M. Tobias Hall vede v červnu 2018 kurz figurální kresby ve Studio Escalier ve francouzském Argenton-Chateau. (Peter Söderbaum)
Vědecké studie tvrdí, že umění může mít pozitivní vliv na délku našeho života. Tak bohatou oblast lidského myšlení, jakou umění představuje, však nelze tak jednoduše redukovat na jeden měřitelný účinek.
Může nám aktivní kontakt s uměním prodloužit život? Podle nedávné studie zveřejněné v časopise Innovations in Aging zní odpověď jednoznačně „ano“. Studie publikovaná v květnu 2026 tvrdí, že přináší „první důkaz, že zapojení do uměleckých a kulturních aktivit souvisí s pomalejším tempem biologického stárnutí“, a navrhuje, aby se umění a kulturní aktivity s ohledem na stárnutí populace promítly také do politiky veřejného zdraví.
Není to typ článku, po kterém bych obvykle sáhl ve volném čase. Tentokrát jsem to však udělal kvůli novinovému textu určenému běžnému čtenáři, který ve mně vzbudil zájem: článku Petera Tennanta „Creative Living“. Tennant, který sám sebe označuje za vědce, se na výše zmíněnou studii odvolává, její závěry však z několika důvodů odmítá. Zaprvé podle něj nejsou data ani zdaleka dostatečně přesvědčivá, aby takový závěr umožňovala. Zadruhé je třeba mnohem více zohlednit životní styl, majetkové poměry a množství volného času zkoumané populace. A konečně je nutné zjistit, zda vůbec není právě dobrý zdravotní stav tím, co člověku umožňuje věnovat se umění.
Tennant sice připouští, že kontakt s uměním může snižovat stres, což zdraví prospívá, zároveň však tvrdí, že při udržování a případném prodlužování života hrají výživa a pohyb mnohem větší roli než kulturní aktivity.
Tennant může mít pravdu, ale já jsem se nikdy nevěnoval umění proto, abych předešel cukrovce nebo si dal kardiotrénink. Tennantova otázka – „Zpomaluje kontakt s uměním stárnutí?“ – podle mě míjí podstatu. Je příliš pevně ukotvená v přírodních vědách, příliš závislá na výsledcích, kterým chybí jemnost a nuance, a příliš zaměřená na oddalování nevyhnutelného u jednotlivců bez širšího společenského přesahu. Stručně řečeno, hledání odpovědi na Tennantovu otázku je chladnou, vypočítavou cestou k něčemu, co je vlastně samozřejmé.
Jaká otázka by tedy byla lepší? Dovolím si navrhnout: „Obohacuje a posiluje kontakt s uměním duši?“ Odpověď bychom pak neměli hledat v lékařských či gerontologických časopisech, ale spíše u filozofů nebo samotných umělců.
Budovu Maďarské státní opery zdobí množství soch významných skladatelů a hudebníků – osobností, které prostřednictvím krásy pomáhaly posilovat lidskou duši. (Mitzo / Shutterstock)
Víra stará jako lidstvo samo
Starověké kultury, včetně egyptské, čínské a hebrejské, odedávna uznávaly existenci duše jako způsob, jak vysvětlit životní sílu přítomnou v každém člověku. Aristotelův spis O duši (De Anima) definuje duši (psyché) jako činnou podstatu živého těla, která je od tohoto těla neoddělitelná.
Když pomineme samotné přijetí existence duše, vede nás duše také k dobru? Aristoteles věřil, že lidské naplnění a ctnost představují nejvyšší dobro a že jich lze dosáhnout aktivním uplatňováním rozumové duše, která je člověku vlastní. Platón považoval duši za pravou podstatu člověka. Na rozdíl od Aristotela věřil, že existovala už před narozením a přežívá smrt těla. Podobně jako Aristoteles však i Platón chápal duši jako zdroj dobra, přičemž tohoto vyššího poslání mohla dosáhnout pouze rozumová duše. Významný římský filozof Plótínos se domníval, že lidská duše má směřovat pryč od hmotného světa ke svému konečnému cíli: k „Jednomu“, které je základem veškeré skutečnosti a zdrojem dobra.
Busta Aristotela (384–322 př. n. l.), jednoho z raných řeckých filozofů a vědců. (Hulton Archive / Getty Images)
Řecké a římské představy o duši výrazně ovlivnily rané křesťanské myslitele. Svatý Augustin věřil, že duše je ze své podstaty dobrá právě proto, že ji stvořil Bůh, zdroj všeho dobra. Podobně svatý Tomáš Akvinský chápal základní dobrotu duše jako projev božského.
Od antiky přes rané křesťanské myslitele přetrvávalo silné přesvědčení o existenci duše a o tom, že je projevem dobra. Pojem duše zůstává předmětem diskusí dodnes a někteří moderní teoretici její existenci zcela odmítají. Víra v duši je však ve světě stále velmi rozšířená. Globální průzkum Pew Research Center z let 2024–2025 ukázal, že víra v duši nebo něco, co se jí podobá – například v posmrtný život – je mezi lidmi velmi častá.
S tímto vědomím a s přiznaným vlastním přesvědčením, že duše existuje, se ptám: Jak lze pojem duše vztáhnout k umění? Nemělo by být umění zdrojem dobra, krásy a pravdy? Může probouzet životní sílu, posilovat náš vrozený smysl pro ctnost a umožňovat nám zahlédnout něco posvátného? Podle velkých umělců západní tradice zní odpověď „ano“.
Stejně jako filozofové se ani umělci neshodují v tom, co přesně duše je, uznávají však její existenci a mimořádnou sílu. Goethe hovořil o vytváření „krásnějšího lidství“, k němuž lze dospět prostřednictvím setkávání s uměním. Konkrétně napsal, že člověk by měl „každý den svého života slyšet trochu hudby, přečíst trochu poezie a podívat se na krásný obraz, aby světské starosti nevymazaly cit pro krásu, který Bůh vložil do lidské duše“.
Shakespearův Sonet 146 oslovuje duši přímo a vybízí ji, aby se soustředila na vnitřní, nikoli vnější hodnoty. Miltonův Ztracený ráj je meditací nad vývojem duše po pádu člověka. William Blake v řadě svých děl naznačuje, že duše je samotnou podstatou lidské existence a zdrojem představivosti, z níž následně vzniká umění.
Potrava pro duši
Pokud přijmeme, že umění čerpá svou sílu z duše svého tvůrce, dokáže zároveň obohacovat duše těch, kdo je vnímají?
Moje odpověď zní ano a při jejím hledání se znovu obracím k Plótínovi. Pokud si duše představujeme jako neviditelné, tiché entity oddělené od našich těl, které se vznášejí vzduchem a putují od člověka k člověku, pak jsme podstatu minuli. Plótínos, filozof, který se myšlenkou kontaktu „duše s duší“ zabýval snad nejhlouběji, tvrdil, že duše spolu přirozeně souvisejí, protože na vyšší úrovni bytí existují jednotně.
Když se lidé setkávají, setkávají se také jejich duše. (Maskot / Getty Images)
Stručně řečeno, duše spolu vlastně ani nemusí navazovat kontakt, protože už tvoří jednotu. Tato společná přítomnost je podle Plótína uzpůsobuje k rozpoznání pravdy, dobra a krásy – tedy právě toho, co v umění hledáme. Pokud má Plótínos pravdu, pak umění vycházející z duše umělce a zobrazující pravdu, dobro a krásu vytváří v jiných duších hlubší stav rozpoznání. Nemá to nic společného s pohybem, vzdáleností ani fyzickým kontaktem. Jde spíše o opětovné sladění s metafyzickou rovinou, kterou vnímáme jako něco vlastnímu bytí příbuzného. Pro Plótína je nejvyšším příkladem tohoto spojení láska.
Poslední otázka tedy zní: má toto vyživování duše také schopnost prodlužovat život? Na to se odpovídá obtížně. Existuje mnoho důkazů, že meditace a snižování stresu přinášejí fyziologické přínosy, které mohou život prodloužit. Samotná duše však není chápána jako biologická entita, a proto ji nelze měřit stejným způsobem jako srdeční frekvenci nebo kapacitu plic. Pro některé je navíc duše nesmrtelná, a žádné prodlužování života tedy nepotřebuje.
Nejlepší je podle mě k této otázce přistupovat s vědomím, že bez ohledu na věk či zdravotní stav potřebuje naše duše stále něco, co ji obohacuje. A když se setkáme s uměním, které podporuje dobro, krásu a pravdu, můžeme pocítit téměř nepopsatelný stav vnitřní pohody – a ten pro nás může být nakonec prospěšnější než tříkilometrový běh nebo talíř zeleniny.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury bychom se podle vás měli věnovat? Náměty nebo zpětnou vazbu nám můžete poslat na adresu [email protected].
–ete–
-etcz-
Comments