ostatních dětí a zajistit, aby třída fungovala.
To znamená, že s jazykovou podporou musíme začínat výrazně dříve. Buď jako společnost, jak se to už v některých spolkových zemích děje prostřednictvím přípravných tříd před nástupem do základní školy, kde se dítě učí německy. Nebo – a za to se také přimlouvám – musí rodina znovu získat výrazně větší význam a převzít větší odpovědnost.
Negativní příklad vidíme v restauracích nebo na dovolené: mnoho rodičů dá malému dítěti nebo dítěti na prvním stupni do ruky mobilní telefon či tablet, aby bylo zticha a oni měli klid. Ve skutečnosti by se měl jeden z rodičů dítěti věnovat a vychovávat je k tomu, že v určitých situacích nebo na určitých místech musí být potichu nebo se soustředit na jídlo. To by mělo být samozřejmé.
Jaký vliv mají digitální zařízení na schopnost učit se?
Kvůli používání sociálních sítí se schopnost udržet pozornost mimořádně zkrátila. Každých několik sekund se tam totiž objevuje nový podnět a nový obsah. Děti se tak odnaučily věnovat se něčemu delší dobu nebo se na něco soustředit. Ve škole pak mají problém soustředěně přečíst pracovní list a porozumět jeho obsahu.
Dalším tématem je rostoucí digitalizace škol. U nás má každé dítě od sedmé třídy možnost získat iPad. Od páté třídy máme takzvané kufry s iPady. Máme tedy s iPady pracovat velmi často. Jako učitel ovšem čelím problému, jak kontrolovat, aby si během výuky všech 30 dětí na iPadech nehrálo.
Současně mám učit, sledovat pokrok žáků a zjišťovat, kdo potřebuje pomoc. Mnozí z nás učitelů proto používání iPadů mezitím výrazně omezili. Samozřejmě jsou velmi vhodné například tehdy, když si žáci potřebují něco vyhledat nebo zpracovat rešerši.
Jak lze podporovat motivaci ke vzdělávání a jak dětem zprostředkovat radost z učení a školy?
Myslím, že je třeba dětem vlastním příkladem ukazovat pokoru a vděčnost za to, že smíme žít v zemi, kde se máme tak dobře a nemusíme se bát války ani smrti.
Dětem by se ale také měly stanovovat hranice. Nemůžeš dnes dostat tohle a zítra zase něco jiného. Nekoupíme ti všechno a kdykoli si vzpomeneš, ale dárky dostaneš při zvláštních příležitostech, například k narozeninám nebo o Vánocích. Zároveň by se vzdělání mělo dětem představovat jako něco cenného a důležitého, protože díky němu mohou v životě mnoho dokázat a získat znalosti. To podle mě patří k úkolům rodiny.
Jak by podle vás vypadal ideální školní den?
Byrokracie by se musela výrazně omezit. Současně musí být znovu možné otevřeně a přímo informovat rodiče o školních výsledcích a chování jejich dětí. Mám za úkol obojí – vzdělávání i výchovu – a za obojím si stojím. Jenže výchova mi dnes zabírá většinu vyučovací hodiny: poslouchat, umět čekat, nechat druhého domluvit – všechno věci, které si dříve děti přinášely z domova. Vzdělávání pak zůstává stranou, přestože právě pro něj jsem vyškolený.
Některé věci by se daly zavést okamžitě. Zaprvé povinnou přípravnou třídu pro každého, kdo neumí německy: kdo při nástupu do školy německy nemluví, naučí se jazyk předem – nikoli až souběžně s běžnou výukou, kde to nepomáhá ani jemu, ani dalším 29 žákům.
Zadruhé povinné odpolední doučování hlavních předmětů pro ty, kteří zaostávají – povinné, nikoli dobrovolné, protože dobrovolně nepřijdou právě ti, kteří by je potřebovali. Vyžaduje to jen několik učitelských hodin a účinek se dostaví okamžitě.
Proč jste jako učitel napsal knihu Realtalk: Lehreralltag?
Měl jsem žáka deváté třídy, který tento ročník opakoval už potřetí. Znovu mu hrozilo, že ročník neukončí úspěšně. Jeho otec proto požádal o schůzku. Přesně v 7:30 stáli přede dveřmi otec a muž v obleku. Po synovi ani stopy. Jako tak často přišel pozdě.
Ze žertu jsem pak vedení školy řekl: „Ten pán v obleku snad nebude právník.“ Jenže skutečně byl. Otec nás obvinil, že jeho synovi úmyslně dáváme špatné známky. Dříve si učitelé a rodiče sedli společně a snažili se najít pro dítě dobré řešení.
Svou práci miluji a chtěl bych ještě 40 let učit, protože práce se žáky je prostě krásná. Jenže za současných podmínek už není konstruktivní výuka možná. Je to vidět také na vysokém počtu lidí, kteří dnes učitelské povolání opouštějí. Kniha má být varováním, že to s námi jde z kopce, a ukázat, kam se potřebujeme vrátit.
Děkujeme za rozhovor!
–etg–
-etcz-
Comments