Galileo před římskou inkvizicí. Obraz italského malíře Cristiana Bantiho z roku 1857. (Volné dílo)
Historické osobnosti si často pamatujeme prostřednictvím několika vět, které mají shrnovat jejich povahu, názory či dobu, v níž žily. Stručnost a zapamatovatelnost však z citátů činí náchylný materiál, který téměř nikdy nezůstane v původní podobě. Výrok lze při opisování zkrátit, uhladit, vytrhnout z kontextu nebo dokonce připsat jinému autorovi. Po několika desetiletích tak může být původ zcela zapomenut.
Historik jen obtížně dokazuje, že určitý člověk nějakou větu skutečně „nikdy“ nevyslovil. Lze však zjistit, že se výrok nevyskytuje v dochovaných dobových pramenech, že se poprvé objevuje až po smrti údajného autora nebo že známe člověka, který jej zformuloval.
Marie Antoinetta: „Ať jedí koláče“
Jedním z nejznámějších příkladů je věta připisovaná francouzské královně Marii Antoinettě. Když se údajně dozvěděla, že poddaní nemají chléb, měla odpovědět: „Ať jedí koláče.“ Francouzské znění známé anekdoty ovšem zní „Qu’ils mangent de la brioche“ – řeč tedy není o koláči, nýbrž o briošce, kdysi luxusním pečivu obohaceném máslem a vejci pro vyšší vrstvy.
Jean-Jacques Rousseau zaznamenal v šesté knize svých Vyznání příběh o princezně, která při zprávě, že venkované nemají chléb, doporučila lidem jíst briošky – odtud také pochází tento citát. Prvních šest knih však vznikalo v 60. letech 18. století; Marie Antoinetta tehdy byla ještě dítě a žila ve Vídni. Do Francie přijela teprve roku 1770. Rousseau ji navíc vůbec nejmenuje.
Julius Caesar: „I ty, Brute?“
„I ty, Brute?“ patří k nejslavnějším posledním slovům vůbec. Gaius Julius Caesar je měl vyslovit 15. března roku 44 př. n. l., když mezi svými vrahy spatřil Marka Junia Bruta. V podobě „Et tu, Brute?“ známe větu především z Shakespearovy tragédie Julius Caesar. Pro samotnou scénu atentátu však máme antická svědectví, která vypadají jinak.
Suetonius, píšící více než století po Caesarově smrti, uvádí, že Caesar při první ráně zasténal, ale nevyslovil žádná slova a poté už mlčel. Dodává ovšem, že podle některých autorů měl Brutovi řecky říci „καὶ σύ, τέκνον“ (kai sy, teknon), tedy přibližně „I ty, dítě?“ či „Také ty, dítě?“. Plútarchos ve svém líčení žádnou závěrečnou repliku neuvádí: Caesar si po spatření Bruta přetáhl tógu přes hlavu a přestal se bránit. Ani antické prameny tedy neposkytují bezpečný základ pro latinské „Et tu, Brute?“.
Galileo: „A přece se točí“
Podobný osud má italské „Eppur si muove“ – „A přece se pohybuje“ či tradičněji „A přece se točí“. Galileo Galilei měl tato slova pronést roku 1633 poté, co před římskou inkvizicí odvolal své názory spojené s pohybem Země.
V dokumentech z procesu se výrok nevyskytuje a nezaznamenává jej ani Galileův žák Vincenzo Viviani v raném životopise svého učitele. Známé písemné zachycení příběhu přichází až roku 1757, kdy jej Giuseppe Baretti uvedl v knize The Italian Library, více než sto let po Galileově smrti.
Voltaire a věta napsaná o 128 let později
„Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“ Tento výrok se stal jedním z nejznámějších vyjádření principu svobody projevu a dodnes bývá připisován Voltairovi. V jeho spisech jej však nenajdeme. Autorku této formulace ale známe: anglickou spisovatelku Evelyn Beatrice Hallovou, která psala také pod pseudonymem S. G. Tallentyre.
Hallová větu použila roku 1906 v knize The Friends of Voltaire, tedy 128 let po Voltairově smrti. V kapitole věnované Claudu Adrienu Helvétiovi popisovala reakci na pronásledování jeho knihy De l’esprit. Slavná slova uvedla jako shrnutí Voltairovy filozofie, a výrok skutečně vystihuje významnou část Voltairova postoje k názorové toleranci.
Einsteinova „definice šílenství“
K Albertu Einsteinovi se postupně připojilo nemalé množství výroků o inteligenci, životě či lidské povaze. K nejrozšířenějším patří údajná definice šílenství jako „opakování stejné věci znovu a znovu a očekávat jiné výsledky“.
Výzkum historie výroku nalezl velmi podobnou formulaci v americkém novinovém článku z října 1981 o setkání organizace Al-Anon a vzápětí v materiálu Narcotics Anonymous z listopadu téhož roku. Roku 1983 ji použila také Rita Mae Brownová v románu Sudden Death. Editorka Alice Calapriceová zařadila výrok v publikaci The Ultimate Quotable Einstein vydané Princeton University Press v roce 2010 mezi citáty Einsteinovi mylně připisované.
Některé citáty pocházejí z literárních děl, jiné z pozdějších životopisů, vzpomínek nebo pokusů stručně vystihnout názory určité osobnosti. Další vznikly bez zjevné souvislosti se svým údajným autorem a slavné jméno k nim bylo připojeno až dodatečně. Společným znakem bývá především značný časový odstup mezi životem daného člověka a prvním doloženým výskytem výroku.
U některých výroků lze původ rekonstruovat poměrně věrohodně, u jiných historické prameny dovolují pouze konstatovat, že jejich autorství není doloženo. Absence záznamu sama o sobě samozřejmě nedokazuje, že určitá věta nikdy zaznít nemohla. Pokud se však známý výrok objeví až desítky či stovky let po smrti svého údajného autora, případně jej lze vystopovat k úplně jinému člověku, je důvod k pochybnostem značný.
-etcz-
Comments