Americký voják poblíž města Nasiríja v Iráku, 18. prosince 2011. (Lucas Jackson / Getty Images)
Komentář
Něco zásadního se stalo s nedávnými kroky amerického prezidenta Donalda Trumpa ve Venezuele. Ve skutečnosti, vezmeme-li je společně s jeho předchozími zahraničními tahy, znamenají faktickou smrt toho, co bychom mohli nazvat „iráckým syndromem“ – paralyzujícím způsobem uvažování, který více než dvě desetiletí deformoval americkou zahraniční politiku.
Irácký syndrom se zrodil po neúspěchu války v Iráku a dlouhé, nákladné okupaci, která následovala. V americkém myšlení se stal zkratkou pro širší strach: že jakékoli použití síly Spojenými státy v zahraničí se nevyhnutelně zvrhne v nekonečné bahno. Nebylo to však poprvé, kdy se takový syndrom uchytil.
Abychom porozuměli iráckému syndromu, musíme se vrátit k Vietnamu.
Po válce ve Vietnamu se americký zahraničněpolitický establishment ocitl v rozkladu. Mezi elitami se ujalo nové konvenční přesvědčení: válka nebyla prohrána kvůli špatné strategii nebo domácím nepokojům, ale proto, že se vůbec neměla vést. Z tohoto závěru vzešlo mnohem širší tvrzení – že Spojené státy musí zásadně přehodnotit svou roli ve světě.
Tento světonázor, později známý jako „vietnamský syndrom“, tvrdil, že Amerika by měla opustit asertivní zahraniční politiku ve prospěch zdrženlivosti či rovnou stažení, aby se vyhnula dalším katastrofám. Za tímto postojem se skrýval sotva zastřený antiamerikanismus: přesvědčení, že Spojené státy nejsou silou dobra, ale zhoubou na světové scéně. Jak tehdy řekl bývalý profesor Princetonské univerzity Richard Falk: „Miluji vietnamský syndrom, protože to byla správná vykupitelská cesta, kterou se měla americká zahraniční politika po porážce ve Vietnamu vydat.“
Jinými slovy, Amerika byla vinna – a odpovídající reakcí byl ústup.
Tento ústup měl reálné náklady. Svět bez silného amerického vedení se ukázal být mnohem horší, než jeho kritici očekávali. Paralýza, kterou si Amerika na sebe sama uvalila, pomohla přivodit kambodžskou genocidu, sovětskou invazi do Afghánistánu a vzestup Íránské islámské republiky.
V polovině 80. let se Ronald Reagan rozhodl, že je čas překročit stín vietnamského syndromu. V roce 1983 Spojené státy zasáhly na Grenadě, svrhly marxistickou vládu v rychlé operaci, která stála jen málo amerických životů, a obnovily na ostrově demokracii. Krátce poté tehdejší ministr obrany Caspar Weinberger formuloval šest kritérií pro vojenský zásah: ohrožení životně důležitého zájmu, odhodlání k vítězství, jasné politické a vojenské cíle, průběžné strategické přehodnocování, trvalou podporu veřejnosti a vyčerpání nevojenských možností.
Administrativy Reagana a George H. W. Bushe tato pravidla společně uplatnily v Panamě a během operace Pouštní bouře. Do roku 1989 byl vietnamský syndrom fakticky mrtvý.
Pak přišel Afghánistán a Irák.
Obě války začaly s jasnými, omezenými cíli. Válka v Afghánistánu měla svrhnout Tálibán a zabránit al-Káidě znovu získat útočiště. Válka v Iráku měla odstavit Saddáma Husajna od moci. Tyto cíle byly rychle splněny. Co následovalo, však byly roky rozsáhlého budování národa – za obrovskou cenu krve a peněz. Výsledkem bylo oživení staré paralýzy, nyní přejmenované na „irácký syndrom“.
Nešlo o rozumnou skepsi vůči selháním zpravodajských služeb ani o opatrnost před budováním států. Šlo o plné obnovení myšlení vietnamského syndromu: předpoklad, že každý americký zásah se nevyhnutelně promění v další Irák nebo Afghánistán. Tento názor zakořenil napříč politickým spektrem a byl donekonečna opakován jak podkovovitou Levicí, tak podkovovitou Pravicí.
Irácký syndrom předvídatelně přinesl stejné výsledky jako jeho předchůdce. Za bývalých amerických prezidentů Baracka Obamy a Joea Bidena se americký ústup stal politikou. Stažení z Iráku umožnilo vzestup ISIS. Íránští zástupci rozšířili svůj vliv po celém Blízkém východě, což vyvrcholilo katastrofou 7. října 2023. Bidenovo katastrofální stažení z Afghánistánu zanechalo 13 mrtvých amerických příslušníků ozbrojených sil a signalizovalo americkou slabost – povzbudilo ruskou invazi na Ukrajinu a dodalo odvahu globálním ambicím Číny.
Teď však, na konci éry vlády poznamenané iráckým syndromem, se něco změnilo.
Stejně jako kdysi Reagan, i Trump uložil převládající paralýzu ke spánku.
Učinil tak prostřednictvím toho, co lze právem nazvat „Trumpovou doktrínou“, rámce, který jsem nastínil v listopadu 2024. Její principy jsou přímočaré: americké zájmy na prvním místě; těmto zájmům musí odpovídat přiměřené investice; všechny nástroje – od diplomacie po vojenskou sílu – zůstávají na stole; a hrozby mají být explicitní, nikoli jen naznačené. Odstrašení funguje nejlépe, když je veřejné a nezaměnitelné.
Během uplynulého roku Trump tuto doktrínu uplatnil dvakrát. Nejprve 22. června 2025 při úderech bombardérů B-2 na íránské jaderné zařízení Fordow, čímž znovu nastolil americké odstrašení na Blízkém východě a přetvořil regionální geopolitiku. A poté při svržení Nicoláse Madura ve Venezuele.
V obou případech kritici znovu varovali před třetí světovou válkou. Opět promluvil irácký syndrom. A opět se mýlil.
Tyto kroky obnovily americké odstrašení, aniž by zemi vtáhly do bahna či nekonečného budování států. Nepřátelé Ameriky jsou nyní varováni. Vzkaz je jednoduchý: činy mají důsledky.
Irácký syndrom by měl být mrtvý. Pokud skutečně zmizel, pohřbil ho Trump.
Amerika je na světové scéně znovu obávaná – což je mimořádný obrat vzhledem k tomu, kde země stála ještě před rokem.
Tohle je to, pro co mnozí z Američanů hlasovali.
Alespoň ti, kteří skutečně chtějí učinit Ameriku ve světě znovu velkou.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
-etcz-