(Shutterstock)
Komentář
Veřejnost čas od času čelí nové mikrobiální hrozbě. Vzorec je pokaždé stejný: objeví se tragické úmrtí nebo skupina onemocnění a redakce okamžitě nasadí dramatický jazyk typu „smrtící virus“, „záhadné ohnisko nákazy“ nebo „znepokojení zdravotníci“. Sociální sítě následně veřejný strach ještě zesílí. Instituce veřejného zdraví vydají opatrná prohlášení, která novináři často přeformulují do alarmistických titulků. Během několika dní mohou být lidé, kteří daný pojem ještě včera neznali, přesvědčeni, že se blíží epidemie ohrožující samotnou civilizaci.
Tento měsíc je na řadě hantavirus. Stačí zapnout televizi a sledovat množství reportáží vykreslujících tuto „novou nemoc“. Hantavirus není novou nemocí. Lékaři, především specialisté na plicní a intenzivní medicínu, znají hantavirový plicní syndrom (HPS) už od 90. let. Od té doby zůstává celkový počet potvrzených případů mimořádně nízký.¹ Nelze ho srovnávat s covidem-19 a neospravedlňuje ani rozsáhlou veřejnou paniku.
Současné mediální systémy jsou však strukturálně neschopné prezentovat vzácná infekční onemocnění v přiměřených proporcích. Jako lékař nechci naznačovat, že by se hantavirus měl ignorovat. HPS může být skutečně závažný. Úmrtnost hospitalizovaných pacientů se v některých studiích může pohybovat kolem 30 až 40 procent, zejména při opožděné diagnóze.²
Pacienti mohou přicházet s horečkou, bolestmi svalů, kašlem a rychle postupujícím respiračním selháním. Lékaři intenzivní péče, kteří skutečné případy HPS léčili, dobře vědí, jak devastující toto onemocnění dokáže být. Nebezpečná nemoc může být zároveň mimořádně vzácná. Současná veřejná debata tento rozdíl často nedokáže rozlišovat. Neustálé šíření strachu mění lidské chování, deformuje politické priority a podkopává důvěru veřejnosti.
Po covidu-19 by člověk čekal, že se společnost naučí důležitosti uměřené komunikace. Místo toho se zdá, že mnoho institucí uvízlo v nekonečném cyklu alarmismu. Každý neobvyklý patogen či izolovaná událost se okamžitě mění v potenciální krizi. Výsledkem je populace psychologicky podmíněná interpretovat nejistotu jako bezprostřední katastrofu. Ironií je, že skutečná preventivní opatření proti hantaviru jsou pozoruhodně obyčejná a známá už desítky let. Vyhýbejte se kontaktu s hlodavci a dodržujte základní hygienická opatření. Nejde o civilizačně převratné příkazy, ale o běžná praktická doporučení.
Jedním z nejznepokojivějších aspektů současného cyklu je způsob, jakým titulky často zamlčují kontext celkových čísel. Zpráva může oznámit „potvrzené úmrtí na hantavirus“, aniž by zmínila, že podobné případy zůstávají mimořádně vzácné. Lidská psychika má tendenci dramatické izolované příběhy chybně vyhodnocovat. Lidé přirozeně neuvažují v epidemiologických jmenovatelích. Uvažují emocionálně. Když lidé slyší o zdravém člověku, který zemřel na vzácnou infekci, začnou přeceňovat pravděpodobnost podobných případů. Novináři si tohoto jevu jsou vědomi a pracovníci veřejného zdravotnictví by měli rozumět i jeho důsledkům.
Odpovědný přístup by zasazoval riziko do širších souvislostí. Riziko úmrtí na běžná onemocnění či dopravní nehody je nesrovnatelně vyšší než u hantaviru.³ Vzácné patogeny však vytvářejí atraktivní televizní podívanou. Po covidu-19 se mnoho infekčních nemocí začalo prezentovat s přehnanou naléhavostí, i když to data neospravedlňují. Ostražitost však není totéž co panika. Pokud je každá událost vykreslována jako potenciální katastrofa, veřejnost postupně přestane rozlišovat mezi skutečnými krizemi a mediálně vytvářenou úzkostí.
Psychologie strachu si zde zaslouží zvláštní pozornost. Strach je v akutních krizových situacích biologicky adaptivní, ale chronický společenský strach je hluboce rozkladný. Nepřetržité vystavení alarmujícím narativům zvyšuje hladiny stresových hormonů, zhoršuje úzkostné poruchy a přispívá k emocionálnímu vyčerpání.⁴ Během covidu žily miliony lidí v dlouhodobém stavu zvýšené ostražitosti. Někteří v něm žijí ještě o několik let později. Společnost opakovaně trénovaná k obavám z neviditelných hrozeb nakonec začne vnímat jako nebezpečný samotný běžný život.
Comments