Argentinský prezident Javier Milei během Madrid Economic Forum v Palacio de Vista Alegre v Madridu ve Španělsku dne 8. června 2025. (Oscar Gonzalez Fuentes / Shutterstock)
Komentář
Kým vlastně prezident Javier Milei je: spasitelem, nebo správcem bankrotu? Anarchistou, populistou, nebo klasicko-liberálním reformátorem? Rozebírá kastu – zakořeněný politický establishment – nebo naopak kasta podkopává jeho reformní program? Zvítězí nakonec svoboda, nebo se zkorumpovaný systém znovu prosadí a pohltí i toho, kdo jej chtěl reformovat?
Nedávno jsem si vytvořil vlastní dojem během pobytu v Buenos Aires. To, co jsem viděl, je fascinující země, která po desetiletích úpadku znovu nachází pevnou půdu pod nohama, zatlačuje rozšířenou chudobu a znovu objevuje sebedůvěru. Některé klíčové ukazatele už přitáhly mezinárodní pozornost: prudce klesající inflace, viditelně se snižující míra chudoby, nezaměstnanost, která se zmírňuje navzdory masivnímu a dávno potřebnému propouštění ve veřejném sektoru, první vyrovnaný federální rozpočet po letech a obnovený hospodářský růst.
Jiné změny přitahují menší pozornost. Na nově liberalizovaném trhu s bydlením se nabídka bytů téměř přes noc výrazně zvýšila. Mobilní pokrytí se rychle rozšiřuje díky systému Starlink. Po deregulaci letecké dopravy se znovu rozbíhají investice do letadel. A i bez subvencovaných úvěrových sazeb začali Argentinci opět kupovat trvanlivé spotřební zboží – pračky namísto toho, aby si kupovali jen kus sýra tady nebo skleničku tam. Ještě nedávno se i takové drobnosti často pořizovaly na splátky, což byl příznak pokřivených pobídek v prostředí chronické inflace a masivních dotací.
Tržní aktivita roste také proto, že se ruší dovozní bariéry a ochranná cla. Značkové zahraniční zboží však pro mnoho Argentinců zůstává nedostupné. V luxusním nákupním centru může jednoduchý USB adaptér značky Samsung stát kolem 75 dolarů, zatímco srovnatelný výrobek z malé sousedské prodejny se prodává zhruba za jeden dolar.
Některé reformy, které se Mileiovi podařilo rychle prosadit – navzdory tomu, že zpočátku neměl v Kongresu silnou podporu – se teprve nyní začínají projevovat. Díky otevřenějšímu obchodnímu přístupu vůči Spojeným státům a Evropské unii, pragmatickému vztahu k Číně a novému investičnímu rámci (režim „RIGI“) se Argentina otevírá přímým zahraničním investicím do energetiky, přírodních zdrojů a datově náročných odvětví. Větší investice, lepší plánování a větší právní jistota pro rozsáhlé projekty začínají přinášet první výsledky.
Neméně pozoruhodná je práce argentinského ministra pro deregulaci a transformaci státu Federica Sturzeneggera. Tento klasicko-liberální ekonom a ministr pro deregulaci a transformaci státu spolu se svým týmem rozebírá nebo zjednodušuje regulace, cenové kontroly, daně a administrativní zátěž pozoruhodným tempem. Dodavatelské řetězce se však nejprve musí přizpůsobit novým podmínkám a investoři potřebují čas, aby znovu získali důvěru v institucionální základy Argentiny.
To, zda se to podaří, bude mít pro budoucnost Argentiny mnohem větší význam než debaty o Mileiově osobních výstřednostech nebo o jeho používání provokativní politické symboliky. Zdá se, že většinu Argentinců tyto věci příliš nezajímají. V rozhovorech s řidiči Uberu, studenty ekonomie i pracovníky ve službách narážím převážně na pozitivní – často až nadšená – hodnocení prezidenta; jen odhodlaná menšina zůstává jasně proti.
Klasicko-liberální ekonomové v Buenos Aires bývají opatrnější. Jsou skeptičtí vůči jakémukoli kultu osobnosti a velmi dobře si uvědomují rozsah úkolu, který před Mileiem – i před každou budoucí vládou – stojí. Katastrofální situace, kterou zdědil, byla výsledkem státu, jenž během desetiletí zbytněl a přerostl své možnosti, byl ovládán organizovanými zájmovými skupinami – kastou – a zakořeněn v politické kultuře, kde osobní vazby a úderná rétorika měly větší váhu než odbornost a dodržování obecných pravidel.
I předchozí prezidenti slibovali, že se postaví korupci a klientelismu – nejvýrazněji Carlos Menem v 90. letech, který bývá často označován jako „neoliberální populista“. Jeho rozporuplné dědictví odráží skutečnost, že byl především populistou a perónistou, který (neo)liberální nástroje používal jen selektivně. U Mileie se zdá být pořadí opačné. Je především a z přesvědčení libertariánem, který pragmaticky využívá populistickou rétoriku a styl k prosazení reformního programu.
To zvyšuje pravděpodobnost, že Mileiovy reformy mohou mít trvalé důsledky. Cesta reforem je však úzká, riskantní a ještě dlouhá, než se dostane k samotnému institucionálnímu jádru. Nad tímto jádrem se rozprostírá hustý porost klientelismu a špatného řízení. Provincie jako Tierra del Fuego si drží zvláštní privilegia, zatímco federální systém vytváří slabé pobídky pro provincie, aby vládly efektivně a nakládaly s veřejnými prostředky odpovědně. Dobře organizované odbory lze očekávat, že se postaví proti dávno potřebným reformám. Soudnictví zůstává nezávislé spíše formálně než skutečně. Navzdory zlepšení daňový systém stále odrazuje investice. Strnulé pracovní předpisy z doby před reformami nechávají zhruba čtyři z deseti pracovníků mimo formální zaměstnání. A kasta – která úspěšně prosazovala své zájmy za po sobě jdoucích vlád – pod Mileiem jednoduše nezmizela. Naopak: Milei se opírá o zkušené politické operátory, z nichž mnozí už sloužili za bývalého prezidenta Macriho a nyní jsou pevně koordinováni a usměrňováni jeho sestrou Karinou Mileiovou.
Většina Argentinců je však zjevně ochotna přehlédnout pochybné vazby i Mileiovy osobní výstřednosti. Téměř každý, kdo ho osobně zná – dokonce i kritici, kteří s ním v zásadních otázkách nesouhlasí – se shoduje, že Milei je upřímně oddán libertariánské reformě a zlepšení vyhlídek své země. V tomto směru však zůstává ještě mnoho práce. Zásadní reformy sociálního zabezpečení, pracovního trhu, měnového režimu, daní, právního státu i federálních vztahů stále čekají na realizaci. Bez nich zůstanou nedávné úspěchy křehké.
Šance na úspěch se v jednotlivých politických oblastech liší. Pro radikální měnový obrat, jako je dolarizace, Milei pravděpodobně stále nemá dostatečný politický ani finanční kapitál. Politický kapitál je zapotřebí také pro reformy soudního systému, kde se cesta ke skutečně nezávislému soudnictví zdá ještě strmější než cesta k měnové stabilitě. Právě nezávislost soudů je však nezbytná pro další reformy – například pro důvěryhodná fiskální pravidla, která by mohla v čase ukotvit vyrovnané rozpočty, nebo pro přestavbu argentinského federálního systému.
Nejkonkrétnější naděje se upínají k nedávno přijaté reformě trhu práce a k investicím vstřícnějšímu daňovému systému – k oblastem, kde může vláda těžit z většího počtu mandátů po volbách v polovině funkčního období. Nový parlament se sešel v prosinci s ambiciózní reformní agendou, kterou Milei představil v optimistickém poselství „Make Argentina Great Again“.
Aby však tato agenda trvale uspěla, nebude stačit samotný Milei. Proměnu musí podpořit široká část Argentinců – a mnozí se zdají být připraveni to udělat. Po opakovaných krizích mají Argentinci pozoruhodnou ekonomickou gramotnost. Zejména mladší Argentinci až příliš dobře rozumějí inflaci, finančním trhům i relativní stabilitě různých aktiv – jde o znalosti, které byly dlouho nezbytné pro každodenní přežití.
Méně rozvinuté je však společné porozumění tomu, jak mohou pevná pravidla a institucionální systém brzd a protivah omezovat politickou libovůli a bránit zneužívání moci. V minulosti byla pravidla příliš často ignorována a ochranné mechanismy obcházeny.
Současný argentinský reformní experiment s touto realitou počítá. Neřídí se klasicko-liberálními poučkami z učebnic, ale odráží politická omezení hluboce klientelistického státu – omezení, v nichž se Milei snaží manévrovat, aby prosadil libertariánský reformní program. V tomto smyslu se pokouší obrátit logiku stávajícího systému proti němu samotnému. Je to skutečný experiment, jehož výsledky budou pravděpodobně významné daleko za hranicemi Argentiny.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
-etcz-
Comments