Největší zkouškou pokory je připustit si, že nikdo není dost silný na to, aby ovládl absolutní moc. Frodo Pytlík (Elijah Wood) hledí na Prsten moci ve filmu Pán prstenů: Společenstvo Prstenu. (New Line Cinema)
Tolkienovo mistrovské dílo ukazuje, jak nám pokora, přátelství a milost mohou nabídnout skutečnou naději i v našem vlastním světě.
Některé knihy jsou skvělé na jedno přečtení. Upoutají vás a nepustí. Jiné působí nenápadněji, zato mnohem déle. Vracíme se k nim jako k oblíbeným vzpomínkám a těší nás jejich důvěrná známost. Pro mě patří Pán prstenů právě do této druhé skupiny.
Vím, že nejsem sama, když říkám, že Tolkienova trilogie byla natolik výraznou součástí mého dětství, že se sama stala jednou z krásných vzpomínek. Ještě víc je však nevyčerpatelným pramenem krásy, který nikdy nezklame. Pokaždé, když ji čtu znovu, vystoupí do popředí něco nového a mé myšlenky se k tomu vracejí. Tyto hluboké a nadčasové knihy obsahují množství témat, která jsou nejen krásná, ale také praktická a dodnes inspirují čtenáře po celém světě.
J. R. R. Tolkien kolem roku 1925. Poté, co byl svědkem hrůzného ničení první světové války, záměrně vytvořil epos, v němž svět nezachraňují stroje ani váleční vůdci, ale ctnosti pokory, věrného přátelství a Boží milosti. (Volné dílo)
Hobití pokora
Od samého začátku se dozvídáme, že hobiti si hledí svého. Nechtějí mít nic společného s okolním světem ani s problémy „velkých lidí“ a nejraději by byli ponecháni na pokoji. Protože netouží ovládat přírodu ani manipulovat jeden druhým, mají k půdě velmi přirozený vztah, minimální správu a decentralizované společenství.
Na jedné straně může jejich uzavřenost přerůst v sobectví – a právě to je překážka, kterou musejí hobiti překonat. Elf Gildor je už na začátku varuje: „Není to jen váš Kraj… Můžete se před světem ohradit, ale nemůžete zabránit světu, aby pronikl k vám.“ To, na čem hobitům záleží nejvíce, mohou ztratit, pokud nedokážou překročit vlastní hranice a zapojit se do dění ve Středozemi.
Je-li však tento postoj v rovnováze, právě díky němu jsou hobiti vůči Prstenu tak odolní. Pro Tolkiena představuje Prsten „vůli k moci“. Tento pojem, spojený s německým filozofem 19. století Friedrichem Nietzschem, se vztahuje k sebeprosazení – k podřízení čehokoli a kohokoli vlastní vůli. Živí touhu po kontrole a manipulaci a úzce souvisí s egoismem. Tolkien nepovažoval moc samu o sobě za dobrou či špatnou. Věřil však, že pokud se o ni člověk cílevědomě uchází, moc narušuje jeho záměry a zasévá mezi lidi rozkol.
Hobiti jsou pokorní a umějí se radovat z drobných požitků prostého života. Zatímco oni jsou hluboce spokojeni s tím, co mají, a netouží neustále po něčem dalším, vůle k moci říká, že nikdy není dost – a je ochotna obětovat všechny ostatní ve prospěch sebe sama.
Frodo dělá pravý opak. Když se nabídne, že odnese Prsten do Mordoru, nejde jen o vznešené gesto. Dobrovolně na sebe bere něco, co se rovná rozsudku smrti. Obětuje se, aby zachránil Kraj a ostatní hobity. A sílu k tomu nachází právě proto, že o moc nestojí a miluje svůj domov.
Hobiti jsou rozporuplná stvoření. Musejí překonat svou uzavřenost, zároveň je však právě láska k domovu a touha po něm činí tak odolnými. Není to síla, inteligence ani vojenské schopnosti, co jim dává vytrvalost tváří v tvář zlu a odvahu bojovat za dobro. Jsou to zahrady, přátelé a dobrý tabák do dýmky.
Pán prstenů 6. (Mark Pokorny / Warner Bros. Pictures)
Vykupitelská síla smíchu
Celou trilogií – a také Tolkienovým vlastním životem – se vine důraz na přátelství a smích. Tolkien věřil, že nejsilnějším protijedem proti zlu je láska, i když v pochmurném světě může působit abstraktně a bezvýznamně.
Přátelství pro něj nebylo pouhou útěchou v tomto slzavém údolí, ale naprostou nutností, chceme-li překonávat zlo v životě. V Pánu prstenů: Společenstvu Prstenu to vidíme znovu a znovu – láska mezi členy Společenstva tvoří protiklad k Prstenu. Zatímco vůle k moci manipuluje, láska mezi přáteli se obětuje. Zatímco vůle k moci ovládá, smích moc zla rozkládá a zahání.
Když Frodo na Radě prohlásí: „Vezmu Prsten… i když neznám cestu,“ není to jen žádost o navigaci. Chápe, že zlu nelze čelit osamoceně, a žádá o pomoc přátel. Ani když o tom po Boromirově zradě začne pochybovat, Samova tvrdohlavá věrnost jeho pochyby zažene. A znovu a znovu vidíme, že právě Samovo nepřetržité přátelství udržuje ve Frodovi naději a vytrvalost.
Přátelství poskytuje hlubokou citovou oporu, ale stejně často jeho smích a lehkost porážejí vůli k moci. Mou nejoblíbenější scénou v tomto ohledu je pasáž z Dvou věží, kdy Sam s Frodem žertují o tom, že se jednou stanou slavnými hrdiny a budou ostatním hobitům vyprávět o svých neuvěřitelných dobrodružstvích.
Okřídlený Prstenový přízrak zahnal bezmocného Froda do úzkých ve filmu Pán prstenů: Dvě věže. Tento děsivý okamžik odráží téma pokory – Frodo přežije díky Samovu přátelství a milosti nečekané záchrany. (New Line Cinema)
Frodo se rozesměje „dlouhým, jasným smíchem přímo od srdce. Takový zvuk v těch místech nezazněl od chvíle, kdy Sauron přišel do Středozemě. Samovi se náhle zdálo, jako by všechny kameny naslouchaly a vysoké skály se nad nimi skláněly. Frodo si jich však nevšímal; znovu se rozesmál.“
Jejich smích rozptyluje dusivý účinek zla, přináší úlevu a obnovuje naději. Zvlášť dojemné mi to připadá ve světle Tolkienova vlastního života. Stejně jako zbytek své generace nesl následky traumat a rozčarování z první světové války a znepokojovala ho také rychlá industrializace venkovské Anglie.
V temnotě svého světa nacházel útěchu a sílu ve vyprávění a poslouchání příběhů s přáteli ze svého literárního kroužku Inklings. Stejně jako smích vrací Samovi a Frodovi vědomí toho, kým jsou, a připomíná jim lásku k domovu, pomáhal i Tolkienovi a jeho přátelům – C. S. Lewisovi, Charlesi Williamsovi a dalším –, když společně sedávali v hospodě a psali fantasy.
Pomoc milosti
Méně známým tématem Tolkienova díla je úloha Prozřetelnosti. Vidíme ji například na Větrově v Pánu prstenů: Společenstvu Prstenu, když Nazgûlové obklíčí hobity.
Až do té chvíle byly zlo a nebezpečí především fyzické. Prstenové přízraky však tentokrát nepoužívají hrubou sílu, nýbrž hrůzu, aby hobity přemohly a rozdělily. Jakmile se Frodo ocitne oddělený od ostatních, podlehne pokušení a nasadí si Prsten. Poté klesne k zemi a vykřikne: „Elbereth Gilthoniel“, než jednoho z jezdců bodne do nohy. Přízrak mu ránu oplatí.
Frodo zde vzývá prastaré Valar a žádá duchovní pomoc proti duchovnímu zlu. Pomoc skutečně přichází, a jak Tolkien o Frodovi píše, „slyšel sám sebe vykřiknout“. Stejně jako milost nevychází pouze z nás samotných, ale zároveň nepůsobí proti naší vůli, je Frodovi poskytnuta i tato nadpřirozená pomoc.
Podobný jazyk se objevuje znovu, když Frodo přijímá Prsten, „jako by stejný hlas používala nějaká jiná vůle“, a také mnohokrát ve chvílích, kdy bojuje s jeho pokušením. Když poprvé pocítí, že ho Sauron při nasazeném Prstenu aktivně hledá, propadne zoufalství a slyší hlas, který mu říká, aby se vzdal. Teprve díky působení jiné síly uvnitř něj – „ani Hlasu, ani Oka“ – si znovu uvědomí sám sebe a Prsten sundá.
Toto téma nejen zachycuje mocnou skutečnost milosti a nenápadný způsob, jakým zdokonaluje přirozenost, ale také nám připomíná existenci nadpřirozena. Zároveň prohlubuje svět, který Tolkien tak mistrně vytvořil. Odkazuje k mytologii Středozemě a dodává tomuto fantasy světu živý pocit dějin a času.
Současně však vyjadřuje krásnou a povzbudivou pravdu, které sám Tolkien ve svém životě věřil. Bůh nás neponechává pouze našim vlastním silám. Aktivně vstupuje do našich životů, které vede láskyplný záměr.
Tolkien je právem známý pojmem eukatastrofa – náhlým obratem k vítězství ve chvíli, kdy se zdá, že veškerá naděje je ztracena a všechno směřuje ke zkáze. Bez tématu milosti a Prozřetelnosti by však žádná eukatastrofa nebyla.
Gandalf říká: „Ani moudří nedohlédnou všechny konce.“ A to platí právě proto, že svět je tajemstvím, které nelze dokonale vypočítat ani předvídat – světem vedeným Prozřetelností.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste chtěli, abychom se věnovali? Své náměty a připomínky nám můžete zaslat na adresu [email protected].
–ete-
-etcz-
Comments