Detail obrazu Odysseus proměněný Athénou v žebráka, 1775, Giuseppe Bottani. (CALYPSO / CC BY-SA 4.0)
Obraz z 18. století zachycuje okamžik, kdy je Odysseus zbaven všeho, podroben zkoušce a proměněn.
Téměř 3 000 let poté, co byla Odyssea poprvé sepsána, si její příběh stále nachází nové publikum. Nedávná filmová adaptace Christophera Nolana je jen nejnovější připomínkou trvalé síly tohoto eposu a důkazem, že Homérův starověký příběh dokáže upoutat pozornost i v moderní době.
Dávno před kamerami IMAX a hereckým obsazením plným hvězd však stejný příběh zpracoval prostřednictvím malby pozdně barokní malíř Giuseppe Bottani. Jeho obraz Odysseus proměněný Athénou v žebráka zachycuje rozhodující okamžik, kdy je hrdina zbaven všeho, podroben zkoušce a znovu utvářen – příběh, který oslovuje bez ohledu na použité médium.
Řecká mytologie ve výtvarném umění
Giuseppe Bottani (1717–1784) se narodil v severoitalské Cremoně. Část dětství strávil v malém toskánském městě Pontremoli, poté byl poslán do Florencie, kde se učil u Vincenza Meucciho a Antonia Puglieschiho. Později se přestěhoval do Říma a pracoval v ateliéru Agostina Masucciho, od něhož si osvojil velkolepý malířský styl. V Bottaniho tvorbě převažovaly náboženské zakázky pro kostely po celé severní Itálii.
Mezi jeho četnými náboženskými obrazy vyniká Odysseus proměněný Athénou v žebráka jako jedno z mála děl, v nichž se věnoval klasické mytologii. I tato malba však zůstává úzce spjata se stylistickými a kompozičními tradicemi, které formovaly celou jeho tvorbu.
Odysseus proměněný Athénou v žebráka, 1775, Giuseppe Bottani. Olej na plátně; 47 × 73,7 centimetru. Pinacoteca Malaspina, Městská muzea v Pavii. (Volné dílo)
Obraz zachycuje scénu ze 13. zpěvu Homérovy Odyssey, v níž Odysseus konečně dopluje k břehům své vlasti, Ithaky. Po deseti letech bloudění od skončení trojské války jej před shledáním s manželkou Penelopou čeká ještě jedna překážka.
Jeho palác ovládli zpupní nápadníci, kteří rozhazují jeho majetek a odmítají odejít, dokud Penelopa nesvolí ke sňatku s některým z nich. Odysseus je v početní nevýhodě a nikdo ho nepoznává, proto nemůže jednoduše vstoupit do paláce a násilím si vzít svůj domov zpět.
Zasáhne bohyně Athéna, která Odyssea chrání po celou dobu jeho putování. Mávnutím kouzelné hůlky jej promění ve starého žebráka. Nechá mu seschnout kůži, připraví ho o vlasy a oblékne jej do roztrhaných šatů. Zůstane mu jen hůl a opotřebovaný vak.
Tato proměna mu umožní nepozorovaně proniknout do vlastního domu, získat informace a nakonec obrátit situaci proti nápadníkům, kteří jej považují za bezmocného.
Detail obrazu Odysseus proměněný Athénou v žebráka, 1775, Giuseppe Bottani. (CALYPSO / CC BY-SA 4.0)
V tomto ponížení je patrná jistá poetická spravedlnost. Velkou část Odysseova utrpení na cestě domů způsobila jeho vlastní pýcha. Nejznámějším příkladem je chvíle, kdy oslepil kyklopa Polyféma, ale při odplouvání neodolal potřebě chlubit se a prozradil mu své jméno.
Polyfémos, syn boha moří Poseidóna, požádal svého otce o pomstu a Poseidónův hněv pak určoval pohromy, které Odyssea provázely při návratu domů.
Přestrojení za žebráka, které mu Athéna vnutila na samém konci cesty, završuje oblouk začínající nadměrnou pýchou. Někdejší slavný král Ithaky se musí doslova stát nejnižším z nejnižších, než může znovu zaujmout své právoplatné místo.
Athénin převlek proto představuje více než pouhý taktický manévr. Je závěrečnou zkouškou Odysseova charakteru.
Odysseova proměna
Na první pohled se může výjev z řecké mytologie zdát neobvyklým doplňkem Bottaniho náboženských zakázek, mezi něž patří Nanebevzetí Panny Marie, Nanebevstoupení Krista, Odchod svaté Pauly a svaté Eustochie do Svaté země a Smrt svatého Františka Xaverského.
Všechna tato díla se však soustředí na totéž: na jediný dramatický okamžik, kdy postava působením vyšší moci přechází z jednoho stavu bytí do druhého. Odysseova proměna se řídí stejným vzorcem.
Athénina hůlka plní podobnou úlohu jako Boží zásah v Bottaniho sakrálních scénách. Představuje vnější sílu, která v jediném rozhodujícím okamžiku přetváří lidský osud.
Odchod svaté Pauly a svaté Eustochie do Svaté země, 18. století, Giuseppe Bottani. Olej na plátně; 98,4 × 57,2 centimetru. Oltářní obraz zachycuje římskou vdovu ze 4. století svatou Paulu a její dceru svatou Eustochii, jak se před odchodem do Svaté země za svatým Jeronýmem loučí se svými služebníky. Paulina dcera Rufina jí líbá ruku a její syn Toxotius klečí vpravo. Metropolitní muzeum umění, New York. (Volné dílo)
Tato souvislost odrážela širší barokní témata formovaná důrazem katolické církve na emocionální působení a srozumitelnost náboženského sdělení – vizuální jazyk, který přetrval i v Bottaniho době.
Barokní umělci se současně nadále obraceli ke klasické mytologii, která nabízela příběhy s podobnými motivy. Bottaniho obraz proto patří k širšímu uměleckému proudu, jenž si cenil zobrazování zásadních přechodů: okamžiku, kdy víra, osud nebo božská vůle viditelně přeuspořádají lidský život, ať už je proměňovanou postavou křesťanský světec, nebo hrdina řeckého eposu.
Z tohoto pohledu není Odysseus proměněný Athénou v žebráka v Bottaniho tvorbě žádnou výjimkou, ale mytologickou obměnou téhož tématu, které určovalo jeho náboženská díla.
Možná právě proto Odyssea přetrvala: kvůli představě, že člověk musí být nejprve pokořen, než může být znovu povznesen, a že samotnou identitu lze odejmout a znovu vybudovat.
To platilo pro malíře oltářních obrazů působícího v Cremoně v 18. století stejně jako pro dnešní publikum zaplňující v létě kinosály.
Kterým tématům z oblasti umění a kultury bychom se podle vás měli věnovat? Své náměty a připomínky nám zasílejte na adresu [email protected].
–ete–
-etcz-
Comments