Komunismus opakovaně sliboval rovnost. V praxi však často namísto sdílené prosperity přinášel soustředění politické moci. (Andreas ***** / Unsplash.com)
Komentář
Každá generace hledá odpovědi. Mladí lidé vždy zpochybňovali status quo, stavěli se kriticky k autoritám a usilovali o lepší budoucnost, než jakou zdědili. Tento impuls je nejen pochopitelný, ale často také nezbytný pro zdravou demokracii. Právě díky němu se společnosti reformují, přicházejí s inovacemi a napravují nespravedlnosti.
Jedna otázka se však na univerzitách, sociálních sítích i v politických debatách objevuje se stále větší naléhavostí: Proč někteří mladí lidé přijímají komunismus nebo otevřeně vyjadřují sympatie k socialistickým a komunistickým myšlenkám navzdory zdrcujícím historickým zkušenostem s komunistickými vládami?
Odpověď si zaslouží víc než slogany nebo politické útoky. Zaslouží si upřímnost, pokoru a historickou perspektivu.
Většinu mladých lidí komunismus nepřitahuje proto, že by toužili po diktatuře nebo politických represích. Přitahují je ideály, jako jsou rovnost, spravedlnost, dostupné bydlení, příležitosti pro všechny a přesvědčení, že nikdo nemá zůstat stranou. Mnozí dospívali v době finančních krizí, rostoucího školného, drtivých studentských dluhů, nedostupného bydlení, stagnujících mezd a prohlubujících se majetkových rozdílů. Vidí, jak miliardáři dále bohatnou, zatímco řada pracujících rodin má problém zaplatit nájem nebo si dovolit zdravotní péči.
Tyto obavy jsou reálné a jejich přehlížení pouze žene mladé lidi ještě více k ideologiím, které slibují dalekosáhlá řešení. Historie nás však učí, že ušlechtilé úmysly a úspěšné výsledky nejsou vždy totéž.
Komunismus opakovaně sliboval rovnost. V praxi však často namísto sdílené prosperity přinášel soustředění politické moci. Sovětský svaz, Maova Čína, Kambodža za Pol Pota, Severní Korea ani další komunistické režimy nespravedlnost neodstranily. Často pouze nahradily jednu formu nerovnosti jinou, v níž stát disponoval obrovskou mocí nad jednotlivci, kontroloval projevy, potlačoval náboženství, omezoval soukromé podnikání, věznil politické odpůrce a v mnoha případech byl odpovědný za nesmírné lidské utrpení.
To nejsou politické argumenty jedné strany. Jsou to historické skutečnosti zdokumentované během desetiletí odborného výzkumu. Proč tedy nacházejí tyto lekce u mladších generací menší odezvu?
Část odpovědi může spočívat v historickém odstupu. Pro mnoho mladých Američanů je dnes studená válka stejně vzdálenou historií, jako byla druhá světová válka pro předchozí generace. Berlínská zeď existuje už jen v učebnicích. Sovětské fronty na chleba, Maova kulturní revoluce a kambodžská vražedná pole nejsou prožitými vzpomínkami, ale historickými kapitolami, které soupeří o pozornost ve věku ovládaném sociálními sítěmi a dvacetisekundovými videoklipy.
Když historie není osobní, ztrácí naléhavost.
Comments