Pohřební obřady za prezidenta Johna F. Kennedyho, konané v rotundě Kapitolu Spojených států, zahrnovaly skladbu Samuela Barbera „Adagio pro smyčce“. Volné dílo.
Od prezidentských pohřbů po národní tragédie – tato skladba dokázala vyjádřit kolektivní zármutek ve chvílích, kdy slova nestačí.
„Adagio pro smyčce“ Samuela Barbera je možná nejsmutnější skladbou, jaká kdy byla napsána. V roce 2004 ji posluchači pořadu Today stanice BBC Radio zvolili za „nejsmutnější klasickou“ skladbu všech dob. Tento žalozpěv patří k největším hudebním dílům celého 20. století.
Barberovo „Adagio“, upravené z pomalé věty jeho Smyčcového kvartetu op. 11, působí svými opuštěnými, úzkostnými harmoniemi jednoduše, a přitom hluboce. Původ této skladby navíc souvisí s jednou z nejzářivějších osobností americké hudby.
Samuel Barber v roce 1944. Volné dílo.
Samuel Barber
Samuel Barber (1910–1981) se narodil ve West Chesteru v Pensylvánii. Přestože už od mládí projevoval mimořádné hudební nadání, rodiče trvali na tom, aby hrál fotbal a stal se profesionálním sportovcem. Mladý skladatel si však zvláštně jasně uvědomoval svůj osud. Podle životopiskyně Barbary Heymanové napsal v devíti letech:
„Drahá maminko: Píšu Ti, abych Ti řekl své znepokojivé tajemství. Až si to budeš číst, neplač, protože to není Tvoje vina ani moje vina. … Především jsem nebyl určen k tomu, abych byl sportovec. Byl jsem určen k tomu, abych byl skladatelem, a jsem si jistý, že jím budu. Poprosím Tě ještě o jednu věc. – Nechtěj po mně, abych se na tu nepříjemnou věc pokusil zapomenout a šel hrát fotbal. – Prosím – Někdy se tím trápím tak moc, až mě to rozčiluje (ne moc).“
Stačí říci, že svět klasické hudby nakonec nepřišel kvůli fotbalu o jeden ze svých největších talentů. Po absolvování prestižního Curtis Institute of Music ve Filadelfii získal Barber Cenu Josepha H. Bearnse jak za svou houslovou sonátu, tak za předehru ke komedii „Škola pomluv“. Později se stal jednou z nejvýznamnějších osobností americké hudby 20. století.
Zvuk zármutku
Barberovo „Adagio pro smyčce“ hrají Leonard Bernstein a Newyorská filharmonie. (Poslechněte si)
Úvodní akordy jsou slavnostní a monumentální. Ztišené smyčce postupně nabývají napětí a stoupají bolestně rozvážnými kroky vzhůru, jako by se snažily někam dospět, ale nikdy tam zcela nedorazily. Tímto způsobem se harmonie zdánlivě nikdy nerozřeší, pouze se postupně stávají stále složitějšími. Tím, že Barber nechává znít tóny z předchozích akordů i v akordech následujících, udržuje atmosféru zápasu a neustálého napětí.
Katarze konečně přichází v čase 6:44. Od šesté minuty začínají melodické kroky vzhůru působit zoufale a neústupně. Když housle konečně dosáhnou nejvyšší polohy, připomínající žalostný výkřik, disonance se promění v konsonanci. Zvuk se náhle rozplyne. Závěr je truchlivý. Poslední akordy se rozostřují a odplývají do ticha.
„Adagio pro smyčce“ se v americké kultuře stalo symbolem zármutku a ztráty. Od pohřbů Johna F. Kennedyho a Alberta Einsteina až po vzpomínkové koncerty k 11. září dává Barberovo „Adagio pro smyčce“ hlas bolestem světa, které slova nedokážou vyjádřit.
O jakých tématech z oblasti umění a kultury byste si chtěli přečíst? Nápady a zpětnou vazbu nám můžete posílat na adresu [email protected].
–ete–
-etcz-
Comments