Přístavní město Halifax těsně před explozí. (Volné dílo)
Když se krátce před devátou hodinou ráno 6. prosince 1917 v přístavu kanadského Halifaxu srazily dvě nákladní lodě, samotná kolize nebyla nijak mimořádně prudká. Jedno z plavidel však převáželo tisíce tun výbušnin určených pro bojiště první světové války. Poškozená loď začala hořet a přibližně o dvacet minut později explodovala. Síla detonace odpovídala podle současných odhadů přibližně 2,9 kilotuny TNT a podle některých zdrojů se jedná o největší člověkem způsobenou explozi před nástupem atomových zbraní.
Výbuch zničil podstatnou část severního Halifaxu a těžce zasáhl také Dartmouth na protějším břehu přístavu. Přibližně 9 000 lidí utrpělo zranění, tisíce obyvatel přišly o domov a počet zemřelých se dnes odhaduje kolem 2 000.
Přístav ve službách první světové války
Halifax měl díky své poloze na atlantickém pobřeží mimořádný vojenský význam. Jeho rozsáhlý přírodní přístav sloužil během první světové války jako shromaždiště lodních konvojů mířících přes Atlantik. Procházeli jím vojáci, potraviny, vojenský materiál i munice. Námořní provoz, který byl za míru zvládnutelný, získal po roce 1914 zcela jiné rozměry. Halifax se stal jedním z důležitých logistických uzlů severoamerického zapojení do války.
Francouzská nákladní loď Mont-Blanc připlula 5. prosince 1917 z New Yorku. Měla pokračovat do Francie a její náklad tvořila kyselina pikrová, TNT, střelná bavlna (nitrocelulóza) a sudy s vysoce hořlavým benzolem. Celkově šlo o několik tisíc tun výbušného a hořlavého materiálu. Do Halifaxu však loď dorazila příliš pozdě. Vstup do vnitřní části přístavu byl přes noc uzavřen protiponorkovými sítěmi, a loď proto musela čekat do následujícího rána. Jejím cílem byl Bedford Basin, rozsáhlá vnitřní část přístavu, kde se sestavovaly konvoje.
Opačným směrem se ráno pohybovala norská loď Imo. Ta byla pronajata Komisí pro pomoc Belgii a měla zamířit do New Yorku pro humanitární náklad určený obyvatelstvu okupované Belgie. Odjezd se zdržel kvůli pozdnímu doplnění uhlí, takže také Imo vyplouvala až 6. prosince. Obě plavidla se tak dostala proti sobě do úzké části přístavu označované jako Narrows.
Loď SS Imo se po výbuchu ocitla na mělčině na straně přístavu u Dartmouthu. (Volné dílo)
Je to jen škrábnutí
Navigační situaci komplikoval hustý provoz a předchozí manévry dalších lodí. Imo se ocitla na nevhodné straně plavební dráhy. Když její posádka spatřila připlouvající Mont-Blanc, začalo mezi oběma loděmi vyjednávání pomocí zvukových signálů o způsobu, jakým se minou. Ani jeden z manévrů nakonec nedokázal kolizi zabránit.
Kolem 8.45 narazila příď Ima do pravého boku francouzské lodi. Samotná srážka proběhla při relativně malé rychlosti a bez nebezpečného nákladu by pravděpodobně skončila jako běžná námořní nehoda. Náraz však poškodil sudy s benzolem uložené na Mont-Blancu. Hořlavá kapalina se rozlila a její výpary následně vzplanuly, pravděpodobně od jisker vzniklých při vzájemném pohybu kovových částí obou lodí.
Posádka Mont-Blancu si uvědomovala, co bude následovat. Kapitán Aimé Le Médec nařídil loď opustit a námořníci zamířili v záchranných člunech k dartmouthskému břehu. Hořící Mont-Blanc mezitím bez kontroly plul směrem k halifaxskému přístavišti Pier 6.
Lidé se shromažďovali v ulicích a další sledovali hořící loď z oken domů, kanceláří a škol. Informace o jejím skutečném nákladu nebyla veřejně známa. Hasiči a posádky okolních lodí se navíc pokoušeli požár dostat pod kontrolu.
Jedním z lidí, kteří o hrozícím nebezpečí věděli, byl železniční dispečer Vincent Coleman. Dochované prameny potvrzují, že zpráva, kterou před explozí rozeslal jako varování po železniční síti, přispěla k rychlé mobilizaci a vyslání záchranných vlaků. Sám Coleman však při výbuchu zemřel.
Halifax srovnán se zemí
V 9 hodin, 4 minuty a přibližně 35 sekund dosáhl požár výbušného nákladu. Mont-Blanc explodoval. Loď byla prakticky rozmetána a tlaková vlna zasáhla oba břehy přístavu. Odhad energie kolem 2,9 kilotuny TNT znamená přibližně 12 terajoulů energie. Pro srovnání, atomová bomba svržená v roce 1945 na Hirošimu měla účinek přibližně pětkrát vyšší.
Nejtěžší škody utrpěl Richmond v severní části Halifaxu. Stavby v bezprostředním okolí přístavu byly zničeny, další tisíce domů byly těžce poškozeny. Dle odhadů kanadské vlády exploze zničila zhruba 1 630 domů a přibližně 6 000 lidí zůstalo bez střechy nad hlavou.
Jedním z charakteristických důsledků katastrofy bylo mimořádné množství poranění očí. Lidé před výbuchem stáli u oken a sledovali požár. Tlaková vlna proměnila tabule skla v množství ostrých úlomků. Lékaři ve studii analyzovali dobové lékařské záznamy a uvádějí stovky případů vážných očních zranění; část pacientů přišla o jedno či obě oči.
Zdravotnická reakce na katastrofu se později stala samostatným tématem odborného výzkumu. Lékaři v další studii označili postup v Halifaxu za první příklad koordinované místní civilní reakce na katastrofu s hromadným postižením osob v Kanadě. Lékaři, zdravotní sestry, studenti medicíny a dobrovolníci vytvořili během krátké doby systém pro třídění a ošetřování tisíců pacientů. Pomoc začala přicházet také z okolních měst, z dalších částí Kanady a ze Spojených států. Již v den exploze dorazilo šest pomocných vlaků z Nového Skotska a Nového Brunšviku.
Pohled na zničené město Halifax dva dny po výbuchu, směrem k části přístavu u Dartmouthu: na protější straně přístavu je vidět loď Imo, která uvízla na mělčině. (William James / Volné dílo)
Významnou pomoc poskytl i americký stát Massachusetts. Nové Skotsko tak každoročně posílá do Bostonu vánoční strom jako připomínku pomoci poskytnuté městu po výbuchu.
Kdo výbuch způsobil?
Hned 5. února začalo předběžné řízení proti kapitánovi Mont-Blancu Aimému Le Médeca, lodivodovi Francisu Mackeymu a námořnímu důstojníkovi F. Evanu Wyattovi. Po vyšetřování následovala obvinění z usmrcení a nedbalosti. 6. března byli všichni tři postoupeni k soudu v souvislosti se smrtí Williama Hayese – kapitána norské lodi Imo. Mackey skončil ve vazbě, jeho právník však využil práva habeas corpus. Soudce Benjamin Russell 15. března dospěl k závěru, že pro trestní stíhání Mackeyho nejsou dostatečné důkazy, a nařídil jeho propuštění. Obdobně skončilo stíhání Le Médeca. Před porotu se nakonec dostal pouze Wyatt, ani on však nebyl odsouzen. Jeho dubnový proces trval méně než jeden den a skončil osvobozujícím verdiktem.
Trestním řízením však právní spor neskončil. Majitelé Mont-Blancu a Ima proti sobě vznesli nároky na náhradu škody. První civilní řízení v admirálním soudu vedl opět Drysdale. Ani tentokrát své stanovisko podstatně nezměnil a v dubnu 1918 přisoudil odpovědnost za kolizi Mont-Blancu. Francouzská Compagnie Générale Transatlantique se proti rozhodnutí odvolala.
Případ se nakonec dostal před Nejvyšší soud Kanady. Dva soudci považovali za jediného viníka Mont-Blanc, dva naopak Imo a soudce Francis Alexander Anglin shledal zavinění na obou stranách. Výsledkem tak bylo rozdělení odpovědnosti mezi obě plavidla a jejich majitele. Žádný člověk však nebyl za způsobení katastrofy trestně odsouzen.
-etcz-
Comments