Detail obrazu „Madona s vřetenem (Lansdownská madona)“, kolem roku 1501, Leonardo da Vinci. Olejomalba přenesená z ořechové desky. Metropolitní muzeum umění, New York. Volné dílo
Záhadný Leonardův obraz byl letos na jaře bez většího rozruchu dlouhodobě zapůjčen Metropolitnímu muzeu umění v New Yorku.
NEW YORK – Co mají společného 150 milionů let stará fosilie stegosaura, „oficiální vydání“ Ústavy Spojených států z roku 1787 a obraz Leonarda da Vinciho? Všechny tyto poklady jsou v současnosti vystaveny v newyorských muzeích díky velkorysým zápůjčkám jejich majitele, miliardáře a filantropa Kennetha C. Griffina, který zbohatl v odvětví hedgeových fondů.
Tiskové zprávy přitáhly pozornost k dinosaurovi „Apex“, vystavenému v Americkém přírodovědném muzeu, i k historickému zakládajícímu dokumentu prezentovanému na výstavě v South Street Seaport Museum. Leonardova olejomalba „Madona s vřetenem (Lansdownská madona)“ však byla někdy během letošního jara dlouhodobě zapůjčena Metropolitnímu muzeu umění bez větší publicity. Je to jen další záhadná kapitola ve spletité historii tohoto obrazu.
„Madona s vřetenem (Lansdownská madona)“, kolem roku 1501, Leonardo da Vinci, vystavená v Metropolitním muzeu umění na Fifth Avenue v galerii 609. (Michelle Plastriková / Epoch Times)
Majitelé „Lansdownské madony“
Jednou z nejzajímavějších záhad dějin renesančního umění je kompozice „Madony s vřetenem“ a otázka, jak ji Leonardo (1452–1519) zamýšlel a ztvárnil. První zmínka o takovém díle pochází z dopisu z roku 1501, který vlivné mecenášce Isabelle d’Este, markýze z Mantovy, poslal její florentský zástupce.
Leonardo je v něm popsán jako umělec pracující na „Madoně sedící, jako by se chystala příst přízi. Dítě položilo nohu na koš s přízí, uchopilo motovidlo a soustředěně hledí na jeho čtyři ramena, která mají podobu kříže.“ Popisek v Metropolitním muzeu však vysvětluje, že není jasné, zda bylo zmiňované dílo vůbec někdy dokončeno, ani zda šlo skutečně o obraz.
„Portrét Isabelly d’Este“, kolem let 1499–1500, Leonardo da Vinci. Černá a červená křída na papíře; 61 × 46,5 cm. Louvre, Paříž. Volné dílo
Někteří odborníci se domnívají, že „Lansdownskou madonu“ si objednal Florimond Robertet, tajemník francouzského krále Ludvíka XII. Vzhledem k mnoha zvratům v historii umístění a autorství obrazu se však v jeho provenienci opakovaně objevují výrazy „pravděpodobně“ a „možná“. Metropolitní muzeum skutečně uvádí Roberteta jako „pravděpodobně“ prvního majitele.
V roce 1499 vpadla Ludvíkova vojska do Milána a právě tehdy se Robertet mohl setkat s Leonardem, který tam žil. Následujícího roku se umělec vrátil do Florencie, města, kde získal své umělecké vzdělání. „Lansdownská madona“ je datována přibližně do roku 1501.
Bylo identifikováno téměř 40 kopií kompozice „Madony s vřetenem“, které vytvořili Leonardovi následovníci. Za nejkvalitnější verze, obecně připisované Leonardovi a jeho dílně, jsou považovány „Lansdownská madona“ a další verze nazývaná „Buccleuchská madona“. Druhou z nich vlastní vévoda z Buccleuchu, jeden z nejbohatších mužů ve Skotsku, který zdědil proslulou uměleckou sbírku. Obraz je v jeho rodině více než 250 let.
V roce 2003 se „Buccleuchská madona“ dostala do médií z těch nejhorších důvodů – byla ukradena ze zámku Drumlanrig, vévodova sídla v hrabství Dumfriesshire. O čtyři roky později se ji podařilo získat zpět. V současnosti je zapůjčena skotské Národní galerii, která nyní používá název The National.
„Madona s vřetenem (Buccleuchská madona)“, kolem roku 1501, Leonardo da Vinci. Olej na desce; 48,4 × 36,8 cm. The National, Edinburgh. Volné dílo
Leonardových obrazů je už samo o sobě velmi málo – dochovalo se jich nejvýše 20 – a ještě vzácnější jsou ty v soukromých rukou. Za jediné tři práce v této kategorii jsou podle všeho považovány „Salvator Mundi“ (v roce 2017 prodaný v aukční síni Christie’s za 450,3 milionu dolarů), „Buccleuchská madona“ a „Lansdownská madona“. Metropolitní muzeum uvádí, že „Lansdownská madona“ získala své jméno podle jedné z majitelek z 19. století, britské markýzy z Lansdowne.
Kompozice „Madony s vřetenem“
„Busta Madony“, kolem roku 1500, Leonardo da Vinci. Kovová tužka a červená křída na světle červeně připraveném papíře; 22,2 × 16,2 cm. Royal Collection Trust. Volné dílo
Leonardo při tvorbě obrazu nejprve rozpracovával kompozici v kresbě. Dílo „Busta Madony“, vytvořené kolem roku 1500 kovovou tužkou a červenou křídou a uchovávané v Royal Collection Trust, je studií poprsí Panny Marie pro kompozici „Madony s vřetenem“. Při práci na olejomalbě Leonardo následně upravil jak postoj postavy, tak drapérii.
„Madona s vřetenem (Lansdownská madona)“, kolem roku 1501, Leonardo da Vinci. Olejomalba přenesená z ořechové desky; 49,5 × 37,1 cm. Metropolitní muzeum umění, New York. Volné dílo
V popředí „Lansdownské madony“ sedí Panna Maria na skalnatém výběžku. S něžným, ale úzkostným výrazem přidržuje neposedného Ježíška, který si hraje s motovidlem – nástrojem používaným k navíjení spředené vlny do přadena. Leonardovým dílem se opakovaně prolíná snaha využívat postoje a výrazy tváře k zachycení vnitřního rozpoložení a duše postavy.
Kristus hledí na svůj ukazováček, který spočívá v místě, kde se kříží dvě dřevěná ramena nástroje. Motovidlo ve tvaru kříže předznamenává ukřižování. Další odkaz může směřovat k Moirám, bohyním osudu, které jsou v klasické mytologii zobrazovány jako přadleny.
Motovidlo společnosti Clemes & Clemes, Inc., určené k navinutí přadena o obvodu dvou yardů (přibližně 1,8 metru). Volné dílo
Pozadí obrazu zachycuje rozlehlou vzdálenou krajinu ve stylu známém i z dalších Leonardových maleb. Významný badatel zabývající se Leonardovým dílem Martin Kemp, emeritní profesor dějin umění na Oxfordské univerzitě, upozorňuje, že most ve středním plánu je téměř dvojníkem mostu na „Moně Lise“. „Lansdownská madona“ byla během své historie připisována různým autorům – od Leonardovy dílny až po některého z jeho následovníků. Když se naposledy veřejně dražila v roce 1972, byla prodána jako dílo méně ceněného italského renesančního malíře Giovanniho Antonia Bazziho, známého jako Il Sodoma.
„Lansdownská madona“ a „Buccleuchská madona“ vypadají na první pohled podobně, nejsou však totožné. Každá má jiné pasáže vyznačující se mimořádnou malířskou kvalitou, což může odrážet míru Leonardova osobního podílu na jejich vzniku. Kemp se určitou dobu domníval, že „Lansdownská madona“ byla v dílně dokončena později než „Buccleuchská madona“ a že Leonardův vlastní malířský zásah byl u ní omezenější. Další technický průzkum ho však přesvědčil, že Leonardo aktivně pracoval na obou obrazech současně. Oba by tedy byly skutečnými originály.
Kemp se domnívá, že jeden obraz byl určen francouzskému králi a druhý některému z členů jeho dvora. Griffinův obraz i skotskou verzi připisuje Leonardovi společně s jeho dílnou. Taková spolupráce v rámci malířské dílny byla v období renesance běžnou praxí.
Leonardo patří k nejslavnějším umělcům světa, přesto je pouze jediný jeho obraz součástí stálé muzejní sbírky na americkém kontinentu. Jde o portrét „Ginevra de’ Benci“, který se nachází v Národní galerii umění ve Washingtonu. Griffinova současná zápůjčka „Madony s vřetenem (Lansdownské madony)“ Metropolitnímu muzeu tak veřejnosti nabízí další mimořádnou příležitost spatřit na vlastní oči jedno z Leonardových poetických a dojemných děl.
„Ginevra de’ Benci [avers]“, kolem let 1474–1478, Leonardo da Vinci. Olej na desce; 38,1 × 37 cm. Národní galerie umění, Washington. Volné dílo
O jakých tématech z oblasti umění a kultury byste si chtěli přečíst? Své náměty a připomínky nám můžete posílat na adresu [email protected].
–ete–
-etcz-
Comentarios