Výzkumy naznačují, že hravé aktivity mohou dospělým pomoci zmírnit stres a posílit sociální vazby. (monkeybusinessimages/Getty Images)
Hra posiluje mozkové schopnosti a kreativitu, zmírňuje stres a pomáhá nám znovu objevit dítě v sobě. Pro zdravý a naplněný život je důležitá v každém věku.
Děti tráví velkou část dětství hraním. A je to tak správně. Podle amerického Národního institutu pro hru (National Institute for Play, NIP) je „hra zásadní pro to, jak se lidé i další živočišné druhy vyvíjejí, fungují a přicházejí s novými řešeními“.
NIP vysvětluje, že hra je hluboce zakotvena v našem nervovém systému i biologii. Vědci zabývající se afektivní neurovědou identifikovali sedm základních emočních systémů, s nimiž se rodíme, a jedním z nich je právě hra. Nervové okruhy spojené s hrou ve středním mozku aktivují rozsáhlé neuronové sítě a posilují spojení související se sociálním chováním, pohybem a regulací emocí.
Od přírody si chceme hrát: Jak hra utváří vyvíjející se mozek
Pro děti je hra zásadní součástí vývoje a učení – od těch nejmenších až po dospívající, a vlastně ještě dál. Kojencům pomáhá rozvíjet koordinaci a schopnost sledovat předměty očima, zatímco batolata si jejím prostřednictvím budují fyzickou i emoční odolnost. Děti, které mají při hraní přiměřenou míru svobody, rozvíjejí také tvořivost, protože jejich ničím neomezovaná představivost může volně pracovat a proměňovat to, co je obklopuje, ve zdroj zábavy. Výzkumy ukázaly, že podpora hravé zvídavosti zlepšuje výsledky učení, zatímco nedostatek hry souvisí s emočními problémy a poruchami chování.
Prostřednictvím představivosti a hry si děti začínají vytvářet obraz o světě, sní, tvoří a experimentují. Učí se, že některé z nejdůležitějších lidských činností děláme prostě pro ně samotné, pro čirou radost, nikoli nutně kvůli praktickému výsledku. Hra také probouzí zájmy a činnosti, které formují charakter a mohou se později stát celoživotní zálibou, nebo dokonce povoláním. Dítě posedlé hrou na rytíře může v dospělosti začít studovat historii, zatímco to, které fascinují kostky Lega, se může vydat cestou techniky. Hra se tak může stát vstupní branou k budoucímu povolání či životnímu zaměření.
Hravost však ve svém životě nepotřebují jen děti. Biologická potřeba hry s věkem jednoduše nezmizí; určitou dávku zábavy potřebujeme všichni. Jak uvádí NIP: „Hra je základním biologickým, psychologickým a sociálním mechanismem, který v průběhu celého života ovlivňuje, jak se učíme, přizpůsobujeme, navazujeme vztahy a prospíváme. […] Pokud hra chybí nebo je dlouhodobě potlačována, výzkumy tento nedostatek spojují s depresí, narušeným sociálním vývojem a obtížemi s regulací emocí a učením.“
Konkrétních přínosů hry pro dospělé je celá řada. Mimo jiné podporuje kreativitu, uvolňuje napětí související se stresem, zlepšuje činnost mozku a prohlubuje vztahy s ostatními.
Greg McKeown ve své knize „Esencialismus: Zaměřte se na to podstatné“ doporučuje dospělým – zejména těm, kteří jsou pracovně vytížení – aby si pravidelně vyhrazovali čas na hru. K tomu je však třeba opustit představu, že hraní je něco bezvýznamného, kterou si často osvojujeme při přechodu z dětství do dospělosti.
Proč McKeown na hře tolik trvá? Jedním z důvodů je to, že nám pomáhá přemýšlet novými způsoby, což může usnadnit řešení problémů a přispět k úspěchu prakticky v jakékoli činnosti. McKeown popisuje studii medvědů grizzly, podle níž jedinci, kteří si nejvíce hráli, zpravidla žili nejdéle, protože hra je připravovala na tvořivé myšlení a řešení problémů. Totéž platí i pro nás.
Jak McKeown píše: „Hra rozšiřuje naši mysl způsobem, který nám umožňuje zkoumat: nechat klíčit nové myšlenky nebo vidět ty staré v novém světle. Díky ní jsme zvídavější, vnímavější k novému a více zapojení.“
Hra umožňuje lidem každého věku osvojovat si nové dovednosti a zároveň podporuje experimentování a celoživotní zvídavost. (AleksandarNakic / Getty Images)
Za hranicemi dětského pískoviště: Jak rozvíjet hravost i v dospělosti
Aristoteles proslul výrokem, že „pracujeme, abychom měli volný čas“. Hra a volný čas jsou sice poněkud odlišné kategorie, ale souvisejí spolu, protože obojí lze chápat jako smysl práce, nikoli jen jako přestávku od ní. Aristoteles tím říká, že ty nejdůležitější a nejvíce lidské činnosti – například rozjímání o pravdě, vztahy s druhými nebo vnímání krásy – nejsou přímo spojeny s praktickými požadavky práce. Pracujeme proto, abychom měli možnost věnovat se právě těmto osvobozujícím a lidsky naplňujícím činnostem. Hra je sice méně vážná než to, co Aristoteles označoval za „volný čas“, přesto nám připomíná, že život není jen o příchodech do práce, odchodech z ní a následném zhroucení na pohovku.
Při hře se často dostáváme do takzvaného stavu plynutí neboli flow, kdy přestáváme vnímat čas a praktické starosti, obavy i cíle ustupují do pozadí. Jsme zkrátka – podobně jako dítě – naplno živí.
Zvláštní pozornost si zaslouží také společenský rozměr hry. Společné interaktivní a odlehčené aktivity dávají rodině nebo skupině přátel něco, co mohou sdílet. Právě díky vzájemnému zapojení se při hře vztahy upevňují mnohem snáze než při společném sledování obrazovky – nebo, což je pravděpodobnější, každý své vlastní.
Jak by to mohlo vypadat v praxi? Můžete například uspořádat herní večer s rodinou či přáteli; netrávit čas jen sledováním dětí nebo vnoučat, ale skutečně si s nimi hrát; vrátit se ke sportu, kterému jste se věnovali v mládí, nebo začít s novým; vyhradit si čas jen na to, abyste byli s někým, koho máte rádi, bez naplánovaného programu, a nechat se překvapit, co spolu vymyslíte; zkusit nový koníček nebo ruční práci; hrát na hudební nástroj či poslouchat hudbu; vyrazit do přírody; vyprávět si příběhy a společně se smát.
Hra je světem rozmarných a zdánlivě nepotřebných činností, které se však nakonec ukazují jako velmi potřebné pro naši duševní pohodu. Schopnost užívat si některé věci prostě pro ně samotné a prostřednictvím radostných činností naplno prožívat vlastní existenci zůstává důležitá po celý život.
–ete–
-etcz-
Comments