Gentleman starého střihu může nosit oblek a otevírat druhým dveře, za těmito projevy zdvořilosti se však skrývá hlubší oddanost ctnostem, odpovědnosti a službě druhým. (Rachel Li)
Upravený zevnějšek může muži dodat zdání zdvořilosti, skutečné gentlemanství však vyrůstá z ctností, jako jsou pokora, trpělivost a odvaha.
Zeptejte se dospívajícího chlapce: „Co je to gentleman?“ a odpovědi se nejspíš budou ubírat známým směrem. „Je to starý pán, který nosí oblek a hůl.“ „Je to muž, který ženám otevírá dveře.“ „Je to někdo, kdo má dobré vychování.“ Někteří možná jen pokrčí rameny a odpovědí: „Nemám tušení.“
Mnozí dospělí mezitím naříkají nad tím, že gentleman vymizel, nebo ho přinejlepším považují za ohrožený druh – tvora téměř stejně vzácného jako tygr sumaterský. Jako důkaz uvádějí hrubé chování a rady některých influencerů z takzvané manosféry na sociálních sítích, nedostatek základní etikety u stolu, který lze pozorovat v mnoha restauracích, a také stížnosti řady žen hledajících lásku, partnerský vztah a manželství.
Dospívající svou odpovědí odhalují neznalost. Kritici zase přesně pojmenovávají příznaky, ale jen zřídka nabízejí lék na churavějící stav gentlemana 21. století.
V obou případech je řešením výchova. Žádný chlapec se jako gentleman nenarodí. Je třeba mu ukázat, co to znamená – a že jde o mnohem víc než jen otevřít v kavárně dveře starší paní – a také proč z něj gentlemanství může učinit lepšího člověka a ze světa lepší místo.
Dobré způsoby dělají gentlemana
„Zdvořilost je znakem gentlemana stejně jako odvaha.“
Tento výrok, připisovaný prezidentu Theodoru Rooseveltovi, v sobě skrývá více, než by se na první pohled mohlo zdát. Zdvořilost a společenské chování jsou vnějšími projevy rytířskosti, pod jejich povrchem však stojí ctnosti.
Nejprve se podívejme právě na tyto vnější projevy.
Ať už sáhneme po knihách, jako je As a Gentleman Would Say, nebo po internetových stránkách typu The Art of Manliness, setkáme se se stejnými základními radami týkajícími se každodenní zdvořilosti. Mnohé z nich se ostatně příliš neliší od doporučení, která najdeme v knihách starých sto let.
Brett a Kate McKayovi z The Art of Manliness například upozorňují na část příručky Hill’s Manual of Social and Business Forms z roku 1880 nazvanou „The Unclassified Laws of Etiquette“. Některé z těchto pravidel už čas učinil nepotřebnými, řada z nich je však totožná s dnešními základními zásadami gentlemanova chování. Patří mezi ně například: „Nikdy neopomeňte nabídnout nejpohodlnější a nejlepší místo v místnosti nemocnému, staršímu člověku nebo dámě“ či „Nikdy se neopomeňte dostavit v dohodnutý čas přesně.“
Sven Raphael Schneider ve svém článku „What It Means to Be a Gentleman Today“ uvádí 11 znaků takové kultivovanosti. Nejde jen o dobré oblékání a zdvořilé vystupování, ale také o tradiční způsoby chování. Gentleman například „jedná s lidmi s úctou“ a „nepředpokládá o druhých automaticky to nejhorší“.
Když si podobné články přečteme a sečteme všechna pravidla a doporučení, dostaneme se k obecné definici gentlemana jako člověka, který se snaží, aby se lidé v jeho společnosti cítili co nejpříjemněji, aniž by ze sebe přitom nechal dělat něčí rohožku. Právě tomu se děti učí, když si doma osvojují dobré způsoby a procvičují je ve škole i mezi přáteli.
To je však jen část definice. Stejně jako je automobil s naleštěnou karoserií a zářícími okny k ničemu, pokud nenastartuje motor, ani u gentlemana nestačí jen vnější dojem. Bez charakteru jeho vybrané způsoby mnoho neznamenají. Podívejme se tedy pod kapotu.
Největší nepřítel gentlemana
V dopise z roku 1814 svému příteli Thomasu Lawovi, v němž se zabýval morálkou, napsal prezident Thomas Jefferson:
„Sebeláska tedy není součástí morálky. Ve skutečnosti je jejím pravým opakem. Je jediným protivníkem ctnosti, protože nás naše sklony neustále vedou k vlastnímu uspokojení na úkor našich morálních povinností vůči druhým.“
Vzhledem k tomu, jak velký důraz dnešní kultura klade na jednotlivce, osobní prospěch a vlastní uspokojení – často na úkor rodiny a společnosti –, působí Jeffersonova slova dnes ještě aktuálněji než v době, kdy je napsal. Heslem mnoha lidí naší doby je: „Hlavně se postarat sám o sebe.“
Pokud je přehnané soustředění na vlastní osobu „jediným protivníkem ctnosti“, pak mají ti, kdo chtějí z chlapců vychovat gentlemany, před sebou nelehký úkol. Naše společnost je zaplavena lidmi, kteří mají na druhé vliv – a zdaleka nejde jen o influencery na internetu – a kteří vyzdvihují ego a jednotlivce nade vše.
Vštěpovat chlapcům a mladým mužům morální zásady vyžaduje úsilí rodičů, mentorů a učitelů. (Rachel Li)
Hlubší podstata kultivovanosti
Tim Goeglein a Craig Osten jsou autory nedávno vydané knihy What Really Matters: Restoring a Legacy of Faith, Freedom, and Family. V úvodu Goeglein označuje radikální individualismus – přístup „dělej si, co chceš“ – za jednu z hlavních destruktivních sil v americké společnosti. Později v části nazvané „Restoring the American Male“ zařazuje svůj esej „The Gentleman Gap—What Is Wrong with America’s Sons?“. To, že nedokážeme z chlapců vychovávat gentlemany, podle něj „lze přičíst nedostatku kvalitních mužských vzorů, které by je vedly a ukazovaly jim správný směr“.
V rozhovoru pro Epoch Times Goeglein tuto myšlenku dále rozvedl a nejprve položil několik otázek: „Co dělají církve pro to, aby z mladých mužů vyrůstali gentlemani? Co pro to dělají školy, soukromé i veřejné? Co dělá sport? Co dělá populární kultura?“
Podle Goegleina rozhodně ne dost.
Pokud chceme tuto změnu brát vážně, rodiče, učitelé a mentoři podle něj musí přinést tři věci: vědomý záměr, hluboký osobní vztah mezi otcem a synem a pohled na svět utvářený rodinou a církví. Všechny tři prvky hrály roli v tom, jak on a jeho žena vychovávali své dva syny. Zvlášť zdůraznil úlohu otce při výchově synů k gentlemanství.
„Používáme slovo ‚rodičovství‘, které podle mě velmi dobře vystihuje společnou roli rodičů. Já jsem ale začal používat také výrazy ‚otcovství‘ a ‚mateřství‘, protože si myslím, že otcové a matky přinášejí do rodičovství, zvláště v dnešní době, něco jedinečného a odlišného,“ řekl.
Goeglein také poukazuje na důležité spojení mezi gentlemanstvím a dobrým občanstvím, které mnozí komentátoři přehlížejí.
V knize What Really Matters píše:
„Chceme-li napravit to, co trápí dnešní americké muže, musíme chlapcům vštípit smysl a životní cíl. Když mladí muži naleznou v životě smysl, stanou se disciplinovanějšími a soustředěnějšími. Uvědomí si, že jejich život nepatří jen jim samotným. Začnou svému okolí ukazovat, co znamená sebeobětování a bezpodmínečná láska. Stanou se tím, čemu říkáme ‚dobrý občan‘. Stanou se gentlemany.“
V rozhovoru Goeglein navázal na Jeffersonovy myšlenky.
„Otcové a matky zakladatelé byli pevně přesvědčeni, že chcete-li mít svobodu v ústavní republice, musíte podporovat morální zásady a ctnosti,“ řekl. „Bylo třeba pěstovat ctnost v občanech i ve vedoucích představitelích. A já věřím, že právě tato morální kvalita je ústředním rysem, který mají dámy a gentlemani společný.“
„Vlastnosti, které potřebujeme a chceme této generaci vštípit, jsou snaha o vysokou úroveň, zásadovost, čestnost, víra, pokora, trpělivost, vděčnost a odvaha.“
Co můžeme udělat
Předávání těchto i dalších ctností vyžaduje úsilí rodičů a učitelů stejně jako před 250 lety. Je pravda, že tehdejší kultura takové výchově více přála, zároveň však máme dnes k dispozici mnohem více zdrojů. Internetová videa a články, knihy ve veřejných knihovnách i starší lidé v našem okolí představují pokladnici příkladů mužů a žen z americké minulosti, kteří chápali význam oběti a odpovědnosti a kteří žili – a někdy i zemřeli – při obhajobě dávných ctností, z nichž vyrůstá dobrý občan i gentleman.
Vychovávejme své syny na těchto příbězích. Učme je dobrým způsobům, procvičujme je s nimi a sami žijme ctnostným životem. Tím spojíme společenskou etiketu s morálkou – dvě složky, které společně tvoří samotnou podstatu slova „gentleman“.
–ete–
-etcz-
Comments