Start sondážní rakety typu Black Brant XII z 12. prosince 2010. Jedná se o stejný typ rakety, který před jednatřiceti lety málem odstartoval atomovou válku. (NASA)
Incident s norskou raketou se odehrál 25. ledna 1995, tedy necelé čtyři roky po zdánlivém ukončení studené války. 90. léta byla přesto poznamenána přetrvávající nedůvěrou mezi Ruskem a Západem. Zejména pak v ruské armádě, která si zachovávala vysokou míru ostražitosti vůči Spojeným státům americkým a Severoatlantické alianci (NATO).
Tradičně se konec studené války vyznačuje rozpadem Sovětského svazu v roce 1991, ale jaderné arzenály obou stran zůstaly téměř nedotčené a systémy včasného varování fungovaly na plné obrátky. Rusko pod vedením prezidenta Borise Jelcina čelilo vnitřním politickým turbulencím, ekonomickým problémům a obavám z expanze NATO na východ.
Vědecký pokus
Samotný raketový incident souvisel s vědeckým výzkumem. Norsko, ve spolupráci se Spojenými státy, plánovalo vypuštění sondážní rakety typu Black Brant XII z raketového střediska Andøya Space na severozápadním pobřeží Norska.
Raketa Black Brant XII byla navržena pro studium polární záře nad souostrovím Svalbard. Jedná se o čtyřstupňovou raketu, se schopností dosáhnout výšky až 1453 kilometrů, což z ní činí populární nástroj pro atmosférický výzkum i dodnes.
Raketa Black Brant XII. (NASA)
Shodou okolností ale trajektorie rakety vedla severním směrem přes vzdušný koridor, který se shodoval s potenciálními trasami amerických jaderných raket typu Minuteman III, kdyby byly vyslány z americké Dakoty do Moskvy.
Před vypuštěním byla provedena standardní upozornění.
Norská a americká strana informovaly asi třicet zemí, včetně Ruska, o plánovaném experimentu. Oznámení bylo odesláno norskému ministerstvu zahraničí 21. prosince 1994, s plánovaným datem startu mezi 15. lednem a 10. únorem 1995. Ruské ministerstvo zahraničí zprávu obdrželo, ale kvůli byrokratické chybě se nedostala k ruskému generálnímu štábu ani k vojenským jednotkám zodpovědným za systémy včasného varování.
(Ne)ojedinělý případ
Tento případ překvapivě nebyl zcela ojedinělý. Studená válka byla plná planých poplachů, a to obzvláště z hlediska atomové hrozby. Mezi další nejznámější incidenty patří například sovětský falešný raketový poplach z roku 1983, kdy poručík Stanislav Petrov správně identifikoval chybu systému včasného varování Oko a zabránil jadernému úderu. I v tomto případě sovětský systém zachytil hned několik stop amerických jaderných raket Minuteman, které ale nikdy nebyly vyslány směrem na Moskvu. Petrov se tak rozhodl na upozornění nereagovat, a tím pravděpodobně zabránil atomové válce. Incident z roku 1955 je nicméně jediný, který vedl k aktivaci ruského jaderného kufříku.
Pomník věnovaný Stanislavu Petrovovi ve Varšavě za jeho odvahu, která zabránila atomové válce. (Volné dílo)
Den startu
Ráno 25. ledna 1995 bylo v severním Norsku jasné počasí, ideální pro pozorování polární záře. Tým norských a amerických vědců zahájil start rakety z Andøya Space v 6:24 hodin místního času. Raketa byla vybavena vědeckými přístroji pro měření ionosféry a magnetosféry Země, s cílem shromáždit data o interakcích slunečního větru s atmosférou. Její čtyřstupňová konstrukce umožňovala jednotlivým dílům – stupňům – rakety se postupně oddělit. Proto byla maximální výška rakety tak vysoká a srovnatelná s mezikontinentálními balistickými raketami.
Ruské radarové systémy včasného varování zachytily start okamžitě. Konkrétně radarová stanice v Olenegorsku v Murmanské oblasti na severozápadě Ruska detekovala rychle se pohybující objekt nad Barentsovým mořem. Kromě letové výšky podobné raketě Minuteman však pro operátory vypadal objekt i jako americká jaderná raketa Trident II, která by mohla být vypuštěna z ponorky v Barentsově moři a dosáhnout Moskvy během 10 minut.
Moskva měla dle protokolů rámec stejných 10 minut na odvetnou reakci. 8 z nich strávili Rusové kalkulací dráhy rakety a rozhodování, zdali využít své atomové zbraně. Tehdejší ruský prezident Boris Jelcin byl okamžitě informován a aktivoval svůj jaderný kufřík – systém Cheget, který umožnil přímé spojení s jadernými silami. Byl to první a jediný známý případ, kdy byl takový systém aktivován v reakci na potenciální útok.
Jaderný kufřík – konečné řešení?
Jaderný kufřík má často pověst konečného kroku v eskalaci jaderného konfliktu. Ve skutečnosti se pouze jedná o komunikační nástroj, který spojí držitele kufříku – prezidenta atomové mocnosti – s vrchním velením jaderných sil. Nejedná se tak o žádné odpalovací zařízení či pomyslné červené tlačítko.
Ruský systém Cheget byl vyvíjen v průběhu 80. let pod administrativou Jurije Andropova. Poprvé byl k dispozici de facto poslednímu Generálnímu tajemníkovi Komunistické strany Sovětského svazu Michailu Gorbačovovi. Od jeho dob má nukleární kufřík k dispozici vrchní velitel ruské armády (dnes prezident Ruska), ministr obrany a náčelník Generálního štábu.
Ruský jaderný kufřík Cheget z 90. let v Jelcinově muzeu v Jekatěrinburgu. (Stanislav Kozlovskiy / Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0)
Jakmile byla trajektorie rakety potvrzena, alarm byl odvolán. Raketa dopadla podle plánu po 24 minutách letu, bez jakéhokoli poškození. Ruské velení se uklidnilo, když si uvědomilo, že jde o vědecký start, o kterém měli být informováni. Incident však vyvolal okamžité otázky o komunikaci. Ruské veřejnosti nebyla vydána žádná varování – incident byl oznámen v médiích až o týden později.
-etcz-
Comments