Ilustrace: Epoch Times, Getty Images
Většina guru produktivity hlásá totéž: udělejte si jasno, získejte jistotu a začněte jednat. Výzkumník ze Stanfordovy univerzity David Evans s tím ale nesouhlasí – jistota podle něj není výchozím bodem, nýbrž pastí.
Evans strávil roky pozorováním lidí, kteří uvízli na životních křižovatkách: ať už šlo o pracovní nabídku v jiném městě, vyhasínající vztah, nebo zdravotní obavy, které jim nedaly spát. Jako spoluzakladatel stanfordské Life Design Lab, programu zaměřeného na plánování kariéry a života, zkoumal lidskou nejistotu dostatečně dlouho na to, aby dospěl k závěru, jenž jde proti všemu, co nám naše kultura vštěpuje: pochybnosti nejsou nepřítelem – možná jsou samotnou podstatou života.
„Žít bez pochybností znamená spát,“ řekl deníku The Epoch Times. „Jediný vědomý způsob života je ten s pochybnostmi – protože všichni směřujeme do něčeho, čemu se říká budoucnost, o níž nemáme vůbec žádná data.“
Pochybnost v Evansově pojetí není vadou ani slabostí, kterou je třeba odstranit. Je to forma bdělosti – důkaz, že vnímáte věci, které nemáte pod kontrolou, místo abyste životem jen tak proplouvali na autopilota.
Naše kultura obdivuje sebejistou pózu člověka, který „má všechno pod kontrolou“. Evans však vidí pochybnosti jinak. „Pochybnost není podezřívavost, je to poctivost,“ uvedl. „Jde o prosté uznání proměnných, které nemůžeme řídit, ale které přesto formují naše životy.“
Nejprve přijměte realitu
Představte si, že stojíte před pracovní nabídkou, která se zdá slibná, ale zároveň riskantní, zvažujete stěhování, jež by narušilo váš dosavadní režim, nebo se rozhodujete, zda požádat o zvýšení platu v době nejistého pracovního trhu. V takových chvílích vás pochybnosti mohou buď ochromit, nebo vás přimět k tomu, abyste se hlouběji zamysleli nad tím, co skutečně chcete.
Nejtěžším krokem podle Evanse není udělat správné rozhodnutí. Je jím především ochota vidět svou situaci jasně. „Nemůžete vyřešit problém, který si odmítáte připustit.“ Přijetí reality podle něj neznamená souhlas; znamená spíše přesnost. „Pokaždé, když se přete s realitou, realita vyhraje.“
Sám to zažil v té nejkrutější podobě. Vzpomíná, jak jeho zesnulá manželka Claudia přišla k lékaři s něčím, co považovali za bronchitidu, aby se vzápětí dozvěděli, že jde o rakovinu v terminálním stadiu. Přijetí neznamenalo, že je to v pořádku. Znamenalo to: Tohle je pravda. Co dál?
Najednou musel své celoživotní dílo začít uplatňovat v praxi v reálném čase. „Odvaha není nepřítomnost strachu – je to jednání tváří v tvář strachu,“ řekl. „Člověk, který se v děsivé situaci nebojí, není statečný; je to blázen.“
To, co následovalo, bylo obyčejné hrdinství v lidském měřítku: nikoliv velkolepé představení, ale stálá přítomnost a každodenní rozhodnutí jít dál. Čelil těžkým rozhovorům, staral se o Claudii a dělal drobná rozhodnutí – jak pracovat, kdy odpočívat, komu důvěřovat.
„Nejste vládci reality,“ řekl Evans. „Jste jejími účastníky. Udělejte vše, co je ve vašich silách, a pak nechte výsledek být.“
Studie z roku 2025 zaměřená na komunikaci o veřejném zdraví v dobách nejistoty zjistila, že přiznání limitů může posílit důvěru, pokud je podáno jasně a věrohodně. Upřímnost ohledně toho, co není známo, může lidi spojovat, nikoliv je od sebe oddalovat.
Důvěra jako opora
Jestliže je přijetí základem, pak důvěra je stavbou, která na něm stojí.
Pro Evanse není důvěra jen „měkkou dovedností“; je to vztahový základ, díky němuž lze nejistotu společně přečkat. „Důvěra je ve světě, který neovládáte, naprosto zásadní,“ řekl. „Ale nedává se automaticky – musí se zasloužit. Přijímejte lidi takové, jací jsou, ale nedávejte jim svou důvěru, dokud neprokážou, že jsou důvěryhodní.“
Důvěru nerozdáváme jen tak zadarmo. Když je narušena – nebo ještě není opodstatněná – můžeme upravit míru vlivu a přístupu, kterou mají druzí lidé v našem životě, dokud si ji nezaslouží. Nováčci začínají s menšími sázkami; v průběhu času si jejich konzistentní chování říká o větší důvěru.
Stejná logika se podle Evanse vztahuje i na víru. Nikoliv jako na záruku výsledků, ale jako na živý vztah, trvalé doprovázení, které říká: „Kráčej dál. Nejsi na to sám.“
I když se může zdát, že je Bůh vzdálený, otřesy často přivádějí lidi k hledání smyslu – nikoliv proto, aby unikli útrapám, ale aby proměnili pochybnosti, strach a naději v něco, co si mohou nést do budoucna. Výzkumy o komunikaci v nejistotě rovněž naznačují, že lidé lépe snášejí neznámo, pokud je prezentováno upřímně a s péčí. Víra v tomto smyslu nespočívá v tom, že známe konec; jde o směřování k tomu – nebo k tomu, koho – vnímáme jako pevný bod, i když je náš další krok stále nejistý.
Výběr nejlepší uskutečnitelné možnosti
Tady se dostáváme k praxi. Obvykle se rozhodujete mezi dvěma či třemi reálnými možnostmi – přestěhovat se za někým blízkým do jiného města, zůstat tam, kde jste, nebo udělat riskantní kariérní změnu. Nepřemýšlejte o tom donekonečna. Evans říká, že většina rozhodnutí připomíná „test s výběrem odpovědí, nikoliv psaní eseje“. Vyberte si nejlepší uskutečnitelnou možnost, nikoliv tu teoreticky dokonalou – tedy takovou variantu, kterou můžete otestovat už dnes:
- Promluvte si se dvěma nebo třemi lidmi, kteří už si tím prošli.
- Zkuste si představit, že v dané situaci jeden den žijete.
- Dejte na to, co vám dodává nejvíce energie.
Studie Ohio State University z roku 2025 o jevu, který vědci nazývají „metakognitivní pochybnost“, zjistila, že když byli lidé vyzváni, aby své pochybnosti zpochybnili, namísto toho, aby v nich jen setrvávali, jejich odhodlání prudce vzrostlo. Jinými slovy: samotný akt zkoumání pochybností – namísto toho, abyste jim dovolili řídit váš život – často člověka přiměje k činu.
Jistota nepřichází na začátku. Přichází až během procesu. „Nemusíte znát celý příběh – stačí vědět jen o trochu víc než to, co vás děsí, abyste dokázali udělat jeden krok vpřed.“
Stávání se člověkem skrze nejistotu
Život se nerozvíjí podle pevných plánů – formuje se v chaosu nejistoty.
„Lidská bytost se neustále utváří,“ řekl Evans. „Změna je nevyhnutelná, růst je volitelný.“
V praktickém smyslu to znamená, že stát se plně člověkem je celoživotní učňovská praxe v tom, jak se projevovat upřímně, znovu a znovu.
Všichni toužíme po jistotě, a v tomto ohledu může tento pohled působit radikálně – ale zkuste to: až vám příště pochybnosti sevřou žaludek, nesnažte se je „opravit“. Kráčejte s nimi. Nechte se podepřít důvěrou – tou lidskou i božskou. „To, že věci děláte správně, ještě nezaručuje, že budou fungovat,“ řekl Evans. „Jen vám to dává větší eleganci ve světě, který nemůžete ovládat.“
Jednání nevyžaduje bezchybnou jistotu. Potřebuje přítomnost, poctivost a dostatek odvahy pokračovat vpřed, i když je cesta před vámi nejasná a výsledek neznámý.
–ete–
-etcz-
Comments