Inženýr Juraj Orság ze Slovenska zaznamenal silné negativní účinky po vakcíně proti onemocnění covid-19 od společnosti Pfizer.
Foto: Se svolením J. O.
Inženýr Juraj Orság ze Slovenska zaznamenal silné negativní účinky po mRNA vakcíně proti onemocnění covid-19 od společnosti Pfizer. Dopad na jeho zdraví je podle jeho zkušeností fatální a proměnil ho z aktivního sportovce na invalidu, o kterého se musí starat jeho žena. O tom, co po vakcinaci prožil, napsal knihu Prečo?, která je dostupná v českých a slovenských knihkupectvích a nabízí ji i na vlastních stránkách.
S panem Orságem jsme se seznámili během jeho vystoupení v Poslanecké sněmovně v listopadu 2023 a po vydání jeho knihy jsem ho požádal o rozhovor.
Milan Kajínek: Můžete krátce vzpomenout, v jakém oboru jste pracoval a co jste dělal před pandemií?
Juraj Orság: Vzpomínky na dobu před pandemií jsou pro mě jako z nějakého jiného filmu. Jsou o člověku, který už neexistuje. O muži, který byl zdravý, plný energie, miloval svou manželku a syna. Měl rád svou náročnou práci. Denně cvičil Iruji-do, karate a čchi-kung a také další bojově-zdravotní umění.
Tehdy jsem miloval běh v těžkých podmínkách, v dešti nebo v zimě, ve sněhu. Bylo to o sebeovládání a překonávání nových limitů.
„Byl jsem zdravý a aktivní. Dvakrát jsem se stal mistrem Slovenska v karate.“
Víte, před pandemií jsem byl vyhledávaným a zkušeným odborníkem v oblasti projektového a krizového řízení na mezinárodní úrovni v několika segmentech, jako je bankovnictví, telekomunikace, leasing, energetika, průmysl, státní správa a podobně.
Za zmínku stojí i to, že na začátku mé kariéry jsem pracoval jako klinický fyzik na oddělení onkologie a radioterapie v nemocnici u nás v Rimavské Sobotě. Také jsem byl úspěšný cvičenec, trenér a učitel karate. Dvakrát jsem se stal mistrem Slovenska a moji svěřenci byli medailisty z evropských i světových soutěží.
Juraj Orság před vakcinací při běhu v lese a při dechovém cvičení v kimonu.
Foto: Se svolením J. Orsága
Proč jste vlastně podstoupil očkování?
Nemám rád tuto otázku. Vnímám ji jako součást hry těch, kteří se rozhodli, že nás všechny naočkují. Je však součástí narativu. Má v sobě určitou podprahovou manipulaci, která navozuje dojem, že já jsem ten, kdo se rozhodl nechat se očkovat, že já jsem za to zodpovědný. Víte co? Já jsem se nenechal očkovat. Faktem je, že mě naočkovala osoba v bílém plášti. Vpíchla do mě preparát, který se v té době nazýval vakcína. Jinak podrobně o tom píšu v mé knize Prečo? Příběh muže, který přelstil vlastní smrt.
Součástí tohoto narativu je i mylný názor, že očkovaný jedinec je zodpovědný za všechno, co mu případně očkování může způsobit. A to prý na základě nějakého informovaného souhlasu, který údajně dobrovolně podepsal. Toto je také jedno velké nedorozumění, protože jak se ukázalo a jak o tom píše v mé knize paní JUDr. Pirošíková, PhD., tak u nás prakticky nikdo nepodepsal právně platný informovaný souhlas ve smyslu platné legislativy Slovenské republiky, ani ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Evropské komise. Protože informovaný souhlas je určitý proces, a ne jen jakýsi podepsaný kus papíru s neúplným textem.
„Nejsmutnější na tom všem je však to, že lékaři mi očkování doporučili, přestože znali mou anamnézu obsahující jasné kontraindikace.“
Jinak v mé knize podrobně popisuji i to, jak mě zaměstnanci nemocnice, očkovacího centra, uvedli v omyl, a tak se stalo, že zvláště v mém případě je evidentní, že jsem žádný informovaný souhlas platný ve smyslu zákona dobrovolně nepodepsal, a tedy nenesu žádnou odpovědnost za to, co se mi po očkování stalo.
Nejsmutnější na tom všem je však to, že lékaři mi očkování doporučili, přestože znali mou anamnézu obsahující jasné kontraindikace. Také jsem to podrobně popsal v trestním oznámení, které jsem jako uvědomělý občan podal, protože podle zákona je každý povinen podat trestní oznámení, když je svědkem událostí, které mohou být trestným činem.
V konečném důsledku jsem podle všeho jednal správně, protože prokuratura mé trestní oznámení nezamítla, ale naopak ho postoupila orgánům činným v trestním řízení k prošetření. A ty ho později překvalifikovaly na trestní stíhání, které stále probíhá.
„Tento snímek je z doby, kdy mě vezli na vyšetření. Mě totiž všude musí vozit sanitka. A často i záchranná služba. Delší trasy bez sanitky nezvládnu, jen výjimečně, ale je to čím dál horší.“
Foto: Se svolením J. Orsága
Můžete krátce popsat, jaká reakce u vás po vakcinaci následovala?
Bohužel, v době očkování jsem ještě netušil, že mé vnímání a všechny mé pocity jsou ovlivněny promyšlenou manipulací médií, politiků, farmaceutických firem, většiny lékařů a zdravotnických pracovníků, stejně jako mnoha těch sportovců a herců, kteří propagovali očkování proti covidu, a také některých právníků, kteří se ve spolupráci se všemi ostatními zainteresovanými snažili dosáhnout toho, aby mRNA očkování proti covidu bylo povinné.
Ve chvíli, kdy jsem pocítil, jak do mého ramene proniká jehla, kterou začala proudit mRNA vakcína, jež mi měla pomoci… Vakcína, která měla zajistit, že nikdy nedostanu covid… Vakcína svobody, jak to tvrdila i prezidentka Slovenské republiky… Bolelo mě to a veškerou pozornost jsem věnoval jen a jen tomu, jak to do mě vniká. Po vytažení jehly jsem si všiml, že v místě vpichu byly stopy krve. Nevěnoval jsem tomu však pozornost, protože tehdy jsem ani netušil, že to není dobré, že tak to být nemělo.
Informaci o tom, že vakcína se nesmí dostat do krve, protože je to velmi nebezpečné, mi nikdo z personálu nemocnice ani samotná lékařka zodpovědná za mé očkování, neřekli. Stále jsem ještě seděl, když mi začalo být příliš horko. Dokonce se mi mírně začala točit hlava. Vtom jsem zaslechl další instrukce: „Teď jděte do čekárny a počkejte tam třicet minut, abychom věděli, jestli nebudete mít nějakou nežádoucí reakci.“
„Začalo mě bolet celé tělo, bolest v hlavě byla nesnesitelná a stěží jsem lapal po dechu.“
Pomalu jsem vstal, vzal jsem si své věci a odešel do čekárny. Jak jsem vycházel z ambulance, pocítil jsem, že se mi hlava začíná točit rychleji. Raději jsem si pospíšil a sedl na nejbližší volnou židli. Vedle mě seděli další pacienti, kteří stejně jako já čekali stanovený čas, aby potom mohli jít domů. Všude kolem sebe jsem viděl jen pacienty a žádnou zdravotní sestru, lékaře ani lékařku.
Od vpichu vakcíny neuplynulo ani pět minut, když jsem začal pociťovat zvláštní slabost. Všiml jsem si, že všechno kolem mě se zvláštně vlní a mění barvy, které byly jakoby více nasycené až přesycené. Pacientovi sedícímu hned vedle mě se začala prodlužovat tvář. Měl jsem pocit, že se mění v bytost z nějaké jiné planety. V hlavě mi hučelo, jako by na zvonici najednou odbíjelo sto zvonů.
Pociťoval jsem prudké návaly tepla a chladu. Chtěl jsem si přivolat pomoc, ale nedokázal jsem se pohnout ani promluvit. Začal jsem se bát, velmi bát. Měl jsem pocit, že nastala má poslední hodina. Vtom mě začalo bolet celé tělo, bolest v hlavě byla nesnesitelná a stěží jsem lapal po dechu. A vtom z ničeho nic jsem si uvědomil, že je tma. Právě jsem ztratil vědomí…
„Netušil jsem, co se to se mnou děje. Bylo to děsivé a nahánělo mi to strach.“
Když jsem se probral, všiml jsem si, že už na židli nesedím, ale ležím tak nějak nakřivo, což bylo důsledkem ztráty vědomí a kontroly nad tělem. Snažil jsem se zjistit, co se to vlastně děje, protože po probrání jsem byl úplně zmatený a nevěděl jsem, kdo jsem, kde jsem a proč jsem tam. Jakoby v dálce jsem zaslechl, jak někdo z pacientů volá: „Pojďte sem, sestřičko, rychle! Tento pán omdlel.“
Hlava se mi stále točila a velmi bolela. Všechno jsem viděl rozmazaně a v pohybu, jako bych byl na kolotoči. Tělo se mi trochu roztřáslo, jako by mělo nějakou třesavku, nebo bych to spíš přirovnal k mírnému záchvatu epileptika. Netušil jsem, co se to se mnou děje. Bylo to děsivé a nahánělo mi to strach.
Po chvíli ke mně přišla zdravotní sestra nebo lékařka, nevím přesně, byla to osoba v bílém plášti, a spolu s ostatními pacienty mi pomohli vstát. Pomalu jsme kráčeli k nějaké místnosti. Stále jsem byl zmatený a nevěděl jsem, co bude následovat. Třásl jsem se a stále jsem se velmi bál.
„Fotografie jak spím s kyslíkovou maskou, protože během spánku musím být připojen ke dvěma přístrojům. Jeden mi do plic vhání ohřátý a zvlhčený vzduch, a druhý okysličuje vzduch vháněný z prvního přístroje.“
Foto: Se svolením J. O.
Zanedlouho jsem už ležel na posteli v malé vyšetřovně, kde bylo několik lidí. Přistoupila ke mně další osoba a milým hlasem mi řekla: „Klidně ležte. Teď vám změříme tlak a tep.“ Chytila mi levou ruku a nasunula mi na ni manžetu. Stiskla tlačítko a vzápětí bylo slyšet charakteristický zvuk tlakoměru, jak vtlačuje do manžety vzduch.
Sestřička se ke mně přibližovala a snažila se mě uklidnit. Pamatuji si, jak mezi sebou mluvili, že naměřené hodnoty jsou příliš vysoké. Dali mi sklenici čerstvé vody a nabídli mi i velmi chutnou čokoládu. Dobře mi to padlo, i když mi bylo stále ještě špatně. Přesto mi to zlepšilo náladu a chutná čokoláda v takových chvílích obvykle pomůže.
Hodně z toho, co se dělo od této chvíle, si nepamatuji, ale vím, že mě na posteli nechali odpočívat asi hodinu a průběžně mi měřili tlak a tep a kontrolovali, jak se cítím. Během této doby čekání se mi hlavou vířily všelijaké myšlenky a byl jsem stále zmatený, protože takový kolaps jsem ještě nikdy v životě nezažil, a to jsem už byl očkován nesčetněkrát – i proti různým alergiím, kterými trpím od útlého dětství. Ležel jsem a snažil se dýchat klidně a zhluboka. Když mi asi po necelé hodině znovu odměřili tlak a tep a zjistili, že už je v normě, řekli mi, že můžu jít domů.
Chtěl jste po nich nějaký lékařský zápis o tom, jakou jste měl reakci na vakcínu?
Ano. Byl jsem trochu překvapený, že se to končí jen takovým slovním zhodnocením mého stavu, a tak jsem se zeptal, jestli mi mohou dát o mém kolapsu i nějakou lékařskou zprávu. Odpověď však byla zamítavá.
Víte, normálně bych se dožadoval této zprávy a asertivně trval na respektování mých práv, což byla v té době moje charakteristická vlastnost, kterou jsem si vypěstoval v práci, ale tohle byla specifická situace, kdy jsem jednoduše neměl sílu bojovat a trvat na tom, že jsou povinni mi tuto zprávu dát.
„Tehdy mě ani nenapadlo, že o několik let později budu úplný mrzák, kterého mRNA očkování zničí tak, že už nikdy nebudu schopen normálního života, a místo toho budu odkázán na pomoc druhých.“
Bylo mi stále nevolno, i když už ne tak, abych nemohl odejít, ale moje jediná touha v dané chvíli byla být co nejdříve doma, lehnout si do své postele a pokusit se usnout, a ne se dohadovat o nějakém papíru. Vždyť tu bylo tolik svědků, že jsem nepředpokládal, že by někdo někdy chtěl zpochybnit můj kolaps jednoznačně a kauzálně způsobený očkováním proti covidu. Navíc jsem byl z toho všeho neskutečně unavený a vystrašený.
Později jsem si uvědomil, že personál nemocnice se ke mně nechoval tak, jak to zákon taxativně nařizuje, ale to bylo až mnohem později, protože v té době jsem ještě netušil, že toto očkování mi jednou a navždy zničí zdraví.
Zkrátka, tehdy mě ani nenapadlo, že o několik let později budu úplný mrzák, kterého mRNA očkování zničí tak, že už nikdy nebudu schopen normálního života, a místo toho budu odkázán na pomoc druhých, protože už nikdy nebudu vědět existovat sám a mnohokrát se ani pořádně sám najíst, či jinak se o sebe postarat.
Jak se to vyvíjelo, když jste se konečně dostal domů?
Asi o tři hodiny později začala druhá část pekla. Horečka přes 38 stupňů Celsia, malátnost, pocity na omdlení, ztráty vědomí a tak obrovská bolest hlavy, až pláčete a zoufale se snažíte na to nemyslet, ale to se jednoduše nedá.
Byl to den, který změnil všechno a navždy mě uvrhl do koloběhu bolesti, útrap, strachu a beznaděje a vzal mi příbuzné, přátele, kolegy, práci, mé koníčky, zkrátka všechno.
Inženýr Juraj Orság napsal knihu o svých zkušenostech s vakcinací proti covidu-19.
Foto: orsag.sl
Kdy jste se rozhodl napsat knihu „Prečo?“, a co byste rád knihou docílil?
Víte, když jsem zjistil, že je zle. Když jsem si uvědomil, že mi očkování zničilo život a že se to nedá vrátit. Začal jsem přemýšlet, proč se to stalo. Proč právě já? Proč? A jednou v noci během spánku ke mně promluvil můj anděl strážný a řekl: „Juraji, je to proto, že ty máš dar řeči, jsi vůdčí typ a umíš i psát. Proto, abys šířil své zkušenosti a abys lidem ukázal cestu. Protože ty přece ovládáš staré techniky čínské medicíny i celé Asie. Neboj se a začni o tom mluvit a psát, i když to bude ze začátku nebezpečné a možná se ti to bude zdát divné. Využij čas, který ti ještě zbývá. Pamatuj, nejsi v tom sám.“
Když jsem se vzbudil, byl jsem zpocený a měl jsem velmi dobrý pocit. Sen jsem si pamatoval a ihned zapsal, protože byl velmi živý a působil na mě jako sen, který jsem měl, když mi umřel otec. Takže jsem byl přesvědčen, že tento sen je určitou formou poselství, které mi ukazuje cestu, po které bych měl kráčet.
„A tak jsem se rozhodl a začal jsem svůj příběh šířit.“
Přiznám se, nebylo mi to úplně jedno, protože dosud jsem si své soukromí střežil a snažil se být v mnoha věcech nad věcí, aby to neovlivnilo mou práci a běžný život jako takový. Ale teď se situace změnila a mě čekalo něco nového, do té doby neznámého. Bál jsem se, ale jak jsem už řekl, ten sen byl velmi podobný snu s mým zesnulým otcem v noci, kdy právě umíral.
A tak jsem se rozhodl a začal jsem svůj příběh šířit. Nejprve prostřednictvím článků a video rozhovorů pro mnohá média v České a Slovenské republice a také v angličtině po celém světě. Stále tomu však něco chybělo a tehdy jsem si to uvědomil. Chybí tomu soukromí, chybí tomu detaily, chybí tomu emoce, které je možné říct a projevit jen v soukromém rozhovoru. A na to je nejlepší kniha.
Můj záměr byl a stále je, aby si mohl čtenář sám vybrat místo a čas, kdy a kde bude knihu číst, a aby při jejím čtení byl vtažen do děje. Chtěl jsem, aby to byl náš soukromý dialog, kde mu dovolím stát se součástí mého života. A v neposlední řadě jsem chtěl zanechat poselství pro další generace a svědectví o tom, jak a co se v tom období dělo a co všechno mi očkování proti covidu způsobilo.
„Knihu jsem napsal i proto, že se už nedá jen tak snadno smazat jako videa ze sociálních sítí.“
Všechno, co v knize tvrdím, mám podložené důkazy, lékařskými zprávami a svědky, které jsou součástí trestního spisu. A aby měla kniha určitou kredibilitu, stali se její součástí a spoluautory i JUDr. Marica Pirošíková, PhD., a prof. MUDr. Viliam Fischer, CSc., FICS, kteří mají v knize své kapitoly, kde dané téma rozebírají ze svého odborného pohledu.
Takže knihu jsem napsal i proto, že kniha je oficiální dokument, má své přidělené identifikační číslo a stává se součástí národního dědictví tak, jako každé umělecké dílo, které se už nedá jen tak snadno smazat jako videa ze sociálních sítí.
Biomedicínský inženýr Juraj Orság dostal záchvat během vystoupení na půdě Poslanecké sněmovny, kde popisoval svou zkušenost s trvalým neurologickým poškozením, pomáhali mu přítomné doktorky, 20. listopadu 2023.
Foto: Milan Kajínek / The Epoch Times
Máte už nějaké ohlasy na knihu a kolik výtisků se už prodalo?
Jsem velmi dojat, kolik lidí mi po přečtení knihy napsalo a povzbudilo mě, abych ve své misi pokračoval, a také mi přispěli na transparentní účet, aby mi alespoň trochu pomohli v mém trápení invalidního důchodce a osoby zdravotně těžce postižené s průvodcem (ZŤP-S), protože už sám vůbec nedokážu existovat a jsem plně odkázán na pomoc mé milované manželky.
A také abych měl finance i na pokračování v literární činnosti, která právě teď pokračuje další knihou, a to básnickou sbírkou TICHO, která čtenáře ponořuje do mého světa pocitů a tužeb, kde bojuje dobro a zlo a kde nakonec vítězí láska.
„Jsem velmi dojat, kolik lidí mi po přečtení knihy napsalo a povzbudilo mě, abych ve své misi pokračoval.“
Kromě toho už píšu knihu o Iruji-do. O speciálním dechovém cvičení, které jediné mi pomáhá přežívat, protože západní medicína na mé diagnózy nemá lék.
V předprodeji se prodalo přes osm set kusů knihy. Což je podle vydavatelství Signis velmi dobrý výsledek. Dnes si knihu mohou čtenáři koupit prakticky v každém knihkupectví na Slovensku a dokonce i v Čechách a samozřejmě i přímo u mě na mé stránce www.orsag.sk, kde dostanou i krásné motivační a upřímné osobní věnování s autogramem.
Biomedicínský inženýr Juraj Orság hovoří o na půdě Poslanecké sněmovny ČR o své zkušenosti s vakcinací. 20. listopadu 2023.
Foto: Milan Kajínek / The Epoch Times
Jaký je podle Vás nejsilnější moment, který mohou čtenáři nalézt ve Vaší knize?
Podle mě je jednoznačně nejsilnějším momentem v knize kapitola Můj strážný anděl, věnovaná mé milované manželce Marience.
I když můj čas je plný bolesti a utrpení. I když nemám chvilku klidného snění. I když často hledím smrti do očí, toužíc po zdraví a krásnějším zítřku. I tak musím uznat, že ne já jsem ten, kdo prožívá muka pekelná. I tak musím přiznat, že ne já jsem ten, koho byste měli litovat, obdivovat či s ním soucítit. Je to někdo jiný.
Je to osoba, která stojí ve stínu mého příběhu. Skromně, nenápadně a vždy připravená udělat všechno proto, aby můj příběh pokračoval. Je to někdo, kdo je pro mě motivací, nadějí, oporou a vším, co mě drží nad hladinou. Je to někdo, bez koho bych to nikdy, opravdu nikdy nedokázal, protože břemeno, které mě tíží, by jeden člověk nikdy nedokázal nést tak dlouho sám.
„Jednoznačně nejsilnějším momentem v knize je kapitola věnovaná mé milované manželce. Bez ní bych to nikdy nedokázal.“
Je to má manželka Marienka, můj anděl strážný. Jen díky její skutečné a pravé lásce, její nesmírné obětavosti a neuvěřitelné vnitřní síle, jakou jsem zaživa u nikoho jiného nikdy neviděl, jsem stále tady a mohu s vámi sdílet mé svědectví.
Už i samotná představa toho, co musí prožívat, je děsivá. Když je svědkem všeho toho utrpení a bolesti. Když před ní padám v bezvědomí k zemi a následně ležím bezvládně v paralýze, dusím se a čekám na vykoupení. A ona může jen bezmocně a tiše stát a přihlížet tomu, jak její manžel bojuje z posledních sil o každou další minutu života, aby ji mohli prožít spolu.
Je to už více než pět let, kdy musí žít dvacet čtyři hodin denně ve dne i v noci ve střehu, připravená na všechno. I na to, že jeden z těch záchvatů a kolapsů bude poslední. A potom zůstane sama.
Děkuji za rozhovor.
Comments