(vetre / Shutterstock)
Komentář
Finalizace tolik vychvalované Pandemické dohody (úmluvy), vlajkové lodi pandemické agendy Světové zdravotnické organizace (WHO), byla po dalším neúspěchu při řešení sporů opět odložena. Navzdory silnému tlaku WHO a Evropské unie na dalším jednání v Ženevě ve Švýcarsku odmítá velký blok afrických států podepsat to, co považuje za zcela jasnou kolonialistickou agendu. A tou to samozřejmě je, protože jejím cílem je postavit přesuny bohatství z éry covidu na trvalejší základ.
WHO z důvodů vysvětlených níže dělá přesně to, za co je placena. Hlavní finanční sponzoři WHO mohou schválením této dohody hodně získat. Na afrických lídrech, kteří dobře vnímají model bohatých zemí a jejich korporací vnucujících pravidla navržená pro odsávání bohatství, nyní leží úkol chránit nás ostatní před fraškou, v niž se současný přístup veřejného zdravotnictví k pandemiím proměnil.
Skutečnost, že agentura pověřená budováním kapacit a podporou udržitelnosti zdravotních systémů v zemích s nízkými příjmy nyní dělá pravý opak, se musí stát hlavním tématem celé této ubohé epizody. Nastal čas, aby se mezinárodní komunita veřejného zdravotnictví podívala sama sobě do tváře a rozhodla se, na které straně chce stát – zda na straně lidí, nebo zisku.
Moderní základ multilaterální zdravotní spolupráce
Existují zjevné důvody, proč země spolupracují v otázkách zdraví, stejně jako existují důvody pro sousedy v příměstské ulici. Společný zájem čelit společným hrozbám tam, kde kroky sousedních států nebo přístup k jejich zdrojům pomáhají chránit i vás samotné. Morální důvody založené na obecně přijímaném „dobru“ pomoci sousedům, když jsou v nesnázích nebo jim bez vlastního zavinění chybějí prostředky. Nebo prostě proto, že stabilní a prosperující sousedství (svět) je dobré pro obchod, zatímco nemocné být nemusí.
Spolupráce není podřízenost a málokdo, kdo si zachoval sebeúctu, by si ji dobrovolně vybral. Vzájemné zájmy i morálka se velmi rychle rozplynou, když se spolupráce změní v nátlak a cílem se stanou zájmy nejsilnějšího hráče. Zdraví je v ústavě WHO jasně definováno jako fyzická, duševní a sociální pohoda. Proto stojí na ekonomice a sociálním kapitálu a rozkládají ho chudoba a nerovnost. Žádnou složku blahobytu – duševní, sociální ani fyzickou – nepodporuje vynucená poslušnost ani otroctví.
Základ moderní lékařské etiky stojí na Hippokratových tvrzeních o chování lékařů z období kolem roku 400 př. n. l., která se obvykle shrnují jako konání dobra místo škody a respektování soukromí pacienta (důvěrnosti). Jako protiváhu fašismu po druhé světové válce jsme přidali dobrovolný informovaný souhlas (tedy absenci nátlaku). To znamená, že konečné rozhodnutí o jakémkoli aspektu zdravotní péče nebo zásahu musí spočívat na dotčeném jednotlivci.
Tyto základní lékařské etické principy stojí na představě, že všichni lidé jsou si rovni a jejich individuální suverenita (tedy tělesná autonomie) je nedotknutelná. Z toho plyne, že je zjevně neetické nutit člověka k injekci nebo jinému zákroku jen proto, že si to přeje někdo jiný nebo že to má prospět třetí osobě. Neetické tedy mimo medicínsko-fašistický nebo podobně autoritářský přístup, který mělo poválečné právo v oblasti lidských práv potlačit. Existovaly velmi dobré důvody, proč jsme s tím vším přestali, i když to možná činí ulice čistšími a jsme ujišťováni, že je to pro „vyšší dobro“.
Stejně jako Hippokratova přísaha a dobrovolný informovaný souhlas řídí klinickou medicínskou praxi, podléhá veřejné zdravotnictví stejným požadavkům i na úrovni komunit, států a světa. Populace jsou souhrnem jednotlivců, z nichž každý, jak bylo uvedeno, disponuje stejnými právy a vrozenou suverenitou.
Comments