Bitva u Moháče v roce 1526. Obraz namaloval maďarský malíř Bertalan Székely v roce 1866. (Volné dílo)
Dne 29. srpna 1526 se na rovině jižně od uherského města Moháč střetla armáda osmanského sultána Süleymana I. s vojskem českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského. Bitva trvala poměrně krátce, její následky však ovlivnily politické uspořádání střední Evropy na několik dalších staletí.
Uherské vojsko bylo rozdrceno, velká část jeho velitelů zahynula a dvacetiletý král Ludvík při ústupu přišel o život. Jeho smrtí vymřela česko-uherská větev Jagellonců a otevřela se cesta k nástupu Habsburků na český trůn.
Osmanská armáda postupovala podél Dunaje
Uherské království se s osmanským tlakem potýkalo již od konce 14. století. Jeho jižní hranici chránila soustava pevností, jejíž udržování vyžadovalo značné finanční prostředky i stálé vojenské posádky. Situace se podstatně zhoršila roku 1521, kdy Süleyman I. dobyl Bělehrad, jednu z nejdůležitějších opor uherské obrany na Dunaji. Osmanské armádě se tím otevřela cesta hlouběji do země.
Süleyman zahájil nové tažení na jaře 1526. Jeho vojsko postupovalo z Konstantinopole přes Balkán a podél Dunaje směrem k centru Uherského království. V červenci padl Petrovaradín a další pohraniční pevnosti. Ludvík Jagellonský mezitím vyhlásil zemskou hotovost a žádal o pomoc jednotlivé části své personální unie i zahraniční spojence. Shromažďování vojska však probíhalo pomalu a král neměl k dispozici dostatek peněz na dlouhodobé vydržování žoldnéřů.
Uherská armáda nebyla zdaleka národnostně jednotná. Vedle uherských oddílů v ní bojovali také Chorvati, Češi, Němci, Poláci a příslušníci dalších zemí. U Moháče se shromáždilo přibližně 29 000 až 32 000 mužů na straně Uherska. Proti nim stálo osmanské vojsko, které mohlo včetně pomocných jednotek čítat kolem 80 000 vojáků. Disponovalo propracovanějším zásobováním, početným dělostřelectvem, zkušenými janičáři a jednotkami sipáhijské jízdy.
Hlavní uherské vojsko se rozhodlo postavit Osmanům u Moháče, přestože k němu dosud nedorazily všechny očekávané posily. Sedmihradské oddíly Jana Zápolského i chorvatské jednotky Kryštofa Frankopana zůstávaly příliš daleko, než aby mohly do střetu včas zasáhnout. Královská armáda se potřebovala pokusit zastavit nepřítele dříve, než by mohl pokračovat k Budínu, a její velitelé si uvědomovali, že s přibývajícím časem může osmanská převaha dále růst.
Krátký útok skončil zhroucením vojska
Vrchní velení uherské armády převzal kaločský arcibiskup Pál Tomori, zkušený bojovník proti Osmanům. Jeho plán vycházel z rychlého útoku těžké jízdy, která měla protivníka rozvrátit dříve, než stihne dokončit rozvinutí svých sil. Uherské jednotky byly sestaveny do několika linií; ve středu se nacházela pěchota a dělostřelectvo, zatímco na křídlech stála jízda. Král se svým doprovodem zůstal ve druhém sledu.
Střet začal v pozdním odpoledni 29. srpna. První nápor uherské jízdy zřejmě dosáhl dílčího úspěchu a zatlačil některé osmanské oddíly. Útočníci však nedokázali narušit celé nepřátelské postavení. Postupně se dostali do prostoru, v němž čelili soustředěné palbě janičářů a osmanského dělostřelectva. Další osmanské jednotky zároveň ohrožovaly jejich boky. Po zastavení prvního útoku ztratily jednotlivé části křesťanského vojska vzájemné spojení a jejich sestava se začala rozpadat.
Bitva u Moháče. Obraz podrobně zachycuje maďarskou vozovou hradbu, křesťanskou pěchotu, těžkou jízdu, dělostřelectvo a srbské husary. Obraz namaloval rakouský umělec Johann Schreier kolem roku 1555. (Volné dílo)
Přesná rekonstrukce boje zůstává předmětem odborných sporů. Historici vycházejí především ze zprávy královského kancléře a přímého účastníka Štěpána Brodariče, osmanských záznamů a výsledků archeologického výzkumu. Nejasnosti panují dokonce i kolem umístění hlavního bojiště. Současný výzkum porovnává písemné prameny s podobou někdejší krajiny, průběhem vodních toků a rozložením nalezených projektilů. Jisté je, že se uherský odpor během krátkého odpoledne zhroutil. Část vojáků zahynula přímo v boji, další při útěku v podmáčené krajině a vodních tocích. Mezi mrtvými byli významní šlechtici, církevní hodnostáři i oba hlavní velitelé Pál Tomori a Jiří Zápolský.
Konec dynastie
Král Ludvík se po porážce pokusil opustit bojiště. Podle tradičního výkladu při útěku spadl z koně poblíž potoka Csele a utopil se, patrně zatížený zbrojí. Jeho tělo bylo nalezeno až s odstupem několika týdnů. Přesný průběh královy smrti však nelze rekonstruovat s úplnou jistotou. Jednotlivé zprávy vznikaly za rozdílných okolností a pozdější vyobrazení Ludvíkova pádu často více odpovídala potřebám doby.
Nalezení padlého Ludvíka Jagellonského. Obraz namaloval maďarský malíř Bertalan Székely v roce 1860. (Volné dílo)
Smrt dvacetiletého panovníka měla větší politický význam než samotné zničení části uherské armády. Ludvík neměl potomka, a jeho úmrtím tak skončila vláda Jagellonců v českých zemích a Uhrách. Nárok na oba trůny vznesl rakouský arcikníže Ferdinand Habsburský, manžel Ludvíkovy sestry Anny Jagellonské. Opíral se o rodinné dohody uzavřené mezi Jagellonci a Habsburky, především o vídeňská ujednání z roku 1515.
V českých zemích však stavové považovali trůn za volitelný. Ferdinand proto nemohl vystupovat pouze jako automatický dědic své manželky. Po jednáních byl 23. října 1526 zvolen českým králem a v únoru následujícího roku korunován. Moháč se tím stala zásadním mezníkem rovněž pro české dějiny, když zahájila bezmála čtyři staletí vlády habsburské dynastie. Význam bitvy pro české země připomíná také odborný projekt věnovaný vídeňskému kongresu roku 1515, který zdůrazňuje účast českých vojáků i následnou dynastickou změnu.
V Uhrách část šlechty zvolila králem Jana Zápolského, zatímco druhá skupina podpořila Ferdinanda Habsburského. Země se propadla do občanské války, v níž oba panovníci hledali zahraniční oporu. Zápolský se nakonec spojil se Süleymanem, zatímco Ferdinand čerpal podporu z habsburských držav.
Zkáza Uher nebyla dílem jediného dne
Samotná porážka u Moháče nebyla důvodem zániku samostatného Uherského království, byť k němu výrazně přispěla. Teprve vývoj mezi lety 1526 a 1541 vedl k dlouhodobému rozdělení země. Její střední část ovládli Osmané, západní a severní oblasti připadly habsburským panovníkům a na východě vznikl útvar spojený s vládou Zápolských, z něhož se postupně vyvinulo Sedmihradské knížectví.
Bitva současně přesunula těžiště habsbursko-osmanského soupeření do střední Evropy. Roku 1529 oblehl Süleyman Vídeň a v dalších desetiletích se uherské území proměnilo v prostor opakovaných tažení, obléhání a pohraničních střetů. Obrana proti Osmanům zatěžovala rovněž finance a vojenské zdroje českých zemí i širší křesťanské Evropy.
Pětisté výročí doprovází také nový archeologický a antropologický výzkum. U památníku poblíž obce Sátorhely se nachází pět hromadných hrobů, které byly částečně odkryty v letech 1960 a 1976. Nové práce začaly před výročím zkoumat ostatky moderními metodami. Starší hypotéza předpokládala, že v hrobech leží především obránci tábora nebo zajatci popravení po bitvě. Studie zveřejněná v roce 2025 však na základě historických, archeologických a antropologických poznatků dospěla k závěru, že šlo spíše o mnohonárodnostní skupinu bojovníků padlých přímo ve střetu. Ostatky zkoumané ve dvou hromadných hrobech mají být při výročí 29. srpna 2026 znovu pohřbeny v kryptě budované kaple.
-etcz-
Comments