Slavnost Festa della Sensa v roce 1732. Giovanni Antonio Canal, 1733–1734. Foto: Volné dílo
Lukáš Rytina
Benátské lodě přivážely z východního Středomoří koření a drahé látky, které odtud pokračovaly k zákazníkům za Alpami. Ve vzdálených přístavech potřebovali jejich majitelé spolehlivé zástupce a výhodné podmínky pro obchod. Republika jim je pomáhala zajišťovat smlouvami s cizími vládci, diplomatickými misemi i ozbrojenou ochranou plavby. Zároveň sama ovládala ostrovy a pobřežní města, kde mohly posádky doplnit zásoby nebo nechat opravit poškozené lodě.
O těchto záležitostech rozhodovaly rodiny, které se samy po generace věnovaly námořnímu podnikání. Jejich příslušníci zasedali v radách, veleli výpravám a zastupovali Benátky u zahraničních dvorů. Dóže zůstával nejvýše postaveným představitelem státu, při rozhodování však musel respektovat další patricije a pravomoci jednotlivých úřadů.
Republika vyhrazená patricijům
Benátky vyrůstaly v prostředí původně náležejícím k Byzanci. Také označení dóžete pochází z latinského dux – označení pro vévodu či vojevůdce. První držitelé hodnosti měli širší pravomoci než jejich pozdější nástupci a některé rodiny se pokoušely zajistit si úřad dědičně. S posilováním městských rad ovšem jejich samostatnosti ubývalo. Dóže zůstával ve funkci doživotně, při rozhodování jej však svazovali rádci a závazky přijaté při nástupu do úřadu.
Zásadní postavení získala Velká rada, která volila hodnostáře a dohlížela na ostatní orgány republiky. V jejím rozlehlém sále se scházeli muži z patricijských rodin, zpravidla starší pětadvaceti let. Ve vyspělé podobě zřízení jich mohlo zasedat dvanáct set až dva tisíce. Členství náleželo i patricijovi, jehož rodina přišla o majetek, avšak bohatému obchodníkovi bez příslušného původu naopak samotné peníze vstup nezajistily.
Přístup do rady se postupně uzavíral od konce 13. století. S tímto procesem se spojuje zejména rok 1297 a takzvaná serrata – uzavření rady. Následovala další opatření, která upevňovala dědičné postavení vládnoucích rodů. Benátská republika byla od té doby výrazně aristokratická a většina obyvatel neměla na obsazování nejvyšších úřadů vliv.
Každodenní rozhodování přebíraly menší orgány. V senátu se projednávaly finance, obchod a vztahy se zahraničím. Jeho členové pocházeli převážně z nejbohatších rodin, a když jednali o plavbě do vzdálených přístavů, zabývali se zároveň prostředím, v němž podnikali jejich příbuzní. Vládní práci připravovalo také kolegium, kde působili hodnostáři označovaní jako savi. Přijímalo zahraniční vyslance a projednávalo záležitosti předkládané senátu.
Vedle nich působila Rada deseti, ustavená po spiknutí roku 1310. Původně mimořádný orgán se stal trvalou součástí správy a postupně získal širokou působnost v bezpečnosti státu i zahraničních záležitostech. Její vyšetřování bylo utajované a mohla zasáhnout také proti členům vládnoucí vrstvy.
Největší loděnice na světě
Námořní moc republiky závisela na provozu loděnic. Největší státní areál, Arsenal ve východní části Benátek, se rozvíjel od středověku a postupným rozšiřováním zabíral další plochy města. Stavěly a opravovaly se zde lodě, vyráběly plachty a připravovala výstroj. K provozu patřily zásoby surovin i specializovaní pracovníci známí jako arsenalotti.
Arsenal v Benátkách. Gianmaria Maffioletti, 1797.
Foto: Morione / CC BY-SA 4.0
Část práce zachytil už Dante v jednadvacátém zpěvu Pekla. Při popisu vroucí smoly připomněl zimní provoz benátského Arsenalu, kde se opravovaly poškozené lodě. V několika verších se objevují řemeslníci utěsňující trupy, zhotovující lana nebo spravující plachty. Loděnice zaměstnávala různé profese a představovala pro Benátky naprosto zásadní zdroj financí, až se propsala i do kulturní paměti Benátčanů.
V pozdějších staletích stát udržoval zásobu připravených lodních trupů. Roku 1525 počítala předepsaná rezerva s padesáti lehkými galérami čekajícími na vystrojení. Za války v letech 1537–1540 už byla stanovena na sto lehkých a dvanáct velkých galér.
V 16. století spotřebovala stavba galér podle odhadů ročně padesát až šedesát tisíc krychlových metrů dřeva. Republika proto dohlížela na lesy v Benátsku a na Istrii, zakazovala nepovolenou těžbu a sama organizovala přepravu osob do města i mimo něj.
Státní loď, soukromý náklad
Obchodní doprava měla několik podob. Soukromé lodě vyplouvaly na vlastní trasy, vedle nich fungovaly státem organizované plavby obchodních galér zvané mude. Vedly například do Alexandrie a Bejrútu, ale také do Flander. Republika vlastnila samotné galéry, avšak jejich obchodní využití přenechávala podnikatelům prostřednictvím dražeb. Patricij, který v dražbě uspěl, získával další investory a zajišťoval provoz plavidla a jeho výdělečnou činnost.
Benátky sloužily jako brána do světa. Do Benátek přicházelo koření, bavlna a další suroviny, bohatší zákazníci však kupovali také koberce i hedvábné látky z Orientu. Kontakty s islámským světem přiváděly do města výrobky, jejichž zpracování ovlivňovalo místní řemeslníky. Zdobené nádoby nebo drahé textilie měnily vybavení domácností a postupně také vkus nejen jejich majitelů, ale i evropských dvorů.
O přístavy se vyjednávalo i bojovalo
Obchodní výhody získávali Benátčané už od byzantských císařů. Roku 1082 jim Alexios I. Komnenos udělil rozsáhlá privilegia za pomoc proti Normanům. Z podobných dohod těžili kupci, byť vztah k Byzanci zůstával proměnlivý. Roku 1204 se benátské loďstvo účastnilo čtvrté křížové výpravy a dobytí Konstantinopole. Následné dělení byzantského prostoru umožnilo republice rozšířit námořní državy, k nimž patřila i Kréta.
Útok křižáků na Konstantinopol, z benátského rukopisu dějin Geoffreye de Villehardouina, kolem roku 1330.
Foto: Volné dílo
O stejné trhy soupeřily Benátky s Janovem. Jejich války dospěly až k laguně, když Janované roku 1379 obsadili Chioggii. Benátky je nakonec přiměly ke kapitulaci a boje uzavřel turínský mír z roku 1381. Později přibývaly střety na italské pevnině, kde republika rozšiřovala své území. Ve válce s ligou z Cambrai utrpěla roku 1509 od Francouzů těžkou porážku u Agnadella.
Obchod se sultánem
S postupem Osmanů přicházela republika o východní državy. Ani vítězství křesťanského loďstva u Lepanta roku 1571, na němž měly benátské lodě významný podíl, jí nevrátilo Kypr. Mírem z roku 1573 přijala jeho ztrátu. S osmanskými vládci pak dál vedla diplomatická jednání a obnovovala obchodní vztahy, které válka přerušila.
Konec republiky
Za válek revoluční Francie se Benátky snažily zachovat neutralitu. Boje mezi Francouzi a Rakušany však zasáhly i jejich pevninské území a Napoleonovo tažení v letech 1796–1797 postupně rozvrátilo dosavadní správu. V některých městech vznikaly s francouzskou podporou nové vlády, zatímco na venkově se proti nim i francouzským vojskům zvedal odpor. Benátské vedení ustupovalo Napoleonovým požadavkům ve snaze zabránit útoku na samotné město.
Dne 12. května 1797 Velká rada přijala konec dosavadního aristokratického zřízení. Poslední dóže Ludovico Manin opustil úřad a vládu převzala prozatímní městská správa pod francouzskou kontrolou. Nové uspořádání však vydrželo jen několik měsíců. Smlouvou z Campo Formio ze 17. října 1797 přenechala Francie Benátky Rakousku a rakouské vojsko vstoupilo do města v lednu následujícího roku.
V roce 1806 se Benátky staly součástí Napoleonova Italského království. Po jeho pádu se roku 1814 vrátily pod rakouskou vládu a od roku 1815 náležely k Lombardsko-benátskému království. Ještě v letech 1848–1849 zde existovala revoluční republika vedená Danielem Maninem, která se po obléhání vzdala Rakušanům. K Italskému království sjednocovanému savojskou dynastií byly Benátky připojeny až roku 1866. Původní patricijské zřízení už žádná z těchto změn neobnovila.
Proměna vlády zasáhla také budovy a umělecké sbírky. Po zrušení někdejších úřadů a řady náboženských institucí se obrazy z paláců a kostelů dostávaly do státních rukou. Část byla odvezena do Paříže či Milána, další díla se rozptýlila na trhu. Mnohé obrazy však zůstaly v Benátkách a soustředily se při zdejší akademii výtvarných umění, reformované roku 1807. Její galerie se roku 1817 poprvé otevřela veřejnosti.
Comments