Po směru hodinových ručiček zleva nahoře: koordinátor organizace PROVEA Oscar Murillo v Caracasu ve Venezuele 7. července 2026; Massiel Cordonesová protestuje proti uvěznění svého syna před věznicí El Rodeo v Guatire ve Venezuele 8. července 2026; Hiowanka Ávilaová hovoří o mučení svého bratra ve vězení v Caracasu ve Venezuele v červenci 2026; lidskoprávní aktivista Edward Ocariz, kterého režim na čtyři měsíce uvěznil, v Caracasu ve Venezuele 6. července 2026. (Frederico Vidovix / Epoch Times)
CARACAS, Venezuela – Na předměstí venezuelské metropole Caracasu se lidé procházejí ulicemi, usmívají se a věnují se svým každodenním životům způsobem, který připomíná dobu, kdy tato země bývala prosperující a svobodná, než v ní zakořenila socialistická politika.
Jen co by kamenem dohodil odtud stojí El Rodeo, nechvalně proslulá věznice.
Bývalý vůdce země Nicolás Maduro – který stál za obdobím katastrofálního úpadku, násilí a politických represí vůči Venezuelanům – nyní sedí v americkém vězení. El Rodeo však zůstává zlověstnou připomínkou pozůstatků jeho režimu.
Hiowanka Ávilaová, sestra politického vězně Henrybertha Rivase, který je vězněn právě tam, vzpomíná, že když bezpečnostní složky jejího bratra zatkly, přivázaly ho „k policejnímu vozidlu a vláčely ho po zemi“.
„Bili ho, připevnili mu elektrody k varlatům, dávali mu elektrické šoky a tloukli ho malým kladivem do chodidel, až mu slezly nehty na nohou,“ popisuje.
Po osmi měsících, kdy Spojené státy během noční operace zajaly Madura a jeho manželku, však dopady desetiletí násilné a zkorumpované vlády přetrvávají.
Reportéři deníku Epoch Times po odstavení Madura od moci navštívili Venezuelu a hovořili s občany, disidenty, novináři a bývalými vězni. Venezuelskou společnost popsali jako traumatizovanou. Zároveň však sdíleli přesvědčení, že svou vlast dokážou znovu proměnit v prosperující a svobodnou zemi, jakou kdysi bývala.
Dohled Spojených států
V letech 1950 až 1982 byla Venezuela nejbohatší zemí Latinské Ameriky. Socialistická politika v ní zakořenila koncem 90. let, kdy se k moci dostal Hugo Chávez. Přepsal ústavu a sblížil zemi s Kubou, Íránem a Čínou. Po Chávezově smrti vládl více než deset let Maduro. Situace se však pod vedením amerického prezidenta Donalda Trumpa změnila.
V časných ranních hodinách 3. ledna americké jednotky v Caracasu úspěšně zadržely Madura a jeho manželku Cilii Floresovou a převezly je do New Yorku, kde čelí obvinění z narkoterorismu. Soudní proces se sesazeným vůdcem je naplánován na 1. června 2027. Maduro i jeho manželka prohlásili, že jsou nevinní.
Madurově viceprezidentce Delcy Rodríguezové bylo umožněno převzít vládu pod bedlivým dohledem Trumpovy administrativy.
Dne 1. srpna začala jednání podporovaná Spojenými státy mezi venezuelskou prozatímní vládou a částí tamní opozice. Spojené státy uvedly, že hodlají zůstat zapojeny do dění, dokud nebude Venezuela stabilní, ekonomicky zdravá a neuspořádá svobodné a spravedlivé volby.
„Navázali jsme podle mého názoru zatím velmi respektující a produktivní komunikaci, zatímco procházíme touto fází stabilizace a směřujeme k fázi obnovy,“ řekl americký ministr zahraničí Marco Rubio. „Čeká nás ještě hodně práce.“
Po tlaku Trumpovy administrativy byly ve Venezuele propuštěny stovky politických vězňů.
Kopulovitá budova El Helicoide sloužila jako hlavní věznice venezuelského režimu a místo mučení politických vězňů. Caracas, Venezuela, 7. července 2026. (Frederico Vidovix / Epoch Times)
„Ráda bych také oznámila, že k dnešnímu dni bylo z vězení propuštěno 626 lidí, kteří byli zbaveni svobody,“ uvedla Rodríguezová na začátku letošního roku.
Podle Venezuelanů, s nimiž hovořil deník Epoch Times, to však nestačí, protože Rodríguezová byla součástí aparátu, který tyto lidi původně uvěznil.
Političtí vězni
Zastrašování a falešná obvinění patří mezi běžné taktiky, které Maduroův režim používal proti svým politickým odpůrcům. Násilí a mučení, jimž byli následně vystavováni lidé ve vazbě, se staly ještě běžnějšími – a pravděpodobně k nim dochází dodnes.
Lidskoprávní aktivista Edward Ocariz, který byl během venezuelských voleb v roce 2024 na čtyři měsíce uvězněn, říká, že jeho případ je stále otevřený a čeká na předvolání k soudu.
Lidskoprávní aktivista Edward Ocariz hovoří o změnách, které Venezuela potřebuje, v Caracasu ve Venezuele 6. července 2026. Venezuelský režim ho během voleb v roce 2024 na čtyři měsíce uvěznil. (Frederico Vidovix / Epoch Times)
„Velmi dobře víme, že tyto soudní procesy nezačnou. Moje trestní řízení však zůstává otevřené jako prostředek zastrašování.“
Jednoho dne ho z jeho domu uneslo deset ozbrojených mužů bez jakéhokoli označení. Byl mimo jiné obviněn z terorismu a podněcování k nenávisti.
„Pokud cokoliv řeknete […], nedají vám balíček s potravinami, který potřebujete, abyste měli co jíst,“ popisuje. „Od toho jsme ve Venezuele přešli k psychologickému teroru. Od toho jsme přešli ke kriminalizaci každého, kdo je disidentem nebo koho považují za odpůrce stranické linie.“
Ávilaová uvádí, že jejího bratra zadrželi v roce 2018 a obvinili z účasti na útoku dronem proti Madurovi. Dostal třicetiletý trest odnětí svobody.
Hiowanka Ávilaová ve svém domě ve čtvrti Catia v Caracasu ve Venezuele 8. července 2026 popisuje některé metody, které venezuelský režim používá k mučení jejího bratra vězněného v El Rodeu. (Frederico Vidovix / Epoch Times)
Jeho případ byl vykonstruován výhradně orgány Madurova režimu, které jako důkazy použily přiznání vynucená mučením. Ávilaové bratr Rivas neměl právo na řádný soudní proces, spravedlivý soud ani spravedlivé zacházení.
„Bili ho […], nasadili mu na hlavu kápi a nastříkali do ní insekticid,“ pokračuje Ávilaová. „Potom mu ponořili hlavu do vody a asi 15 dní ho drželi zavěšeného. Umístili ho na samotku do temné cely plné švábů a krys, kde nebylo žádné větrání.“
Trvalo 48 dní, než Ávilaová svého bratra znovu spatřila. Podle jejích slov měl celé tělo pokryté modřinami.
Podobný osud postihl tisíce Venezuelanů, kteří kvůli politicky motivovanému věznění, mučení a úmrtím přišli o své blízké a jsou nuceni dál žít ve strachu, že totéž potká i je.
V této situaci je také Massiel Cordonesová, jejíž syn je již několik let vězněn.
Massiel Cordonesová protestuje proti uvěznění svého syna před věznicí El Rodeo v Guatire ve Venezuele 8. července 2026. Cordonesová uvedla, že její syn byl během dosavadních šesti let ve vězení mučen. (Frederico Vidovix / Epoch Times)
Cordonesová pro Epoch Times sdělila, že její syn José Cordones strávil čtyři roky v El Helicoide, historicky nejnechvalněji proslulé věznici ve Venezuele. Před dvěma lety byl převezen do El Rodea, kde zůstává dodnes.
„Můj syn byl mučen. Každý politický vězeň byl mučen,“ říká Cordonesová.
Pokud režim nemohl najít člověka, po kterém pátral, unášel podle ní jeho příbuzné.
„Ty podmínky, které tady musíme snášet […]. Nelituji toho, protože jde o svobodu mého syna,“ dodává Cordonesová před řadou malých stanů před věznicí, kde demonstranti žádají propuštění svých rodinných příslušníků.
Jen v Caracasu a jeho okolí deník Epoch Times při přezkoumání zpráv OSN a nevládních organizací identifikoval přibližně tucet oficiálních či neoficiálních míst, kde bylo zdokumentováno nebo nahlášeno podobné zacházení s politickými vězni. Stále není jasné, kolik takových míst existuje v celé zemi a zda se tamní podmínky během měsíců od Madurova zajetí změnily.
Přímo uprostřed Caracasu stojí El Helicoide, hlavní centrum Madurova režimu pro mučení vězňů. Je známé jako jedno z nejhorších zařízení svého druhu v Jižní Americe. Otřesným podmínkám uvnitř byly vystaveny tisíce Venezuelanů.
V době venezuelské prosperity bylo El Helicoide budováno jako nákupní centrum, kterým měli zákazníci projíždět automobily.
V 80. letech objekt převzal režim.
Nákupní centrum nebylo nikdy dokončeno a místo toho bylo přeměněno na zařízení, které na místě stojí dodnes. Rodríguezová po Madurově zajetí prohlásila, že bude uzavřeno, i nyní však oblast hlídkuje velké množství policistů.
Nad budovou navíc stále ční Chávezova socha.
Svoboda projevu a tisku
Základní svobody se do Venezuely pomalu vracejí, strach z pozůstatků režimu je však silnější než touha občanů je naplno využívat.
Oscar Murillo, generální koordinátor lidskoprávní organizace PROVEA, hovořil s Epoch Times otevřeně o současné situaci ve své zemi, zároveň však upozornil, že nemá žádnou záruku, že hned následující den nebude kvůli svým slovům pronásledován.
Oscar Murillo, generální koordinátor lidskoprávní organizace PROVEA, uvedl, že touha Venezuelanů po hluboké a skutečné politické změně přetrvává a sílí. Caracas, Venezuela, 7. července 2026. (Frederico Vidovix / Epoch Times)
„Autoritářský systém ve Venezuele nebyl odstraněn,“ upozorňuje. „Delcy Rodríguezová tento systém zachovala. Všichni jsou součástí téže struktury.“
Touha Venezuelanů po hluboké a skutečné politické změně dle něj přetrvává a sílí. Taková změna musí podle Murilla zahrnovat odstranění zbývajících struktur režimu legitimními demokratickými cestami.
Nezbytná je rovněž zásadní reforma venezuelského soudního systému, který Madurovi umožnil kriminalizovat politický a společenský nesouhlas v zemi.
„Tento systém je stále na svém místě,“ upozorňuje Murillo. „[Potřebujeme] změnu, která obnoví naše instituce tak, aby sloužily lidem, a umožní nám mít legitimně zvolené demokratické představitele, abychom díky této legitimitě mohli konečně zahájit změny, které potřebujeme v sociální, ekonomické, kulturní a vzdělávací oblasti země.“
Podle venezuelské novinářky Luny Perdomové, jejíž profesi režim považoval za nepřátelskou, došlo od zajetí bývalého vůdce k mírnému zlepšení.
Novinářka Luna Perdomová (vlevo) a reportér Epoch Times Marcos Schotgues hovoří o mírném zlepšení svobody tisku ve Venezuele od svržení bývalého vůdce Nicoláse Madura. Caracas, Venezuela, 7. července 2026. (Frederico Vidovix / Epoch Times)
Perdomová popsala, že Madurovo pronásledování tisku během let jeho vlády soustavně sílilo. V roce 2024 už probíhalo naplno.
„Mnoho novinářů už bylo v exilu a nemohlo ve Venezuele pracovat, protože jim vláda vyhrožovala,“ vzpomíná Perdomová. „Mnoho novinářů bylo nuceno zemi opustit. Ti, kteří byli v zahraničí, se nemohli vrátit. […] Pokud jste byli uvnitř země, nemohli jste ani odjet.“
Madurova vláda začala bez jakéhokoli odůvodnění rušit platnost cestovních pasů novinářů, včetně Perdomové.
Po Madurově zajetí Rodríguezová propustila více než 20 uvězněných novinářů, uvádí Perdomová. Šest z nich zůstává pod dohledem a musí se pravidelně hlásit u soudu.
„Svoboda tisku je stále omezena,“ říká Perdomová. „Novináři stále nemají přístup na řadu míst v zemi.“
Od bohatství k chudobě a zpět
Před desítkami let byla Venezuela v přepočtu na obyvatele nejbohatší zemí Latinské Ameriky, mezi lety 2013 a 2021 však přišla o více než tři čtvrtiny svého hrubého domácího produktu.
Luis Crespo, profesor ekonomie a místopředseda sdružení pedagogů Venezuelské centrální univerzity, tento vývoj označuje za „historický kolaps“.
Luis Crespo, profesor ekonomie a místopředseda sdružení pedagogů Venezuelské centrální univerzity, popisuje hospodářský úpadek Venezuely. Caracas, Venezuela, 8. července 2026. (Frederico Vidovix / Epoch Times)
Země v současnosti produkuje přibližně 1,3 milionu barelů ropy. V roce 2021 produkce klesla na pouhých 600 000 barelů, připomíná Crespo, který tento propad přičítá neefektivnosti, korupci a špatně nastavené veřejné politice.
Mzdy již několik let stagnují.
Venezuelští zaměstnanci veřejného sektoru, kterých je přibližně 3,8 milionu, vydělávají jen asi 200 dolarů měsíčně.
„Proto je vidíte pracovat jen dva nebo tři dny v týdnu,“ vysvětluje Crespo.
Pro Epoch Times sdílí, že většina profesorů ve sdružení pracuje ve dvou nebo třech zaměstnáních, aby vyšla s penězi, což je odvádí od výzkumu a dalších povinností na univerzitě. Venezuelská centrální univerzita je historicky nejvýznamnější akademickou institucí v zemi.
Pro univerzitního profesora, jako je Crespo, s doktorátem, řadou publikací, znalostí cizího jazyka a nejméně dvacetiletou pedagogickou praxí je základní měsíční plat žalostný a spolu s bonusy dosahuje kolem 200 dolarů.
„Tentýž profesor na začátku prvního desetiletí 21. století nebo ve srovnání se svými kolegy v dnešní Latinské Americe […] [by] obvykle vydělával 3 100 až 3 200 dolarů měsíčně,“ podotýká.
Návrat Venezuely k někdejší prosperitě však znamená více než jen obnovu její ekonomiky.
Venezuelané po léta trpěli fyzickým, emocionálním a psychickým strádáním. Od roku 2015 jich ze země uprchlo téměř osm milionů. Rodiny byly rozděleny a dodnes zůstávají odloučené.
Průvodce Epoch Times během cesty po Venezuele Carlos José Leon uprchl ze země v roce 2018 ze strachu před Madurovým režimem a od té doby žije v Brazílii. Jeho bratr, který rovněž uprchl v roce 2018, žije v Kolumbii. Téměř devět let se neviděli.
„Rozhodl jsem se, že musím odejít. On už se tak rozhodl předtím,“ vzpomíná Leon. „Byl policistou – vždycky to byl jeho sen, ale plat byl mizerný – a z toho, co uvnitř instituce viděl, mu bylo jasné, že dříve či později skončí u potlačování lidí a jednoho dne bych mezi nimi mohl být i já.“
Venezuelský režim se podle něj podobně jako mnoho jiných autoritářských režimů snaží rozdělovat rodiny, protože tím ničí schopnost lidí klást odpor.
V Kolumbii se Leon se svým bratrem konečně znovu setkal.
Venezuelští bratři Carlos José Leon (vlevo) a Yarvis Hoyos se vítají poprvé po téměř devíti letech. V roce 2018 Leon uprchl z Venezuely do Brazílie a Hoyos do Kolumbie. Bogotá, Kolumbie, 5. července 2026. (Frederico Vidovix / Epoch Times)
Jeho bratr pro Epoch Times popisuje, že procházel výcvikem pro vstup do venezuelské zpravodajské služby SEBIN, která své adepty ideologicky indoktrinovala.
Podle svých slov už nedokázal dál poslouchat lži této služby, zatímco jeho rodina i další lidé trpěli.
„Chci, aby si lidé mysleli, že jsem seriózní a silný, ale za tím vším je člověk, kterého stále bolí, že musel opustit svou zemi,“ zmiňuje Leonův bratr. „Bolí mě, že jsem tam nemohl naplnit své poslání, že jsem své zemi nemohl dát to, co potřebovala.“
Přestěhování do Kolumbie mu poskytlo to, co mu Venezuela nabídnout nedokázala: práci, stabilitu a budoucnost.
„Tady [v Kolumbii] díky Bohu vím, že když pracuji, můžu plánovat, co bude dál,“ vyzdvihuje. „To je jeden z největších darů, které mi tato země dala, ale stále mi láme srdce, že mi totéž nemohla nabídnout moje vlastní země.“
Největší obavou všech Venezuelanů je podle Ávilaové to, že se nikdy nevymaní z režimu a zůstanou v jeho temnotě.
Po 3. lednu, kdy byl Maduro zajat, se podle lidskoprávního aktivisty Ocarize znovu objevil „paprsek světla“, který byl po desetiletí zakrytý.
„To, co vidíme, nejsou otevřené dveře,“ varuje. „Dopadá k nám jen několik paprsků světla, ale ten psychologický teror rozhodně stále pokračuje.“
–ete–
-etcz-
Comments