Fotografie z první výstavy věnované obětem stalinismu v Moskvě, 19. listopadu 1988. (Dmitry Borko / CC BY-SA 4.0)
Období masových represí, které v Sovětském svazu vyvrcholily mezi roky 1937–1938, se ne nadarmo nazývá velký teror. Dodnes je spojováno především s moskevskými procesy, v nichž před soudem stanuli někdejší bolševičtí vůdci, či s čistkami v nejvyšším velení Rudé armády. Veřejně inscenovaná likvidace politických a vojenských elit však představovala pouze viditelnou část mnohem rozsáhlejšího násilí, které se zaměřovalo na různé třídy, národnosti i etnika.
Hlavním nástrojem teroru nebyly samotné soudní procesy, nýbrž operace řízené stranickým vedením a takzvaným Lidovým komisariátem vnitřních záležitostí – NKVD. Represe díky nim dostaly podobu administrativního úkolu. Úřady vymezily skupiny podezřelých, rozdělily je do kategorií, určily počty zatčených a vytvořily zrychlený postup pro vynášení rozsudků – často smrti.
Veřejné procesy zakrývaly skutečný rozsah represí
Cestu k období Velkého teroru otevřely předchozí kampaně proti skutečným i domnělým odpůrcům sovětského režimu. Vynucená kolektivizace zemědělství, pronásledování takzvaných kulaků, postihování duchovních a boj proti údajným sabotérům vytvořily už na počátku třicátých let rozsáhlý policejní aparát i slovník, kterým bylo možné téměř kohokoliv označit za nepřítele státu, třídy či strany.
Po zavraždění leningradského stranického představitele Sergeje Kirova v prosinci 1934 se represe dále stupňovaly. Vrcholem jejich veřejné části se staly tři moskevské procesy uspořádané v srpnu 1936, lednu 1937 a březnu 1938. Mezi obžalovanými se ocitli Grigorij Zinovjev, Lev Kameněv, Nikolaj Bucharin, Alexej Rykov a další představitelé bolševické revoluční generace. Obvinění z rozsáhlých spiknutí, špionáže, terorismu a spolupráce se zahraničními mocnostmi byla založena především na vynucených doznáních. Většina hlavních obžalovaných byla popravena.
Na fotografii se v první řadě nacházejí bolševičtí revolucionáři (zleva) Lev Davidovič Trockij, Lev Kameněv a Grigorij Zinovjev. Všichni tři byli eventuálně popraveni NKVD. (Volné dílo)
Procesy měly přesvědčit veřejnost, že Sovětský svaz čelí rozsáhlému vnitřnímu nepříteli. Zároveň vysvětlovaly hospodářské problémy, neúspěchy industrializace i každodenní nedostatek základního zboží údajným působením sabotérů. Čistky mezi stranickými, vojenskými, hospodářskými a intelektuálními elitami tvořily jen zlomek všech represí.
Příslušníci elit představovali přibližně 100 tisíc z více než 1,5 milionu lidí odsouzených z politických důvodů. Přes devadesát procent obětí se dostalo do soukolí utajených masových operací NKVD. Právě ty tvořily skutečné jádro Velkého teroru.
Rozkaz číslo 00447 určil, kolik lidí má být zastřeleno
Největší z masových operací zahájil rozkaz NKVD číslo 00447, který 30. července 1937 podepsal šéf bezpečnostního aparátu Nikolaj Ježov. Formálně se zaměřoval na bývalé kulaky, kriminálníky a další „protisovětské živly“. Ve skutečnosti zahrnoval velmi různorodé skupiny obyvatel: rolníky dříve postižené kolektivizací, někdejší carské úředníky, bývalé příslušníky nebolševických stran, duchovní, členy náboženských komunit, osoby vedené v policejních kartotékách i vězně již umístěné v pracovních táborech.
Úryvek z rozkazu 00447. (Volné dílo)
Impulz vyšel přímo od Josifa Stalina. Dne 2. července 1937 nařídil regionálním stranickým tajemníkům, aby během několika dnů předložili odhady počtu osob určených k zatčení, popravě nebo odeslání do táborů. Na základě těchto hlášení vznikly početní limity pro jednotlivé oblasti a svazové republiky.
Podezřelí byli rozděleni do dvou kategorií. Do první patřily osoby, které měly být po zatčení zastřeleny. Druhá kategorie znamenala zpravidla deset let v „nápravně-pracovním“ táboře. Původní plán počítal s postižením 269 100 lidí, z nichž 76 tisíc mělo být popraveno. Operace měla trvat čtyři měsíce. Ve skutečnosti však pokračovala déle než rok a její limity byly opakovaně navyšovány.
Regionální vedení žádalo o povolení zatknout a popravit další tisíce lidí, přičemž ochota překračovat původní požadavky dokazovala politickou horlivost místních funkcionářů. Moskva tyto žádosti schvalovala a někdy počty zvyšovala z vlastní iniciativy. V říjnu 1937 politbyro rozšířilo plán o dalších 120 tisíc osob, z nichž 63 tisíc spadalo do první kategorie. V lednu následujícího roku Stalin povolil dalších 57 200 obětí; 48 tisíc z nich mělo být zastřeleno.
Do zastavení operace v listopadu 1938 bylo podle rozboru na základě rozkazu číslo 00447 odsouzeno přes 767 tisíc lidí a přibližně 387 tisíc z nich bylo popraveno.
Továrna na přiznání
Početní požadavky ovlivnily také způsob, jakým NKVD vyhledávala údajné pachatele. Pokud v policejních kartotékách nebylo dostatečné množství podezřelých, bezpečnostní orgány pořádaly zátahy na tržištích, nádražích nebo jiných místech, kde se pohybovali lidé bez stálého bydliště a osoby považované za společensky nežádoucí.
Vyšetřovatelé museli plnit pracovní minima a odhalovat předpokládané sítě spiklenců. Přiznání se získávala vyčerpávajícími výslechy, odpíráním spánku, bitím a dalšími formami mučení. Zadržené osoby byly někdy přinuceny podepsat prázdné vyšetřovací protokoly, do nichž příslušníci NKVD později doplnili požadovanou výpověď. Některá oddělení používala vzorové protokoly, v nichž se měnila především osobní data a několik podrobností údajné trestné činnosti.
O vině často nerozhodovaly běžné soudy, nýbrž takzvané trojky. Ty zpravidla tvořili oblastní představitel NKVD, stranický tajemník a prokurátor. Obvinění nebyli jednání přítomni a nemohli se hájit. Během jediného zasedání mohly trojky projednat stovky případů, přičemž vybíraly mezi zastřelením a odesláním do pracovního tábora.
Rodiny pak často dostaly pouze oznámení, že jejich příbuzný byl odsouzen k deseti letům vězení „bez práva korespondence“. Ve skutečnosti tato formulace mnohdy zakrývala popravu. Těla byla ukládána do neoznačených hromadných hrobů na místech, jako byly Butovo u Moskvy, Levašovo u Leningradu, Sandarmoch v Karélii nebo Bykivňa nedaleko Kyjeva.
Lidé hledající své příbuzné mezi oběťmi vinického masakru, při němž NKVD zavraždila téměř 11 000 lidí. (Volné dílo)
Nevhodná národnost
Souběžně s operací proti bývalým kulakům probíhaly takzvané národní operace NKVD. Zaměřovaly se zejména na obyvatele spojované s Polskem, Německem, Lotyšskem, Finskem, Řeckem, Rumunskem, Íránem, Afghánistánem nebo Čínou. V prostředí rostoucího mezinárodního napětí sovětské vedení považovalo příslušníky některých menšin a osoby se zahraničními vazbami za potenciální základnu špionáže a budoucí „páté kolony“.
Nejrozsáhlejší byla polská operace zahájená rozkazem NKVD číslo 00485 v srpnu 1937. Podle údajů shrnutých v odborné studii historika Andreje Kotljarchuka bylo v jejím průběhu zatčeno 139 815 lidí a 111 071 z nich popraveno. Německá operace postihla 56 787 osob, z nichž bylo 41 898 zastřeleno. Celkem bylo během národních operací mezi létem 1937 a listopadem 1938 zatčeno přes 335 tisíc lidí a přibližně 247 tisíc popraveno. Více než sedmdesát procent zatčených tedy dostalo trest smrti.
V dubnu 2003 byly v Ulanbátaru nalezeny ostatky obětí politických represí z 30. let. Za vraždami stál komunistický revolucionář Chorlogín Čojbalsan, kterému se také přezdívalo „mongolský Stalin“. (Volné dílo)
Teror na státní úrovni
Od ledna 1937 do srpna 1938 zaslal Ježov Stalinovi přibližně 15 tisíc tajných zpráv. Za stejné období se s ním podle záznamů o návštěvách setkal asi 290krát a na osobních jednáních s ním strávil kolem 850 hodin. Archivní dokumenty nasvědčují, že teror osobně řídil Stalin spolu s politbyrem.
Usnesení Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Leden 1938. Schvalující podpisy: Josif Stalin, Vjačeslav Molotov, Lazar Kaganovič, Kliment Vorošilov, Anastáz Mikojan, Vlas Čubar. Seznam s povolením k prodloužení vnitrostátních operací NKVD. Uloženo v archivu prezidenta Ruské federace.
Masové operace byly zastaveny 17. listopadu 1938 společným rozhodnutím sovětské vlády a ústředního výboru komunistické strany. Ježov postupně přišel o své funkce, byl zatčen a v roce 1940 popraven. Vedení bezpečnostního aparátu převzal Lavrentij Berija. Oficiální kritika „přehmatů“ umožnila svalit odpovědnost na některé příslušníky NKVD, aniž by byl zpochybněn sám Stalin.
Gulagy nadále přijímaly nové vězně, pokračovalo pronásledování skutečných i domnělých nepřátel a později následovaly deportace celých národnostních skupin. Režim pouze ukončil jednu intenzivní fázi, která svým rozsahem začala narušovat fungování hospodářství, armády i státních institucí.
NKVD v letech 1937 a 1938 zatkla přibližně 1,6 milionu lidí. Asi 1,37 milionu z nich bylo obviněno z kontrarevolučních činů a přibližně 683 tisíc zatčených bylo popraveno. Tato čísla však nezahrnují všechny, kteří zemřeli během výslechů, ve věznicích, při transportech nebo později v pracovních táborech.
-etcz-
Comments