Lidský úspěch nespočívá pouze ve vynálezech, ale také ve schopnosti uchovávat, předávat, dokumentovat a zpřístupňovat znalosti. Ilustrace: Epoch Magazine Israel; Jeng Bo Yuan / Shutterstock, Windmemories/CC BY-SA 4.0, Alexandros Michailidis / Shutterstock
Sledování zemětřesení, parní stroje, chirurgie či vyspělé materiály: cesta po stopách starověkých vynálezů, které předběhly svou dobu – a jejichž znalost se nedochovala.
V roce 138 n. l. stála na císařském dvoře čínské dynastie Han velká bronzová nádoba, která na první pohled připomínala spíše obřadní předmět než vědecký přístroj. Byla široká, těžká a bohatě zdobená. Po jejím obvodu bylo rozmístěno osm draků, z nichž každý svíral v tlamě malou bronzovou kouli. Pod nimi čekaly ropuchy s otevřenými ústy.
Jednoho dne se ozval ostrý kovový zvuk – jedna z osmi koulí spadla do tlamy ropuchy pod ní. Na císařském dvoře však nikdo nepocítil sebemenší otřes. Země se nezachvěla, zdi nepopraskaly a ulicemi města se nerozlehl žádný křik.
Bylo by snadné prohlásit zařízení za vadné. Zanedlouho však dorazil posel se zprávou o zemětřesení, které udeřilo na západě, daleko od císařského dvora. Ukázalo se, že tajemný přístroj vzdálené otřesy zaznamenal a správně určil i směr, odkud přicházely.
Šlo o seismoskop – přístroj k detekci zemětřesení –, který sestrojil čínský astronom, matematik a vynálezce Zhang Heng téměř 1 700 let předtím, než britský seismolog John Milne a další vědci na konci 19. století vyvinuli přístroje známé jako seismografy.
Zhangův přístroj měl osm draků, z nichž každý představoval jeden z hlavních směrů a měl ukázat, kde k zemětřesení došlo. Když vnitřní mechanismus – patrně kyvadlo nebo podobný oscilační systém – zachytil seizmickou vlnu, uvolnil z tlamy jednoho z draků kouli. Ta spadla do nádoby pod ním a vydala zvuk.
Podobné příběhy nás fascinují mimo jiné proto, že narušují způsob, jakým jsme zvyklí uvažovat o lidském pokroku. Lidské poznání si často představujeme jako pomalé, ale vytrvalé stoupání po žebříku – od nevědomosti k objevům a jejich postupnému zdokonalování. Každá generace stojí na ramenou té předchozí, je o něco chytřejší a s každým dalším krokem toho ví trochu víc.
Dějiny lidského poznání však ne vždy připomínají přímočarý výstup po žebříku. Někdy se spíše podobají archivu, který zčásti shořel, důmyslnému stroji, jenž kdysi dokonale fungoval, ale nikdo jej už nedokázal znovu sestrojit, nebo myšlence, která jednoduše přišla příliš bzy – dávno předtím, než svět věděl, co si s ní počít.
Replika Zhang Hengova seismoskopu v Národním muzeu přírodních věd na Tchaj-wanu. (Jeng Bo Yuan / Shutterstock)
Nejde o žádné romantické tvrzení, že lidé ve starověku věděli všechno. Právě naopak. Ve většině oblastí nedisponovali znalostmi, jaké máme dnes, a často ani plně nerozuměli principům, na nichž jejich vlastní výtvory fungovaly.
Když se však podíváme na dobře zdokumentované a doložené historické případy, vynoří se zajímavý poznatek: řada inovací, které dnes považujeme za charakteristické znaky moderního světa – automatická zařízení, využití parní energie, složité chirurgické zákroky, odolné materiály či astronomické výpočty –, se v raných podobách objevila už v minulosti. Některé byly na svou dobu pozoruhodně vyspělé, přesto byly později zapomenuty, opuštěny nebo zanikly spolu s civilizací, která je vytvořila.
Technologický odborník Jack Bialik se ve své knize Lost in Time vydal právě po stopách tohoto jevu: lidských znalostí, které kdysi existovaly, následně zmizely a někdy byly později znovu objeveny. Knihu otevírá výrok připisovaný Sókratovi: „Vím, že nic nevím.“ Nepoužívá jej jako pouhou filozofickou ozdobu, ale jako střízlivé varování před přehnanou sebejistotou naší doby. Podle Bialika totiž problém nespočívá jen v tom, co nevíme o budoucnosti, ale také v tom, jak málo rozumíme minulosti.
Podobný obraz vykreslil ve své knize Lost Knowledge Benjamin B. Olshin, mezioborový badatel zabývající se dějinami a filozofií vědy a techniky.
Comments